V padesátých letech Leon Uris napsal knihu nazvanou „Exodus", podle níž byl později natočen velkofilm. Vyprávěla příběh sionistické provokace proti Britům.
Na konci druhé světové války Britové, kteří ovládali Palestinu, omezovali židovskou imigraci, přistěhovalce, kteří se snažili britskou blokádu prolomit, chytali a odváželi do zajateckých táborů na Kypru. V knize i ve filmu sionisté plánovali propagandistické cvičení, které počítalo i s útěkem Židů - především dětí -- z tábora. Měli se nalodit na palubu lodi, která byla přejmenována na Exodus, a až by britské loďstvo Exodus zajalo, cestující měli vyhlásit hladovku. Cílem bylo vylíčit Brity jako ty, co dokážou dovádět svou práci až do konce jako nacisté. Obrázky dětí potenciálně umírajících hlady by přiměly Brity pustit loď do Palestiny, přehodnotit postoj vůči přistěhovalectví a ve finále odejít z Palestiny a předat celou záležitost do rukou Spojených národů.
Loď nazvaná Exodus opravdu existovala, věci se ale přece jen nevyvíjely tak, jak to Uris popsal. Autoři propagandistické války měli dva cíle - vytvořit v Británii i ve zbytku světa sympatie pro Židy a zároveň vykreslit svůj boj jako protibritský. Britové byli popisováni jen jako pokračovatelé nacistické politiky vůči Židům ve jménu uchování svého Impéria. Židé pro změnu stali antiimperialisty, kteří proti Britům bojují stejně srdnatě, jako kdysi Američané.
Byla to skvělá strategie. Zdůrazňováním Židů coby obětí a Britů coby agresorů sionisté definovali svůj boj jako protibritský, přičemž Arabům v této hře přisoudili roli těch, kdo se snaží uskutečnit druhou fázi holocaustu.
Většina světa otázce Palestiny nerozuměla a Palestina takřka pro nikoho nepředstavovala naléhavý problém. Sionisté tak využili neznalosti světové veřejnosti k tomu, aby prázdný prostor vyplnili svou verzí příběhu. A uspěli.
Úspěch je založen na politické realitě. Tam, kde je povědomí slabé a neexistuje ani snaha se něco dozvědět, může veřejné mínění vytvořit kdokoli, kdo použije dostatečně silnou symboliku. A k tomu připočtěme fakt, že vlády mají tendenci následovat veřejná přání svých občanů-voličů, ať už jejich názory vzešly odkudkoli. Odmítáním přání občanů by vlády nezískávaly prakticky nic, souhlasem s ním získávají vše. Utvořením veřejného mínění tak lze přimět k činům i konkrétní vlády. A sionistům se v tomto směru dokonale podařilo světovému veřejnému mínění vštípit, koho má považovat za oběť a koho za agresora. A v tomto kontextu můžeme nahlížet i na tureckou flotilu.
Turecká flotila do Gazy
Palestinci dlohé roky argumentují, že jsou oběťmi Izraele, který je pro změnu vynálezem britského a amerického imperialismu. Od roku 1967 se už ani příliš nesoustředí na existenci státu Izrael jako na útisk Palestinců na okupovaných územích. A od roztržky mezi Hamasem a Fatahem a „války v Gaze" se tato pozornost soustředí na obyvatele Gazy, kteří jsou vykreslováni jako vyhnané oběti izraelského násilí.
Tato snaha ovlivnit světové veřejné mínění byla dlouhodobě prosazována dvěma směry, přičemž ten druhý počítal i s ozbrojeným odporem včetně únosů letadel přes děti házející kameny až po sebevražedné atentátníky. A tím očividně neprospíval směru prvnímu, propagandistickému. Izraelci vždy mohli poukázat na sebevražedné atentátníky nebo na děti házející kameny jako na symboly palestinské nelidskosti. A jedním dechem tím i ospravedlnit podmínky v Gaze. Zatímco se tedy Palestincům na jedné straně z hlediska světového veřejného mínění podařilo propagandisticky zatlačit do defenzívy, na straně druhé mu neustále poskytovali příležitosti, aby zaměňoval role. A za této situace na moře vyplula flotila.
Měla podle všeho za úkol zopakovat příběh lodi Exodus, nebo lépe, definovat globální image Izraele stejně, jako to Židé v roce 1947 udělali Britům. Stejně jako tehdy, ani dnes není ve hře nějaká vysoce morální idea. Cíle flotily jsou jasné: v první řadě rozdělit Izrael a vlády západních států tím, že se veřejné mínění postaví proti Izraeli. Druhým bodem pak je vytvoření vnitropolitické krize v Izraeli mezi těmi, kteří si myslí, že mezinárodní izolace kvůli Gaze je nebezpečná, a těmi, podle nichž je nebezpečný naopak jakýkoli projev slabosti.
Geopolitický dopad pro Izrael
Je pro Izrael životně důležité, že se mu daří vykreslovat flotilu jako spiknutí extremistů, ať už je to ale pravda nebo ne, toto spiknutí už vytvořilo ve světě obraz, který izraelské zájmy těžce poškozuje. Izrael se ocitá ve stále větší mezinárodní izolaci a jeho vztahy s USA a Evropou se ocitají pod silným tlakem.
Ve všech těchto zemích jsou politici velmi citliví na veřejné mínění a je těžké si představit situaci, v níž by veřejné mínění mohlo znovu Izrael vnímat jako oběť. Veřejné mínění na Západě se ve valné většině přiklání k názoru, že měl Izrael nechat lodi doplout do Gazy, než aby na jejich palubách rozpoutával krveprolití. Odpůrci Izraele tak mohou oprávněně argumentovat, že Izrael dává přednost krveprolití před rozumným řešením. A západní veřejné mínění se obrací proti Izraeli. Západní politici budou tímto směrem následovat. A Izrael, co do počtu obyvatel srovnatelný třeba s texaským Houstonem, není prostě dost velký na to, aby dlouhou izolaci ustál. Jinými slovy, flotila pro něj přivezla dalekosáhlé geopolitické důsledky.
Izraelci jistě budou argumentovat, že je to všechno nespravedlivé, protože byli vyprovokováni, stejně jako si kdysi stěžovali Britové. A stejně jako Britové si myslí, že v právu je ten, jehož logika je správná. Ve skutečnosti je ale rozhodující to, čí logika bude slyšet. Tahle sféra nemá s férovostí nic společného, jejím smyslem je utvářet veřejné mínění a s jeho pomocí měnit zahraniční politiku světa. V tomto konkrétním případě bude středobodem otázka, zda oběti byly opravdu nutné. Izraelský argument o provokaci bude mít jen krátkou životnost.
Z mezinárodního hlediska není pochyb, že útok vyvolá bouři. Turecko zcela jistě přeruší s Izraelem spolupráci, názory Evropy se zatvrdí a veřejné mínění v USA - pro Izrael zdaleka nejdůležitější faktor - se může posunout do roviny „mor na vás všechny".
Zatímco tedy mezinárodní reakce do značné míry předvídat lze, zajímavou je otázka, zda tento vývoj vyvolá politickou krizi v Izraeli. Dnes tam vládnou lidé, kteří si myslí, že mezinárodní izolace je lepší, než vyřešení sporů s Palestinci. Opozice si ale v mnoha případech myslí, že izolace je naopak strategickou hrozbou. Tvrdí, že vojensky ani ekonomicky nemůže Izrael izolaci přežít. Současný režim jim odpoví, že žádná izolace nehrozí.
Čím tvrději ale Izrael reaguje, tím větší dopady mají příběhy vyprávěné flotilou. Jak sionisté věděli v roce 1947 a co se Palestinci dnes učí, ovládání veřejného mínění si žádá jemnost, výběrové vykreslování reality a cynismus. A věděli také, že prohrát tehdejší bitvu by mělo katastrofické následky. Británii to tehdy stálo mandát a umožnilo to Izraeli přežít. Teď si tyto role berou nepřátelé Izraele a jejich manévr byl mnohem úspěšnější než sebevražedné atentáty nebo intifáda.
Izrael se tak ocitá v neprobádaných vodách a neví, jak reagovat, byť není zcela jasné ani to, zda Palestinci přesně vědí, jak této situace beze zbytku využít. Vývoj ale přenesl jejich bitvu na nové pole, nekontrolovatelné a nestabilní. Další krok bude obsahovat výzvy k sankcím proti Izraeli, zatímco izraelské hrozby vůči Íránu už budou nahlíženy v novém kontextu - izraelský názor na Írán už ve světě nebude nikoho tolik vzrušovat.
A to vyvolá v Izraeli krizi. Pokud jeho vláda přežije, pak Izrael upevní kurz, který dává přednost svobodě činů výměnou za mezinárodní izolaci. Pokud vláda padne, vstoupí Izrael do etapy vnitřní nejistoty. V obou případech flotila splnila svůj cíl. Izrael proti ní použil sílu, a tím si naletěl na svou vlastní pěst.
