Z dnešních hlavních zpráv namátkou: Západ zadržuje Egyptu ukradené miliardy, aby mu mohl dál půjčovat a vydírat ho ho podmínkami, Sýrie očima lidí, kteří v ní žijí, izraelský premiér chce své ministry poslat na detektor lži, saláfisté v Tunisku napadli hotel s alkoholem…
Egypt. Zatímco prezident Muhammad Mursí motá dál hlavu městu i světu, lídři revoluce z loňského 25. ledna se za hlavu chytají. Příznačným je třeba komentář Ibrahima Ejsy v deníku Tahrír, který přiznává naprostý krach egyptské revoluce. „Je bolestné přiznat, že Mursí není znakem úspěchu revoluce, ale volebního úspěchu Muslimského bratrstva. Dovést k moci náboženské bratrstvo namísto bratrstva Mubarakova mezi cíle revoluce rozhodně nepatřilo.“
Ať s revolucionáři sympatizuji sebevíc, faktem je, že sekulární síly nebyly s to se při loňských volbách do (mezitím zrušeného) parlamentu sjednotit (natož prosadit) a před nadcházejícími volbami o tom znovu teprve jednají, nemají po ruce velké ideje ani základnu, nicméně jejich mediální výstupy jsou v západním mainstreamu často vydávány za „vůli lidu“. Ironií osudu rovněž je, že v těchto kruzích často dominují lidé, kteří vydělali majetek symbiózou s Mubarakovým režimem (koptský mediální a telekomunikační miliardář -- a porevoluční „revoluční“ politik -- Nagíb Savíris bude právě asi z titulu své „liberálnosti“ letos hostem (Havlova) Fora 2000). Upřednostňovat podobné liberály jen proto, že nyní v převážně islámském Egyptě vládnou „islamisté“, je vcelku pochybné. Důležitější spíš bude otázka, jaký z četných proudů politického islámu v Egyptě ve finále převáží a jestli je Muslimské bratrstvo – vedle dlouho potlačovaných ambicí na mezinárodní scéně -- vůbec schopné řešit akutní problémy země.
Mursí si mezitím jmenoval členy svého užšího i širšího poradního sboru, v němž podle logiky převažují islamisté, nicméně ve čtyřčlenném sboru asistentů se podle předchozího slibu ocitl i uznávaný kopt a žena. Do toho vyměnil deset šéfů governorátů, a z těch nových čtyři mají vazby na Muslimské bratrstvo, pět pochází z akademických kruhů a tři jsou penzionovaní generálové (dalších 70 generálů mezitím, sametově, tedy bez trestu, poslal do výslužby).
Mnohem větší vzrušení ovšem v Egyptě vyvolal dokumentární film BBC, podle něhož bylo za 30 let Mubarakovy vlády ze země „odkloněno“ více než 135 miliard dolarů, přičemž jen za posledních osm let to bylo 54 miliard. Z filmu vyplývá, že Británie z „nejasného“ důvodu nepomohla Egyptu dostat zpět své peníze – na rozdíl od Libye, Tuniska nebo nyní dokonce Sýrie (byť už jen výčet zemí, jimž byly ukradené miliardy navráceny důvod zcela objasňuje). V Británii si tak nakradených peněz užívají rodiny v Egyptě vězněných Mubarakových souputníků nebo i Mubarakovi souputníci sami, pokud se jim podařilo včas uprchnout za svými konty.
Britská ambasáda v Káhiře popřela tvrzení filmařů, že Londýn odmítl 30 egyptských žádostí o navrácení ukradených miliard, a to s tím, že k navrácení je prý třeba Mubaraka a další (včetně jejich rodinných příslušníků žijících třeba v londýnských vilách) postavit v Egyptě před soud a usvědčit. Zadržování peněz je ale mnohem pochopitelnější ve světle zpráv, podle nichž Egypt bude za stávající situace nucen přistupovat na podmínky Mezinárodního měnového fondu, aby si mohl půjčit pár miliard, zatímco USA si budou moci znovu otevřít vrátka do Káhiry tím, že odpustí Egyptu jednu miliardu (ze čtyř) dluhu.
Když jsem se výše zmínila o významu, jaký proud islámu v Egyptě bude mít – přinejmenším pro nejbližší roky – navrch, měla jsem na mysli třeba právníka bratrské Strany svobody a spravedlnosti Ismaíla Wíšáhího, který obvinil rockový (a i jinak skvělý kulturní) klub na káhirském Zamaleku ze satanismu – někteří návštěvníci koncertů prý mají na černém tričku satanistické symboly a k tomu ještě navrch provádějí satanistické rituály…. Tyto starosti přicházejí v době, kdy je třeba situace v egyptském zdravotnictví tak zoufalá, že lidé útočí na nemocnice a napadají lékaře, aby si vynutili ošetření svých blízkých.
Mimochodem, zmíněný satanismus se prý měl projevovat i při koncertu etnokapely Origin:
A další nepříjemný islámský proud dal o sobě vědět v podobě radikální Islámské skupiny (Gamáa islamíja), což je teroristická organizace, která se kdysi dávno odtrhla od „umírněného“ Muslimského bratrstva a posléze dodala Al Kajdě mnoho bojovníků, včetně Usámova nástupce a aktuální jedničky Ajmána Zavahrího. Skupina oznámila, že vysílá desítky svých ozbrojenců do Sýrie na pomoc tamní „revoluci“.
Čím se plavně dostávám k Sýrii. A začnu osobními postřehy lidí přímo z místa (jména autorů si nechám pro sebe).
V Damašku už pár dní panuje relativní klid, když se armádě podařilo zatlačit rebely do Al Ghúty, zemědělského pásu, který od jihu na východ obepíná hlavní město. Hluk palby ustal, ulice jsou přeplněné, na silnicích zácpy a běžné klaksony. Jako by lidé chtěli honem využít přestávky, než je boje zase zavřou v jejich domovech. Dokonce i výsadkáři hlídající checkopointy polevili, usmívají se a ID karty nekontrolují všem, jako ještě nedávno.
Důsledky občanské války jsou ale patrné. Městské parky jsou plné lidí, které boje vyhnaly z jejich domovů, přežívají tam celé rodiny, vaří si tam na přenosných vařičích, všude pobíhají děti a užívají si „normálního života“, zatímco na vše dohlížejí tajní v civilu, aby tihle „cizí lidé“ nedělali žádné potíže.
Obyvatelé bohatých čtvrtí, v nichž se parky nacházejí (v chudých čtvrtích parky nejsou), se na ušmudlané uprchlíky dívají se záští a snaží se jim vyhýbat. V ulicích je spousta žebráků, většinou dětí v otrhaných šatech. Ve vzduchu je cítit všudypřítomný stres.
Komplikuje se zahájení školního roku, nejen v oblastech aktuálních bojů, ale i ve stabilnějších místech, jako je Damašek, protože v mnoha školách žijí uprchlíci. Ministr školství tvrdí, že zahájení výuky nebude odloženo za žádných okolností a vláda vyzývá uprchlíky, aby se vrátili do svých domovů. Objevují se fámy, že je režim připraven vyhnat uprchlíky ze škol násilím. Státní média přitom k návratu domů vybízejí tvrzením, že města kolem Damašku, jako Ajn Tarmá, Zamálka, Irbín nebo Sakbá – kvůli bojům prakticky vylidněná – už jsou „relativně bezpečná“.
Přestřelky ale dál pokračují v damašských čtvrtích Tadamún a údajně i v Al Kabúnu, odkud armáda sice hlavní síly rebelů vytlačila, ale ozbrojenci tam dál používají taktiku „hit and run“ nejen proti armádě, ale i proti režimním „lidovým výborům“ nebo civilním skupinám, které režim vyzbrojil na ochranu jejich čtvrtí. V Džaramáně, převážně drúzském a křesťanském předměstí Damašku, nálož v autě zabila v úterý devět lidí.
Osmnáct měsíců bojů se zatím prakticky nedotklo Latákie, kde dál běží normální život – práce, plavání v moři, návštěvy, svatby a podobně. Práce je ovšem minimálně, veškeré služby i zboží prudce zdražují, zahraniční sankce – jako ostatně vždy – postihují hlavně obyčejné lidi. Nicméně, nálada ve městě si vůbec nepřipouští, že by režim měl padnout. Shodují se na tom obyvatelé napříč vyznáními a ti, kteří byli dříve nakloněni opozici, dnes spíše už podporují vládu, protože to, co se děje, už je i pro ně příliš.
To ale samozřejmě neznamená, že by se jinde nebojovalo. Když zvláštní vyslanec OSN pro Sýrii Lachdar Brahímí, který ještě nikdy nic nevyřešil, prohlásil, že jeho mise je „skoro nemožná“, měl asi pravdu. Obě strany konfliktu totiž odmítají jeho snahu navázat mezi nimi dialog s tím, že jsou dál přesvědčeny o svém vlastním 
vojenském vítězství. Syrský ministr informací Umrán Zuejbí tvrdí, že vláda je otevřena jednáním, ale až poté, co zcela potlačí rebelii, a to na celém území. Rebelové mají naprosto stejný názor, jen v obráceném gardu. Žádný průlom na dohled. (Na snímku je aleppská čtvrť Salahaddín – po bojích).
Bez průlomu sedí i Rada bezpečnosti OSN, která se nedokáže shodnout na vytvoření „bezpečných zón“ pro uprchlíky, aby mohli opustit místa bojů a neutíkat přitom do zahraničí. Bezvýchodnost podobných jednání naznačuje už jen fakt, že na jednání rady vyslalo ministry jen pět z patnácti členských zemí a jen Francie s Británií dál trvají na tom, že nejlepším řešením by byla válka. Rusko a Čína jsou vůči jakýmkoli západním iniciativám podezíravé už od „bezletové zóny“ nad Libyí a USA zase ideu „humanitárních zón“ vysoce politizují a otevřeně mluví o tom, že by těchto oblastí mohli využívat k nabrání sil i rebelové.
USA, které (spolu se Saúdskou Arábií a Katarem hlavně přes Turecko) dodávají zbraně syrským povstalcům – včetně těch z Al Kajdy – už dlouho, nyní obviňují Írán, že dodává zbraně syrskému režimu, a navíc přes vzdušný prostor „amerického“ Iráku. Obamova administrativa nyní údajně tlačí na Bagdád, aby zavřel svůj vzdušný prostor pro íránská letadla – viceprezident Joe Biden o tom jednal s iráckým „zdemokratizovaným“ šíitským diktátorem Málikím už v půli srpna. Zatím se zdá, že tlačí zcela marně. Irák totiž chce, aby USA nejdříve předložily důkazy, že se něco takového vůbec děje. Bagdád sice nikdy nebyl nijak přátelsky nakloněn Asadům v Damašku, nicméně v současnosti je pevně svázán s šíitským režimem v Teheránu, který Asadům v Damašku nakloněný je. Tím spíš, že vládnoucí iráčtí šíité určitě pozorně sledují, jak v syrském povstání získávají hlavní slovo radikální sunnité.
Vyčerpávající definici války v Sýrii nabídl v uprchlickém táboře v Jordánsku bývalý plukovník syrské armády: „Syřané umírají ve válce mezi Saúdskou Arábií a Íránem.“
A zatímco syrští rebelové prý sestřelili dva armádní migy, podezřele bez větší reakce v mainstreamu zůstalo jejich varování, že začnou sestřelovat i civilní letadla.
A když už padla zmínka o egyptských džihádistech v Sýrii, tady je video o těch libyjských tamtéž:
Alávité, tedy souvěrci Bašára Asada, obývají i turecké provincie Antakíja a Hataj. Na videu je jejich demonstrace proti politice Erdoganovy vlády vůči režimu v Damašku. (Zajímavá je přitom ale zpráva turecké agentury Anadolu, podle níž turecký premiér spolu s členy své strany brzy navštíví Damašek“ a setkají se tam se svými syrskými „bratry“. Tito „boží muži“ si pak společně přečtou první kapitolu koránu na hrobě sultána Saladdína a pomodlí se v Omajádské mešitě…“
Izrael. Poté, co v uplynulých dnech izraelská vláda musela polknout, že Obamovu administrativu do války proti Íránu jen tak nezatáhne, analytici předpokládají, že ve válečnických pohrůžkách nastává čas zklidnění. První známkou tohoto procesu jsou škatulata v nejvyšších patrech izraelské armády, což určitě není krok vhodný pro plánování války, která by měla vypuknout do dvou měsíců. Už jen jako snahu o zachování tváře pak lze vnímat rozhodnutí premiéra zrušit jednání bezpečnostního kabinetu, který měl válku připravit, a to proto, že se informace o jednání dostala do médií. Na druhou stranu, o jisté premiérově hysterii svědčí to, že chce hledat „vynašeče informací z vlády“ tím, že své ministry podrobí detektoru lži.
A zatímco se premiérovi Netanjahuovi podařilo v posledních týdnech dál zhoršit vztahy s Barackem Obamou, izraelský velvyslanec v USA Michael Oren pro změnu „nevylepšil“ vztahy s republikány. Musel totiž „kategoricky popírat“, že by kdy řekl, že Republikánská strana je „pro Izrael nebezpečná“ a že cílem Izraele je „podpora obou stran“ a snaha „mít přátele na obou stranách uličky“. Právě to měl přitom pronést při „cvičném jednání“ s židovskými demokraty. Členka Sněmovny reprezentantů za Floridu Debbie Wasserman-Schultzová navíc prohlásila, že jí Oren řekl, že republikáni „podkopávají izraelskou bezpečnost“ tím, že kritizují Obamovu politiku na Blízkém východě.
Náramnou podívanou mezitím musel být konvent demokratů v Charlotte, na němž byl Obama stvrzen coby kandidát na prezidenta. Demokratická strana totiž musela – po povyku republikánů -- revidovat svou platformu a vrátit do ni formulaci, podle níž je Jeruzalém hlavním městem Izraele. Stalo se tak ale opravdu podivným způsobem – bylo zapotřebí tří hlasování, neboť delegáti stále ne a ne tuto změnu odsouhlasit. Kuriózní je, že republikáni kritizovali demokraty kvůli Jeruzalému coby „nedělitelné“ metropoli Izraele, aniž by si sami nejprve prostudovali platformu svou – ukázalo se totiž, že v jejich základním programovém textu tato formulace chybí už od roku 2008. Zkrátka, zdá se, že všeobjímající podpora Izraeli, kterou se obě strany snaží proklamovat, není motivována ani tak Izraelem samotným, jako snahou vyhnout se kritice konkurenční strany. Bizarní.
A židovští kolonisté mezitím zaútočili na křesťanský klášter u Jeruzaléma, zapálili jeho vrata a na zdi sprejem napsali – mimo jiné – že „Ježíš je opičák“.
A stručně:
Tunisko. Návrh ústavy, která ale nebude hotová dřív, než v příštím roce, dělá z Tuniska první svrchovaný stát na světě, který ve své preambuli zmiňuje jiný národ. Text konstatuje, že Tunisko bude „sloužit spravedlnosti pro všechny utiskované a zaručí všem právo určit si vlastní osud a právo na oprávněné osvobození, z něhož v popředí je osvobození Palestiny…“ Tuniští saláfisté (tedy vyznavači saúdské verze radikálního islámu) podle všeho – a fakt nejsou sami – smysl takto formulované ústavy přesně nechápou, a tak už o prázdninách začali napadat propalestinské demonstrace. A co je významné i z pohledu českých turistů, nově napadli i hotel v Sidí Buzídu – rodišti arabského jara – za to, že se v něm podává alkohol.
Irák. Minulý týden nechal režim Núrího Málikího popravit v jednom dni 21 lidí, včetně tří žen. A dva dny na to ještě dalších pět lidí. Za celý letošní rok na popravištích skončilo nejméně už 96 lidí. Zvláštní zpravodaj OSN pro otázky mimosoudních nebo hromadných poprav (to je ale divná funkce!) Christof Heyns k tomu prohlásil: „Jsem znepokojen mírou poprav v Iráku.“ (to je ale divné prohlášení!) To britský The Guardian to popsal mnohem lépe: „Tak zvaná válka proti teroru přeformulovala mnohé aspekty světové politiky a zodpovědnost státu se stala její první obětí. Získala mnoho podob s velmi výběrovým uplatněním. Proto si některé vlády „užívají imunity“, bez ohledu na to, jak brutálně zacházejí svými vlastními nebo i s cizími lidmi. Irácký režim je jedním z nich.“
A když jsme u toho, asi tisícovka britských vojáků čelí obvinění z válečných zločinů spáchaných během „demokratizace“ Iráku. Většina kauz se vztahuje ke zneužívání vězňů a obžaloba se opírá o výpovědi obětí.
Gaza. Usmíření s Fatahem (čili sekulární a zkorumpovanou palestinskou samosprávou) je v nedohlednu, a tak (fundamentalistický a zkorumpovaný) Hamas v pásmu Gazy začal cvičit své vlastní diplomaty, aby prolomil diplomatický monopol Fatahu v zahraničí.
BTW, po celém okupovaném západním břehu Jordánu se konaly demonstrace proti rostoucím cenám, což šéf samosprávy Mahmúd Abbás označil za „počátek palestinského jara“. Pokud je to pravda, bude Abbás první jeho obětí.
Bahrajn. Tamní despotický monarcha věnoval tři miliony liber na britskou vojenskou akademii v Sandhurstu. Jupí! O cenzuře v CNN v souvislosti s Bahrajnem už se píše jinde, takže to vynechám.
Indie. V únoru se hodně psalo o čtyřech Íráncích, kteří páchali protiizraelské útoky v Indii. Nyní, kdyžz vše utichlo a uložilo se do podvědomí, se ukazuje, že to byla bouda zbudovaná pečlivě tamní policií.
