Pokud by německý sociolog Heinz Bude hledal další a čerstvý doklad pro svůj názor na „roztříštěnou společnost" – jak nejen on charakterizuje současný stav společnosti – našel by jej v právě ukončeném Týdnu neklidu českých studentů. Byli pouze další skupinou, jež se v této republice vzbouřila proti vládní politice rozpočtových škrtů, zvaných reformy. Předcházely protesty policistů, odborářů, lékařů – neklid je zkrátka obecný. Přesto všem těmto společenským skupinám je – kromě odmítání vládní politiky vůči jejich zájmům - společné jedno: každá z nich usilovala pouze o obranu svých vlastních zájmů a nehledala spojence. Přitom pohlížíte-li zvenčí, navíc se sympatiemi, na rostoucí tábor nespokojenců, musíte nutně dojít k závěru, že mají-li tyto (a další) skupiny uspět se svými požadavky, je menší než malá pravděpodobnost, že se jim podaří zvrátit vládní plány jednotlivě – v nejlepším případě ustoupí vláda v jednom bodě, nikdy nesplní požadavky jako celek. (Příklad: slib ministra Dobeše ve věci školného, nahrazený týž den plánem na zápisné.)

Nejde o to mýlit se s prezidentem – nýbrž o to, nečinit mylné závěry pokud jde o Klause poprezidentského. V den, kdy začalo odpočítávání jeho posledního roku v úřadě, začali komentátoři uvažovat (hádat), co asi Václav Klaus učiní – podnikne – poté, kdy opustil Hrad. Že neodejde z politiky – takříkajíc ze scény -, o tom nepochybuje vůbec nikdo. U muže tolik sebestředného a fyzicky přes drobné operace zcela fit je myšlenka o možném odchodu ze světel ramp mimo jakoukoliv úvahu.

Čteme (a slýcháme) to denně: Šíitský Írán podporuje krachující režim v Sýrii. Protektor a podporovatel Hizballáhu v Libanonu a Hamásu v Gaze. Jeho prezident Ahmadinežád, „šílený kalif". Nejčastěji – chystá jadernou bombu, aby vyhladil Izrael. Připraven uzavřít Hormuzský průliv, jakmile by jej USA (nebo Izrael) napadly. Přidejme teokratický režim, potlačení povolebních protestů v roce 2009 – ne, není to přívětivá země...

Podle izraelské verze, neustále opakované telavivské vládě nakloněnými novináři a západními vládami, je Írán na samém okraji výroby jaderné zbraně (tvrdí to sám Šimon Peres, hlava státu). Reportéři přitom pouze zapomněli, že totéž varování pronesl současný prezident v roce 1996 – tehdy jako ministerský předseda (tedy před pouhými 16 lety). A už jsme zapomněli, že dnešní izraelský ministerský předseda Benjamin Netanjahu řekl v roce 1992, že do roku 1999 bude mít Írán jadernou bombu. To bylo před 13 lety. Obehraná písnička...

To je jediné, v čem se shoduji s ředitelem kabinetu ministra zdravotnictví Janem Růžičkou.

Spoluobčané, naše blízké okolí je ve společenském varu.

Jedno zařízení ČSSD se dnes jmenuje „Masarykova demokratická akademie" - poté, co se sociální demokracie rozkročila podle vzoru někdejšího německého kacnléře Schrödra ke středu (ať to znamená cokoliv), nahradila v původním názvu slovo dělnická termínem méně zřetelným. Pod zkratkou MAD dnes nacházíme cosi jako školicí (vzdělávací) středisko, které - jak mi bylo před několika lety naznačeno - se pod Jiřím Paroubkem mělo stát dokonce jakýmsi stranickým think tankem (analytickým koncepčním střediskem). Nestalo se tak, je teď nahrazeno jiným střediskem s honosným titulem CESTA - Centrum pro sociálně-tržní ekonomiku a otevřenou demokracii.

„Odcházení" je termín, který se v posledních několika týdnech objevoval v médiích dost často. Začalo to diskusí - či spíš spory - okolo filmu Václava Havla a pokračovalo diskusí o ministru obrany Alexandu Vondrovi a jeho možném a vyžadovaném odchodu z čela ministerstva.