Podle jedněch je dvorní filosof Davida Camerona a samozvaný prorok „rudého konzervativismu" Phillip Blond zvěstovatelem nové, impozantní éry britských dějin. Jiní jej pokládají za šarlatána a Cameronova dvorního šaška. Pohled do historie však odhaluje, že sen o obnově tradičních anglických ctností je jen oprášením staré ultrakonzervativní chiméry o „lidovém kapitalismu".
Loni v listopadu Cameron prohlásil: „Zůstaneme-li věrní našemu programu a podaří-li se nám změnit tuto zemi, bude náš národní život vzorem zodpovědnosti a vzájemné sounáležitosti. Budeme se těšit z plodů naší vzájemnosti, zdvořilosti a ohleduplnosti, které projevujeme jeden k druhému... A opětovně se budeme těšit také z tradičního ducha naší kultury, z obnoveného ducha národní svornosti, který Britům opětovně vrátí ztracené sebevědomí. Tohle není úkol na jedno dvě volební období. To je práce pro celou jednu generaci." A tak někdy kolem roku 2035 prý bude Británie se 70 miliony obyvateli spíše než anonymní džunglí multietnických předměstských aglomerací připomínat městečko Ambridge, fiktivní dějiště seriálu Archerovi. Škoda, že se toho nedožiju.
Vzhledem k tomu, že bezprostředním inspirátorem této utopické vize je Phillip Blond, mám za to, že bychom měli nahlédnout do jeho nedávno uveřejněného politického manifestu. Blond v něm příznačně používá eklektický styl, v němž se mísí filosofie, sociologie, ekonomika a teologie jako v míchačce na beton. Jeho argumentační metoda tkví v propojování vzájemně nesouvisejících tvrzení slůvky jako „tedy", „tudíž" a „pročež". Jakožto člověk, který truchlí nad vymizením „zdvořilosti" z moderního britského života, je Blond ke svým čtenářům extrémně nezdvořilý, když je nutí prokousávat se větami jako „liberalismus tudíž paradoxně tíhne k obhajobě totalizující jednoty na pozadí převládajícího kolektivistického rámce, jenž paralyzuje opozici ve jménu samotné negativní svobody". A na následující stránce čteme: „Takto je stát nucen homogenizovat individualitu ve jménu samotné individuální rozmanitosti. Z individuální svobody se nevyhnutelně stává ‚všeobecná vůle' celého společenství a jediná skutečná svoboda náleží onomu individuu s velkým začátečním písmenem neboli státu." Když tyto dvě věty očistíme od nánosu pompézního intelektuálského balastu, dostaneme intelektuální jádro jeho výhrad vůči modernímu státu (který Blond ztotožňuje s vládou nových labouristů) jakožto „triumfu zvráceného a nekonečně korumpujícího liberalismu". S pokračující argumentací si Blond stále více protiřečí, když se pokouší dokázat, že liberální stát je odsouzen k tomu, aby se stal tyranií, protože klade přehnaně vysoký důraz na práva jednotlivce. Ať už jsou jeho původní pohnutky sebeušlechtilejší, jsou nenávratně ztraceny v nabubřelé dikci, extravagantních nadsázkách a zoufale špatném stylu.
Celý text Jonathana Rabana převzatý z London Review of Books si přečtete ve 21. čísle Literárních novin, které vyjdou v pondělí 24. května.
-
|2010-05-18 07:20:48 Tereza Spencerová - Vážený pane Pelci,máte pravdu, že výňatek je výňatek a jeho smyslem je na celý text upozornit a že ho nelze s textem jako takovým porovnávat. Předpokládám, že až si v příštím čísle přečtete materiál celý, své "burn" uhasíte...:-)
co se týče překladu termínu "crak", nechám na vás, jaaký rozdíl cítíte mezi pošukem a bláznem, já osobně jen ten, že blázen je slovo spisovné, zatímco pošuk je hovorový.
s pozdravem
Tereza Spencerová, zahraniční rubrika LtN
díval jsem se na text, který tu oznamujete, ale myslím, že jde o nějakou mýlku, rád se dozvím, jak to je: crak předně není blázen, ale pošuk a text v originále je tady:
http://www.lrb.co.uk/v32/n08/jonathan-raban/camerons-crank
Celý výňatek je značně velkou zkomoleninou původního textu, který vyšel v prestižním London Review of Books, a to Vás nešlechtí, ale staví na úroveň vykradačů a úpravců orwellovského stylu. Upřesněte, nebo burn!
S pozdravem Josef P.