O neudržitelnosti statu quo, policejním nestátu plus vtip na konec

Třetí den v Ramalláhu a zase lije jako z konve, tři stupně nad nulou a do toho se odkudsi vzala ještě mlha. Jak už jsem konstatovala v pondělí, v takovém nečase přichází čas na politiku. Dneska byla nejvyšší možná. A k uzoufání.

Začnu sociálnem. K poslednímu prosinci loňského roku několik zemí EU poskytlo palestinské samosprávě přes 152 milionů eur na program péče o nejchudší rodiny na okupovaném západním břehu a v Gaze, přičemž těch rodin je podle mezinárodních standardů celkem 75 tisíc a 60 procent příjemců těchto peněz živoří v zablokovaném pásmu Gazy. Roční náklady na tuto sféru se odhadují na 68 milionů eur, přičemž část pokrývá také Světová banka a MMF, palestinská samospráva pak ještě ze svého všem dotyčným poskytuje sociální pojištění, dětem školu a podobně, přičemž dalších 20 tisíc příjemců další pomoci tvoří převážně matky samoživitelky, handicapovaní a svůj sociální program mají i drogově závislí. Paní ministryně sociálních věcí Madžída Masríová konstatovala, že odhadem je mezi Palestinci 15 až 20 tisíc drogově závislých a že většinou žijí ve Východním Jeruzalémě, kde jim drogy podstrkuje Izrael. Vážně, řekla to ministryně.

Střih. Sídlo předsedy vlády palestinské samosprávy, Saláma Fajjáda. Na jasné otázky o pěti slovech odpovídal dvacetiminutovými monology, z nichž jsem si stihla zapamatovat snad jen to, že lídři hnutí Fatah po několika dnech hektického rokování nevyloučili, že budou pokračovat v rozhovorech s Izraelem, i před tím říkali, že to nemá cenu, protože to k ničemu nevede, ale že přitom vědí, že „status quo je neudržitelné“. Zmatečné, ale hned mi to přišlo jako vcelku líbivý titulek, nicméně… Loni, nedlouho před zářijovým hlasováním o palestinské státnosti v OSN, mi izraelský sociolog a aktivista Jeff Halper tvrdil, že pokud Palestina plné členství v OSN nezíská „palestinská samospráva vzápětí buď rezignuje, nebo ji lidé k pádu donutí. Abbás nedávno pronesl vtipnou poznámku, což se mu nestává často: „Na říjen nemám v diáři nic." (…) „Za situace, kdy neexistují rozhovory a není ani vyhlídka na státnost, tak co by ve funkci dál dělal? Stal by se z něho totiž jen policajt ve službách Izraele.“ V podobném duchu se nyní vyjadřovali i někteří palestinští novináři, ale Salám Fajjád dnes na tuto otázku odpověděl, že žádná rezignace nebude, protože je jeho vláda pro Palestince přece požehnáním (tady píšu po paměti a tím pádem necituju přesně, ale smysl zachovávám).Ya basta! Vzniká tak bludný kruh: rozhovory s Izraelem k ničemu nevedou, vznik palestinského státu se ale vedením rozhovorů oddaluje k hranici nepravděpodobnosti a nikým nezvolená „vláda“ a ministři (z nichž čtyři byli nedávno odvoláni pro korupci) pojede dál. Když jsem se rozhlédla po místních reportérech, někteří z nich měli podivně strnulé pohledy. Jeden „státní“ rozhlasák pak do mě hučel, abych mu na mikrofon řekla, že ta jejich vláda není nic moc a že by to chtělo revoluci. Proč si vybral zrovna mě, sakra? Únik do deště před budovou se mi zdál až úlevným, protože vysoká palestinská politika jeví se mi k uzoufání. Lepší sestavu „protivníků“ si Izrael snad ani nemohl přát.

Střih. Štáb EUpolu COPPS, sboru evropských policajtů, který za peníze z EU buduje palestinskou policii, a nyní konkrétně systém, který automaticky porovná a v databázi najde otisky prstů. (A vůbec, je zvláštní sledovat, kolik Evropskou unii a s ní i Českou republiku ta izraelská okupace stojí.) Večer do mě (prý náhodou) narazil chlapík od „nich“ a chtěl vědět, jak se mi prohlídka nového policejního systému líbila. Když jsem vyjádřila radost, že systém už od prosince pomohl identifikovat dva pachatele, přiznal, že až doposud vodili novináře na výcvik speciálních jednotek těžkooděnců, ale pak že viděli jen titulky o tom, že se z Palestiny stává policejní stát, tak že prý zkusili něco nového. Namítla jsem, že z Palestiny může být leda tak policejní nestát, ale asi mi špatně rozuměl, nebo co. Nezasmál se. Místo toho jen protáhl, že „je to v procesu“, což se mi už jeví jako jedno z místních zaklínadel. „It´s the process“ jsem dnes slyšela jako odpověď na konkrétní otázky od sociální ministryně i předsedy vlády, když chtěli vysvětlit, proč to nebo ono nejde, nefunguje nebo tak.

Střih. Pracovna Mustafy Barghútího, hvězdy mezi zdejšími prodemokratickými aktivisty a bratrance (pro mnohé) kultovního palestinského vězně Marvána Barghútího. Nabízí dokonale zpracovanou sadu faktů a filmíků o brutální realitě izraelské okupace a sestřeluje aktuální palestinskou vládu prohlášením, že „lid potřebuje demokraticky zvolené vedení“ a k tomu nenásilnou revoltu, dokončit aktuální sbližování sekulárního Fatahu s náboženským Hamasem a radikální změnu diskurzu, s nímž se doposud palestinští lídři obraceli ke světu. Argumentuje logicky a racionálně, zrovna dojednal s šéfem OSN Pan Ki-munem, který dorazil, a že se prý na všem shodli. (Palestinský novinář Fádí mi ale z první ruky tvrdil, že Panovo vystoupení bylo dokonalé „bla bla bla“, tak nevím). Jeho plány na řešení izraelsko-palestinského konfliktu mi připadly zajímavé, mají podporu vlivné skupiny newyorských liberálních amerických Židů, a tak se k nim podrobněji vrátím v tištěných Literárkách, nicméně cestou na hotel mě přepadl podivný pocit: tahle oblast racionální lidi nebere a ví, jak na ně.