Než vypukne online rozhovor, je tu chvíle na zběžný průlet událostmi v Ramalláhu a v nejbližším i vzdálenějším okolí z posledních dnů, o nichž jsem nepsala, což ale vůbec neznamená, že se nestaly.
Přímo tady v Ramalláhu včera německý ministr zahraničí Guido Westerwelle povýšil palestinské zastoupení v Berlíně z delegace na misi v čele s velvyslancem. Podobný krok v posledních měsících učinily také Francie, Španělsko, Portugalsko a Irsko.
V Savíji, jedné z čtvrtí Východního Jeruzaléma (shodou okolností jsme tam byli v úterý), izraelská armáda zranila tucet lidí, z nichž jednoho těžce, poté, co se obyvatelé postavili na odpor proti zatčení jednoho z nich za házení kamenů. Ve vesnici Budrus kousek od Ramalláhu zase izraelští vojáci v noci na středu přijeli prostě jen zbuzerovat tamní obyvatele, a když se jim to náležitě podařilo, odjeli, ale jednoho vojáka tam zapomněli. Deník Haarec cituje zdroje z místa, podle nichž vystrašený izraelský voják požádal dva tamní stařešiny, aby mu pomohli z vesnice. Ti dva ho uchránili před vztekem mladých vesničanů a dovedli ho až k izraelské zdi, která odděluje Izrael od okupovaného Západního břehu (byť je to trochu složitější, jak jsem psala) a tam už si ho vyzvedl jeho důstojník.
V aktuálních tištěných Literárkách uvádím výsledky průzkumu veřejného mínění, podle něhož (po paměti) asi 80 procent izraelských Židů věří v boha, čeká na příchod Mesiáše, nadpoloviční většina jich dává přednost náboženským zákonům před těmi demokratickými a stabilně roste i počet lidí, kteří se označují za ortodoxní nebo ultraortodoxní. Na tuto situaci nyní reagoval guvernér izraelské Centrální banky Stanley Fischer, když na pravidelné Herzlijské konferenci, na níž BTW dlí i náš Karel Schwarzenberg, poukázal na nebezpečí, které plyne z rychle rostoucí ultraortodoxní populace, u níž není práce normou: „Během 30 let bude populace haredim mnohem větší. Většina této komunity nepracuje. Respektuji náboženství, ale stát, v němž rychle rostoucí populace nepracuje, nemůže pokračovat.“
Policie mezitím zatkla 18 vesměs etiopských Židů, kteří dál pokračují v protestech proti rasové diskriminaci v Izraeli (fotky z activestills.org jsou tady). Etiopští Židé s protesty začali zároveň s propuknutím hnutí proti sociální nerovnosti J14, nově se ale zaktivizovali poté, kdy se ukázalo, že majitelé domů v Kirjat Malači, kde etiopští Židé tvoří 15 procent obyvatel, odmítají černochům pronajímat byty a dokonce podepsali dopis, v němž ostatní vyzývají, aby je následovali. A k tomu, 30 let poté, co Izrael začal letecky přivážet z Etiopie příslušníky své dávné komunity, nyní izraelští rabíni usilovně pracují na tom, aby eliminovali duchovenstvo etiopských Židů, kessoch, protože jejich praktiky se prý neslučují s ortodoxním judaismem. V půli ledna tak bylo oznámeno, že letos bude jmenováno posledních 13 kessoch, a pak už nic. V Izraeli žije 120 tisíc etiopských Židů.
A do toho všeho se Noam Millman v American Conservative ptá, zda-li Izrael náhodou už není „failed state“, tedy stát, který se zhroutil. Namátkou vybírám k zamyšlení: „Izraelský stát (po roce 1967) porušil své vlastní i mezinárodní zákony, ale co je z hlediska integrity státu znepokojivější, pobídl soukromé subjekty k tomu, aby věřily, že porušováním zákonů jednají vlastenecky, a povzbudil nástroje státu, aby vytvářel „fakta na místě“, které budou ku prospěchu židovského národního hnutí“. (…) „Cílem sionismu byl svrchovaný židovský stát na historickém území Izraele coby prostředek k morální a duchovní obrodě židovského národa. Pokud ale okupace ničí základní charakter, rozkládá stát a korumpuje lidi, pak by právě sionisté měli ze všeho nejvíc chtít okupaci ukončit co nejrychleji a nejsnadněji to půjde, a nepokoušet se viset na nějakých dobře znějících termínech…“
Vláda premiéra Benjamnina Netanjahua ale postupuje jinudy: znovu stvrdila státní dotace pro židovské „osady“ (ona jsou to ve skutečnosti města s plnou sociální a jinou vybaveností a desítkami tisíc obyvatel, tak mi ten pojem „osady“ připadá fakt nepatřičný, ale…) na okupovaném Západním břehu a stvořila výbor, jehož cílem bude legalizovat „osady“, které jsou ilegální i z pohledu současných izraelských zákonů. Spekuluje se o tom, že výbor „zlegalizuje“ na stovku „osad“ postavených na zabrané soukromé palestinské půdě a bez souhlasu vlády. Výsledkem je, že Natanjahu ziskem 75 procent hlasů vyhrál primárky svého bloku Likud, což je pro něj před volbami naplánovanými na příští rok úspěch – stál proti němu totiž Moše Feiglin, radikální „osadnický“ lídr, který otevřeně proklamoval, že jeho hlavním cílem je dokonat proměnu Izraele v náboženský stát a že tedy mírové řešení izraelsko-palestinského konfliktu k jeho prioritám nepatří.
Ono ale ostatně nepatří k prioritám žádného z budoucích volebních soupeřů. Nová šéfka Strany práce Shelly Yakimovichová se raději soustředí na ekonomiku a spravedlivější přerozdělování státního bohatství, přičemž v nedávném rozhovoru vyjádřila „osadníkům“ sympatie.V Kadimě stoupá vliv jestřába Šaula Mofaze a Netanjahuův Likud se kloní doprava tak moc, že se Netanjahu zanedlouho bude muset začít veřejně bránit, že není žádný levičák. Zapomenout se nesmí ani na Jisrael Bejtanu v čele s Avigdorem Liebermanem a jeho legendárními plány na „vývoz“ všech Palestinců za hranice a současné utopení všech palestinských vězňů v Genezaretském jezeře. Ať už proto za rok ve volbách v Izraeli zvítězí kdokoli, lze předpokládat, že nové složení Knessetu jednoznačně pohřbí možnost řešit izraelsko-palestinský konflikt na principu dvou států a „intelektuální“ debata se podle všeho stočí k jednostátnímu řešení a jeho možným podobám. Samotné izraelské voliče ale přitom okupace beztak moc nezajímá, protože se většina z nich narodila nebo se do Izraele přistěhovala po roce 1967, jinou situaci ani neznají, a proto ji vnímají jako svého druhu axiom. Na tom se nic moc nezmění, dokud se vládě i armádě bude dařit držet Palestince dál od jakéhokoli odporu a dokud bude vláda s to ustávat mezinárodní tlak a sílící regionální izolaci.
Je ovšem otázka, jak dlouho může taková situace trvat, protože francouzský parlament nedávno schválil zprávu o apartheidu týkajícím se zdrojů vody na okupovaném Západním břehu. A diplomaté EU z Jeruzaléma a Ramalláhu zase v půli ledna vyzvali své vlády, aby zvážily vyhlášení státních bojkotů a sankcí proti izraelským ilegálním koloniálním „strukturám“ na okupovaném Západním břehu.
To vše v době, kdy hegemonie USA na Blízkém východě očividně končí, přinejmenším ve srovnání s mocí, kterou USA nad tímto regionem měly první dvě dekády po konci studené války. Miliony lidí v arabském světě už mají americké nadvlády a její podpory klientským režimům dost a zajímavá analýza agentury Reuter´s konstatuje, že vše připomíná dynamiku 19. a 20. století, kdy moc nebyla koncentrovaná do jediného globálního centra a jednotlivé státy se stále asertivněji braly o vliv a zdroje.
Je čas na kafe…
Ahmed Džibríl.