Ramalláh, den druhý, oproti předpovědi svítí sluníčko, ale o Ramalláhu dál nic nevím, protože je tu Jeruzalém. Někteří říkají, že je to město věčné, další, že dokonale promodlené, já jsem po dnešku – s jubilejně dvacetiletým odstupem od své první návštěvy – přesvědčená, že je ze všeho nejvíc prokleté.
Momentka první: Izraelský checkpoint Kalandíja. Každý, kdo chce z Ramalláhu na okupovaném západním břehu do Jeruzaléma, musí tudy. Už poslední dva tři kilometry před checkpointem jsme prý v zemi nikoho: nominálně by to mělo být izraelské území, ale je za „zdí“, obřím „bezpečnostním“ pásem betonu, který v rozporu s mezinárodním právem (nezapomínejme na to) odděluje Izrael od Palestiny (a pokud bychom přidali ještě zeď, která se staví na hranicích s Egyptem, stane se Izrael brzy jedinou zemí na světě, která je zdmi obehnána kompletně). Nominálně by se tedy o oblast měla starat radnice Jeruzaléma, ale protože je to tu za zdí, nestará se, a Palestinci se nestarají také, protože to není jejich. Obyvatelé této oblasti nepatří nikam. Nebyli ale první tohoto druhu, které jsem dnes viděla, nicméně…
Kalandíja proslula jako checkpoint s nejdelším čekáním. „Náš úřad začíná v devět, ale abych tam byl včas, vyrážím každý den z domova v šest,“ vysvětluje mi asi třicetiletý Palestinec v obleku, který stojí ve frontě přede mnou a přitom se prsty věší za mříž nad tunelem, který ze všeho nejvíc připomíná hodně úzkou vězeňskou celu. „Hodně záleží na tom, jestli si izraelský voják zrovna netelefonuje s přítelkyní, nebo jak se prostě ten den vyspal. Normálně, než tu zeď postavili, mi ale cesta do práce zabrala dvacet minut. Dneska čekám klidně i tři hodiny.“
Úzký prostor je sice „jen“ zamřížovaný, takže nával klaustrofobie nehrozí, ale přesto mi pohled na muže, ženy, babky a dědky i děti v kočárku přede i za mnou (a také ve vedlejších zamřížovaných tunelech) nedělá dobře. Už po prvních pěti minutách v kleci mám dokonalý pocit ztráty svobody. A bezmocnosti.
V autobuse s námi jel Ašraf, je mu sedmatřicet a vůbec poprvé v životě dostal od izraelských úřadů propustku, že smí do Jeruzaléma, města, které považuje za své hlavní. Měl nehranou radost, vychloubal se tím všem okolo a všichni mu taky náležitě blahopřáli, i když to byla propustka jen na jediný den. Ráno tam a večer zpátky. Pak jsem ale viděla, jak na pás rentgenu odkládá tašku a všechno kovové, co u sebe měl, ale bzučící bránou neprošel. A znovu a znovu… Postupně ho výštěky mladičkého vojáka donutily sundat i boty, kabát, sako… Bylo mi za něj trapně, jak se poprvé v životě obnažuje před celou frontou lidí, ale ta se tvářila bohorovně: zatímco on (a vlastně i já) byl novic, všichni ostatní už to zažili mnohokrát. Podstupují to každý den. Když vojáček štěkal své rozkazy a já je musela poslouchat už asi půl hodiny, neodbytně mi to připomnělo ponížení lidské důstojnosti, které znám z některých historických filmů, které radši nebudu upřesňovat, aby mě snad někdo nenařkl z nějakého fujtajblíkového ismu.
Nakonec jsem přišla na řadu i já a nemusela si svléknout ani jednu kecku. Voják se na mě podíval, pak projel v počítači můj pas a vesele zvolal: Have a nice day!“ Bylo mi tak nějak trapně, ale lidi mou privilegovanost bledé tváře nijak neprožívali. Vidí to tu a hlavně zažívají přece každý den.
Momentka druhá: Eldad („Prosím, nefoťte mě“) z izraelské nevládky Ir Amim. Ta parta nadšenců chce napomoci tomu, aby se v Jeruzalémě jednou dalo žít, protože dneska se v něm žít nedá, přinejmenším ne v klidu. Stavíme asi na čtyřech místech kolem Jeruzaléma, na nichž jsou vidět paradoxy „bezpečnostní“ zdi: tu kopíruje hranice města, tu se naopak zakusuje hluboko do palestinského území, onde naopak ale ubírá židovské oblasti, a to vše – kromě „bezpečnostních důvodů“ – proto, že zeď je nejen bezpečnostní, ale i „demografická“. Izraelská vláda se před pár lety rozhodla, že v Jeruzalémě nesmí žít víc než 20 procent Palestinců, a tak ty přebývající z města „odkrojila“ zdí, zatímco některé Palestince si naopak z různých důvodů „přikrojila“ k sobě, ale přitom jim nedala doklady nebo povolení ke vstupu přes checkpointy za jejich rodinami nebo do práce, které jsou sice jen pár metrů za zdí, ale… „Viděl jsem nedávno, jak v jedné jeruzalémské, tedy vlastně izraelské čtvrti, sedí u zdi postarší Palestinec a sbíječkou do zdi dělá díru. Nikdo si ho nevšímal a děti kolem přelézaly zeď po žebříku. Najednou mi to přišlo stejné, jako když kdysi židovské děti přelézaly zeď ghetta, aby rodině pomohly sehnat něco k jídlu…“
Eldad je napohled sympaťák a určitě spoustu věcí myslí dobře, když se ale hovor stočil na to, proč mají domy Palestinců na střechách černé barely, pokrčil rameny. Snad na vodu, nadhodil. „Ano, na vodu, protože nám ta z kohoutku teče třeba jen jednou za čtrnáct dní,“ vysvětlila mu jedna z přítomných Palestinek. Eldad se lehce přihrbil. Netušil, že Palestinci nemají svobodný přístup k vodě.
(Vsuvka: „Netušil, protože nechtěl vědět,“ reagoval na tenhle příběh večer jeden palestinský kamarád. „Všechno vidí jen svýma očima! I ty hodný jsou jen sionisti!“
„A jak to vidíš ty?“
„Já to jejich očima vidět nemusím. My jsme okupovaní, oni okupanti!“ Konec diskuse i vsuvky.)
„Jsme v totálním bordelu, který jsme si po roce 1967 udělali sami,“ vrátili jsme se pak s Eldadem k problému Jeruzaléma, města, které podle Eldada neroste urbanisticky, ale politicky, protože se staví nové čtvrti a zabírají – třeba pod trapnou záminkou „vyhlášení přírodní rezervace“ -- území jen proto, aby se zarazil „postup“ Palestinců. „Vždycky viníme Palestince, že nevědí, co chtějí, jestli stát, nebo něco jiného, ale sami netušíme, co s Jeruzalémem. Chceme ho obsadit celý? Chceme ho rozdělit? Chceme, aby byl posvátným jen pro nás, nebo sem pustíme i muslimy a křesťany a přiznáme, že by to mělo být otevřené město? Musíme se už jednou rozhodnout, co dál, ale pokud se rozhodneme, máme na realizaci jen jeden pokus. Přitom bychom si měli vzít ponaučení třebas z Bejrútu, Dublinu, Nikósie nebo Sarajeva. Ta zeď totiž nic neřeší, všechno jen zhoršuje a posouvá do roviny absurdna.“ Zkouším debatu zobecnit na izraelsko-palestinský konflikt a Eldad se jen hořce usměje: „Kdysi to byl spor územní, dneska je to spor náboženský. Tím chci říct, že neřešitelný. V Izraeli už je pro demokracii jen necelá polovina Židů. Počet nás, liberálních a sekulárních, se pořád snižuje. Je zvláštní, jak se furt všichni kasají, že jsou Židé inteligentní národ a kolik že mají nositelů nobelovek. Ale kde všichni ti intoši jsou? Dneska tu vládne krajní pravice a ultraortodoxní fanatici, klidně řeknu, že jsou to neofašisti. V tomhle směru už optimista nejsem.“
„A co uděláš? Odjedeš odsud? Údajně už z Izraele odjely na dva miliony Židů právě proto, že už se tady normálním lidem žije dost těžce.“
Eldad se podíval někam daleko za mě.
Momentka třetí: „Obsluhoval jsem lorda Carnarvona,“ spustil hned po prvním „merchaba“ Abú Radván, a já se tak přestala pokoušet tipovat, kolik mu může být let. Sedmdesát? Osmdesát? Plus mínus? „Býval jsem totiž šéfkuchařem na britském konzulátě ještě za mandátu. A víš, co ti, Teri, řeknu? Nás okupovali snad už všichni. Byli tu Britové, Jordánci, Turci, a já celý život žiju v Beitaně,“ popsal mi historicko-rodinnou situaci. „Žil tu i můj otec a děd a jeho otec, prostě všichni. A můžu ti garantovat, že Britové se na nás usmívali a neubližovali nám, pokud jsme se nemíchali do politiky. I Turci říkali: „Nechte politiku být a bude dobře.“ To se nám to žilo. To jsme nemuseli na nikoho střílet a vyrábět bomby! Ale dneska? Podívej se kolem,“ ukázal rukou na Azaríju, jedno z palestinských předměstí Jeruzaléma. „Škoda mluvit! Už nesmíme nic, protože pro NĚ nejsme lidi. Ale z dřívějších dob si mě dobře pamatují šéfové jeruzalémských hotelů, a tak pomáhám, jak můžu,“ mávl rukou k dílně, kde palestinské ženy v rámci programu z peněz EU utvářejí družstvo a vyrábějí marmelády a oděvy. „Už do hotelů prodáváme naše džemy po tisících kelímků, a hlavně díky mně,“ otočil se, jestli ho žádná z marmeládovaček neslyší. „Ale sám vařím pořád dobře. Přijď ke mně v neděli a na zahradě ti ugriluju něco arabského, co v životě jinde neochutnáš. Já totiž vařil pro lorda Carnarvona i tehdejšího britského ministra zahraničí Davida Millera, víš?“
Úspěch džemů je nejspíš dobrá zpráva, a pokud peníze zvenčí dovolí, bude se družstvo dál rozvíjet a v džemování zdokonalovat ještě dva roky, ale… druhý den jsem v Ramalláhu a pořád o něm nic nevím. Zato pocit lokální bezvýchodnosti sílí s každou minutou. A to jsem vám fakt nestihla popsat všechno… a ani ochutnat džem.
A mezitím, tady na pětníku, se odehrává přesně to, co kdysi Stalin popsal jako tragédii, která se ale mění v pouhopouhou statistiku.
-
|2012-02-02 00:35:29 PatrikJen jednu poznámku - pro NĚ (sionisty) není nikdo rovnocenný člověk! Pro ně jsou všichni nežidé podřadnými lidmi.
-
|2012-02-14 14:11:23 VincentDíky tomu, že v bibli je o židech psáno jako o vyvoleném národu, je ve světě spoustu chudáků jako ty, kteří jen tímto klišé rozpoutávají nenávist vůči židům. Myslíš, že obyčejní věřící Izraelec opovrhuje nežidem jako podřadným? Já vím, že si to myslíš, jinak bys takovou hovadinu nikdy nenapsal.
