Írán se dostává do popředí zájmu médií v intervalech zhruba dvou dnů – ve středu některé agentury oznámily, že prý Teherán v reakci na embargo EU přestal dodávat ropu šesti evropským státům, což se ukázalo býti kachnou, teď se k Íránu vyjádřil ministr obrany USA Leon Panetta – a postavil vše doposud proklamované na hlavu.
Podle ministra totiž Teherán obohacuje uran v rámci mírového jaderného programu a jadernou zbraň nevyvíjí. Panetta přitom – v rámci uchování silového postoje -- při kongresovém slyšení ale dodal, že pokud by se k něčemu takovému Írán rozhodl, byla by to pro USA „červená čára“. „Nedovolíme Íránu, aby jadernou zbraň vyvinul,“ prohlásil. „To je červená čára, která by nám dělala starosti a která by zajistila, že by mezinárodní společenství, doufejme, společně zareagovalo.“ (…) „Zpravodajské informace ale neukazují, že by učinili rozhodnutí směrem k vývoji jaderné zbraně.“
S ohledem na neustále zesilované ekonomické sankce vůči Íránu je to přiznání asi nemístné, neboť sankce jsou zdůvodňovány právě íránským vojenským jaderným programem. USA přitom dál – bez hlasitější kritiky – podporují i v protiíránském tažení Izrael, byť se nedávno ukázalo, že Tel Aviv podporuje teroristické operace proti íránským jaderným vědcům.
Ministerstvo zahraničí USA navíc zpochybnilo i halasné oznámení Teheránu o průlomu v jaderném vývoji s tím, že je to prohlášení náležitě přehnané ve snaze udělat dojem hlavně na íránskou veřejnost. „Podle našeho názoru na tom není nic tak strašně nového a není to ani nic, co by nějak strašně dělalo dojem,“ prohlásila mluvčí ministerstva Victoria Nulandová.
Nicméně, aby se situace kolem Íránu trochu víc zamotala, šéf armádní zpravodajské obranné služby generál Ronald Burgess prohlásil, že Írán podle všeho nevyprovokuje konflikt se Západem a takřka určitě nebude iniciovat první úder proti USA nebo jejich spojencům, včetně Izraele. Mám dojem, že je popření možnosti íránského útoku proti Západu je popřením čehosi, o čem se dosud snad seriózně ani neuvažovalo, a tak je to vlastně důležité zjištění. Generál navíc vyloučil možnost, že by byl Írán s to dlouhodobě uzavřít Hormuzský průliv.
Írán tedy konflikt sám nevyprovokuje, a skutečností je, že dokonce nereaguje agresivně ani ve chvíli, kdy už terčem je – USA nebo Izrael by s velkou pravděpodobností vraždění svých vědců považovaly za vyhlášení války, Teherán jen slovně protestuje. Stejně pak reaguje i na ekonomické sankce vyhlášené proti jeho bankovnímu či ropnému sektoru, což někteří experti označují za „ekvivalent blokády“, která je „válečným aktem“.
K určité změně postojů vůči útoku na Írán došlo i v Izraeli. Zatímco premiér Benjamin Netanjahu se zdá být dál „proaktivní“, prohlášení jiných vysokých izraelských činitelů ohledně íránského jaderného programu znějí opatrněji. Netanjahu označil slavnostní deklaraci „úspěchů“ íránského jaderného průmyslu za důkaz, že sankce nejsou dostatečné a požadoval jejich další zpřísnění, ministr obrany Ehud Barak ale – po vzoru Victorie Nulandové – mluvil o snaze Ahmadínežáda „vykreslit věci v lepším světle, než v jakém jsou“ a celou bombastickou událost popsal jako jen jako „show“. Jeden z Netanjahuových zástupců, Moše Ajalon, pak dodal, že Ahmadínežádovo vystoupení bylo poznamenáno panikou a slabostí: „Inflace a nezaměstnanost jsou vysoké. Nespokojenost ohrožuje tamní režim.“
Záminkou pro pokračující mezinárodní tlak – nově Washington slíbil, že zmrazí konta íránské tajné služby a zablokuje její majetek na území USA (kde se tam vzal?) -- i zabíjení íránských vědců a další atentáty je íránský jaderný program, který je ale podle Panetty mírový, nemá vojenskou dimenzi a i pokrok toho mírového je podle mluvčí ministerstva zahraničí USA nebo izraelského ministra obrany uměle nafouknutý. Za této situace je nutno před válečnickou propagandou v mainstreamových médiích smeknout… (Mimochodem, skvělý nemainstreamový komentář k politice Západu vůči Íránu z pera Stephena Walta na blogu Foreign Policy najdete tady).
Při pohledu na poslední vývoj tak asi mají velkou šanci na úspěch izraelští fanoušci Madonny, kteří vyzývají premiéra, aby na Írán zaútočil až po 29. květnu, kdy se má v Tel Avivu konat koncert jejich popové bohyně…
Izraelské osady. Izraelský velvyslanec ve Varšavě byl povolán na polské ministerstvo zahraničí, aby vysvětlil, proč izraelská armáda buldozery zničila studnu v palestinské vesnici Al Rahavíja na okupovaném západním břehu Jordánu, která byla obnovena s pomocí polské charity. Zdemolováno bylo i několik domů, načež bez střechy nad hlavou zůstalo 83 lidí, z toho 48 dětí. Ve vesnici u Hebronu hodlá armáda zničit solární panely, které poskytují elektřinu asi 1500 stovkám lidí a byly postaveny rovněž se zahraniční pomocí. Podobný projekt spolufinancovaný španělskou vládou byl v ohrožení nedávno, ale zatím se ho podařilo zachránit prostřednictvím diplomatického tlaku.
A když už jsem u Palestinců, tak ještě: tisíce lidí dnes demonstrovaly na západním břehu i v pásmu Gazy za propuštění Chádira Adnána, který byl zatčen kvůli svému údajnému napojení na Islámský džihád, nicméně skončil v administrativním vězení, kde už 62. den drží hladovku. Administrativní zatčení zbavuje armádu či policii nutnosti předložit dotyčnému obvinění nebo ho postavit před soud a dává jim právo uvěznit kohokoli na půl roku s tím, že tuto lhůtu lze opakovat. V současnosti je takto vězněno na 300 Palestinců.
Administrativní uvěznění vychází ještě z britských zákonů o mimořádném stavu, jejichž platnost nikdy nebyla zrušena, a to i přesto, že i Menachem Begin v premiérském úřadě o nich kdysi prohlásil, že jsou „horší než nacistické zákony“.
O neveselé – z hlediska prozatímní, Západem dosazené vlády -- situaci v Libyi jsem psala v minulých dnech, a tak zpravodajství, které 17. února doprovázelo první výročí zahájení libyjského povstání, není nijak překvapivé. V Benghází, kde loni vše vypuklo, se demonstrovalo za demokracii, reformy a svobodné volby. Informace z twitteru mluví o tom, že policie proti demonstrantům nasadila slzný plyn a vodní děla, nepotvrzené zprávy uvádějí, že v městech na východě země byl zabit tucet demonstrantů. V Tripolisu se při výročí rozdávaly letáky, které varovaly před případnými útoky proti novému režimu: „Nemůžeme vám přivést pohřbeného muže (Kaddáfího) zpět, ale můžeme vás poslat za ním,“ stálo na nich.
Prokaddáfíovská Libyjské lidové národní hnutí při této příležitosti vydalo prohlášení, v němž konstatuje, že situace v zemi je „den za dnem horší“. „Mezinárodní média se jen velmi málo zajímají o mnohé hrůzy, které se tu odehrávají. Reorganizujeme se mimo Libyi v inkluzivní hnutí, které přijme všechny Libyjce, kteří si uvědomují strašnou brealitu Libye,“ konstatuje text.
Zdá se tedy, že dnešní Libye se od té Kaddáfího až tolik neliší. Vlastně ano: nová vláda oznámila, že Syrská národní rada (SNC), na Západě protežovaná coby hlavní proud syrské opozice, si může v Tripolisu otevřít svou kancelář. „Podporujeme syrský lid a jeho aspirace,“ prohlásil šéf libyjské vlády, která Libyi příliš nekontroluje, Mustafa Abdal Džalíl.
Ad zmíněná Sýrie. Bašár Asad hodně překvapil, když na 26. února ve své násilím a chaosem zmítané zemi vyhlásil referendum o nové ústavě. Nová ústava by na jedné straně zaručovala svobodu projevu a pluralitní politický systém, což by teoreticky umožňovalo vládnout i někomu jinému, než jen straně Baas, na straně druhé ale například Asadovi zaručuje možnost ještě dvou funkčních období. To stávající mu končí v roce 2014, ale podle nové ústavy by mohl v čele země vydržet až do roku 2028. Jupí!
Nicméně, obávám se, že tento odstavec určitě nebyl hlavním důvodem, proč USA Asadův návrh okamžitě odmítly s tím, že „je směšný“ a „utahuje si z revoluce“. Podle ministerstva zahraničí USA by měl Asad odstoupit i bez nové ústavy. Lze z toho vyvodit, že existuje obecný mezinárodní nesouhlas s jakýmikoli reformními kroky režimu, a že tedy dál trvá snaha vyzbrojovat saláfistickou Syrskou svobodnou armádu a vést krvavý konflikt. Syrská opozice už proto podle očekávání vyzvala spoluobčany, aby Asadovo referendum bojkotovali. Mimochodem, LA Times konstatuje, že důkazem selhání opozice je fakt, že se jí v Aleppu, syrské obchodní baště, nepodařilo zorganizovat ani sebemenší protirežimní demonstraci, a to ani po roce od propuknutí povstání.
Zkrátka, pro záchranu „syrského národa“ by bylo nejlepší, kdyby se konečného vyřešení situace rozhodně neúčastnil režim, Syrská svobodná armáda ani Syrská národní rada…
Toho ale bohdá nebude, a tak vše běží dál. Valné shromáždění OSN hlasovalo pro rezoluci odsuzující režim v Damašku za pokračující násilí a požadující okamžité ukončení násilností. Rezoluce rovněž vyzývá Asada, aby přistoupil na plán Ligy arabských států a souhlasil s tzv. jemenským řešením, tedy svou rezignací, po čemž by do čela země povýšil jeho stávající viceprezident. Proti znění rezoluce bylo 12 zemí vedených Ruskem, zatímco dalších 17 se jich hlasování zdrželo. Rusku se totiž do rezoluce nepodařilo prosadit výzvu, aby se pokojní demonstranti distancovali od ozbrojených skupin, a tak rezoluci odsoudilo coby jen další vměšování do syrských vnitřních záležitostí.
Rezoluce je v zásadě stejná, jako text vetovaný nedávno v Radě bezpečnosti OSN. Také dává Sýrii 15 dní na realizaci plánu, byť nejspíš nikdo seriozně nepočítá s tím, že by se tak stalo, a navíc ani nejsou stanoveny za to, že se tak nestane.
Víc než 120 lidí bylo za uplynulý týden zraněno při prodemokratických protestech v Bahrajnu a následně muselo být hospitalizováno. Účastníci protestů si připomínali první výročí prodemokratických revolt. Zatímco Barack Obama prosadil dodávky zbraní bahrajnskému režimu, lidé byli biti a drženi v neoficiálních vězeních, několik lidí už z nich nevyšlo živými.
http://www.ynetnews.com/articles/0,7340,L-4190503,00.html