První den v Ramalláhu a nic o něm nevím. Za okny leje jako z konve, takže to na pěší průzkum a poznávání a ohmatávání a čichání všech roztodivných vůní zrovna není. Z okénka autobusu jsem viděla otevřené šavermárny, kafírny, cukrárny, vodnídýmkárny a falafelárny, ale chuťový vjem z nich žádný nemám, protože vystoupit nešlo a déšť beztak všechno bezpečně splachoval tu do kanálů, tu prostě jen tak křivolakými ulicemi, které kličkují po zdejších městských kopcích…
Takže jen bleskurychle, co mi stihli o svém městě vysvětlit zdejší novináři Šádí, Chaldún a jejich kolegyňka Náhir (a to H uprostřed je potřeba zachrochtat, trochu jako při zvracení nebo budiž, kloktání): Rammaláh je město umělohmotné, bez historických památek, protože začalo vzkvétat až ve chvíli, kdy se v něm po svém vzniku usadila palestinská samospráva v čele s Jásirem Arafatem, má něco kolem 35 tisíc obyvatel, nicméně tvoří – bez přesně určených hranic (to je nějaké zdejší prokletí, nebo co) – s dvojměstím Al Bira „megapoli“ se sto tisíci lidmi. Mnozí z jeho obyvatel jsou navrátilci z Ameriky, kteří tam vydělali peníze a zvyšují životní úroveň města a s ní i cenu pozemků. Jestli se dobře pamatuju, tak na některých kopcích nad centrem je metr čtvereční bytu k mání za tisíc dolarů, což je na palestinské poměry fakt moc. Ale bydlí se tam, ne že ne. Většinu obyvatel dnes tvoří muslimové, ale i tak se v Rammaláhu (kde je starostou chlapík z Lidové fronty pro osvobození Palestiny, která je – nejen -- na americkém seznamu teroristických organizací), pije alkohol, zatímco v Al Bira je starostou Hamasovec, a tam se pít nesmí. Bira je přitom arabsky pivo, takže to vychází trochu paradoxně, prý ale stačí na hlavní třídě ukročit dva kroky jakousi ulicí doprava, ocitnout se v Biře a Čech může mít rázem problém. Nicméně právě kvůli hospodám a hospůdkám prý počet obyvatel nočního Ramalláhu narůstá až dvojnásobně, protože se sem sjíždějí žíznivci z širokého dalekého okolí, tedy pokud mají izraelskou propustku a smějí překročit zelenou linii – a napít se.
Jak říkám, nic z toho zatím nevím z vlastní zkušenosti, protože venku leje a mě k průzkumu nočního Ramalláhu nedonutí ani chvála, kterou všichni pějí na zdejší pivo jménem Tajbe, což je název nedaleké vesnice s rodinným minipivovarem a v palestinské arabštině zároveň i výkřik nadšení nad dobrým jídlem nebo pitím. Třeba se k tomu ale ještě dostanu, i když předpověď na týden je poměrně depresivní. Chčije a chcát bude, smím li parafrázovat klasika.
Za deště se tak nedá dělat nic jiného, než diskutovat o politice. První příležitostí k tomu byl oběd ve fakt honosné restauraci Darna (jen si ji zkuste vygooglovat), která se až tak nějak nehodí na území, jemuž jsme si navykli podle skutečnosti říkat „okupovaná“ – nicméně Ramalláh je městem diplomatů, různých nevládek a dalších bělochů, a ti si žádají svůj přepych, za který jsou připraveni platit. Až se „mírové“ rozhovory mezi Izraelem a Palestinci dostanou do bodu, kdy se dál bude jednat, ale celé území Palestiny už bude kolonizováno izraelskými Židy, takže žádný palestinský stát už ani nebude moci vzniknout (počítám tak do tří pěti let), Ramalláh ztratí význam, běloši odjedou a zavře se i 
Darna. Nicméně zpět, ten oběd byl za a) opulentní a chutný, a za b) s šéfem mise EU při palestinské samosprávě Johnem Guttem-Rutterem, který názorně předvedl, že politika opravdu může být nechutná, jak už mnozí mají podezření. Jeho monolog shrnuji: Chceme pomáhat Palestině a platíme spoustu zdejších rozvojových programů včetně budování policejního sboru, zatímco „ostře kritizujeme“ pokračující izraelské osídlování palestinských území. Po Palestincích se chce jedno: aby dál jednali s Izraelem, a všichni společně že budeme čekat, až Izrael projeví nějaký „náznak“ nebo „substanci“. Když jsem se zeptala, jaký náznak a substanci čeho má na mysli -- po dvaceti letech neplodných „mírových rozhovorů“, během nichž Izrael zabral dvojnásobek palestinského území – odpověděl dalšími pustými frázemi. Když jsem namítla, že tím EU de facto dotuje budoucí infrastrukturu Izraele, protože za takových okolností na případný palestinský stát už nezbude žádné území, bylo mi řečeno, že nechápu politiku, protože ta je o něčem jiném, než o lidech tam dole. Přítomní palestinští novináři začali vzteky bublat a já taky, a tak jsem prohlásila, že se coby občanka EU za politiku EU stydím, načež pro změnu začal bublat John Gutt-Rutter. Ještě že už jsme dojedli a číšník začal do koflíků nalévat lahodné a supersilné kafe s kardamomem a mezitím jsem stihla uklidňující cigárko s šéfem české mise v Ramalláhu Ivem Šilhavým…
Po vydařeném obědě – fakt podnik Darna doporučuju, dokud tedy existuje – byla tiskovka s mluvčím palestinské vlády Ghasanem Chatíbem. Milý člověk, odvyprávěl vcelku objektivně posledních dvacet let rozhovorů s Izraelem, ale na otázku, zda tedy vidí smysl v dalších rozhovorech, řekl, že se o tom „zrovna teď diskutuje ve vedení“, a na otázku, co si myslí o signálech a substancích a politice EU obecně, odpověděl, že je v zásadě fajn, i když shoda samozřejmě nepanuje. Peníze, z nichž palestinská samospráva platí státní úředníky a policii, pocházejí ze značné části z EU, a koho chleba jíš… V zásadě marnost nad marnost. Budou v květnu palestinské volby?, zněl další dotaz. Nevím jistě. Jak by se případně propojila Gaza se Západním břehem? To záleží na Izraeli. Takže budete jednat s Izraelem dál a o čem? O tom se jedná. Půjdete znovu do OSN? O tom se jedná. Jak se popasujete s Hamasem? To záleží na tom a tom… Stará škola, určitě pamatuje Arafata… Jak že to tuhle u nás Lenka Procházková citovala Einsteina? Problém se musí řešit v jiné myšlenkové rovině, než je ta, co problém způsobila…
Za okny prší, město je mi nedostupné kdesi ve tmě, politika se mi ukázala zablokovaná, navíc jí nerozumím, kousek ode mně, jen pár kilometrů, umírají lidé, jsou demolovány jejich domovy, ničeny silnice spojující vesnice…
První den v Ramalláhu.
dík za dojmy, těším se na další čtení!
Nešetřete detaily a pocity, jsme zvědaví:)
Zora