Noc. Naprostá tma. Liják. Viditelnost téměř nulová. A najednou -- blesk. Na zlomek vteřiny se krajina rozzáří. Na ten zlomek vteřiny ji bylo možné znovu zahlédnout. A byla jiná, než dřív.
Oním zábleskem byla akce naší vlády proti humanitární flotile.
Izraelci žijí ve tmě zcela běžně, co se alespoň vidění světa týká. Na chvíli ale mohli zahlédnout svou skutečnou krajinu a byl to pohled děsivý. Pak vše znovu zalila tma, Izrael se vrátil do své bubliny a svět zmizel z dohledu. Ten zlomek sekundy ale odhalil skličující scenérii. Od posledního záblesku se totiž situace státu Izrael zhoršila téměř na všech frontách.
Flotila a útok na ni tuto krajinu nestvořily. Je taková už od nástupu naší nynější vlády, ale celkové zhoršení nezačalo ani tehdy. Započalo už dávno předtím.
Akce Ehuda Baraka & Co jen situaci nasvítila a dala všemu další impuls vyrazit dál špatným směrem. Jak tedy naše krajina ve světle Barakova baraku vypadá? („barak" v hebrejštině znamená blesk.)
V čele seznamu je fakt, kterého si zatím jakoby nikdo nevšiml: totiž, že holocaust je mrtvý.
Ač tato aféra vyvolala ve světě opravdu velký rozruch, nepadla při něm ani zmínka o holocaustu. Je pravda, že se v Izraeli ozvaly hlasy, že Recep Tayyip Erdogan je „nový Hitler" a někteří lidé, kteří nenávidí Izrael, mluvili o „nacistickém útoku", ale holocaust prakticky zmizel.
Už po dvě generace přitom naše zahraniční politika používá holocaust jako svůj hlavní nástroj. Postoj světa vůči Izraeli totiž určuje špatné svědomí. Pocity (oprávněné) viny -- buď za napáchaná zvěrstva nebo za to, že tehdy odvraceli oči stranou - způsobily, že se Evropa i Amerika k Izraeli stavějí jinak, než k jiným národům - jadernou výzbrojí počínaje a osadami konče. Veškeré kritiky akcí našich vlád proto vždy automaticky označovaly za antisemitismus a jako takové je umlčovaly.
Čas ale odvedl svou práci a na smysly světa zaútočily nové tragédie. Pro nové generace je holocaust věcí dávné minulosti, kapitolou dějin. Pocit viny za něj zmizel ve všech zemích, kromě Německa.
Izraelská veřejnost si toho ale nevšimla, protože v samotném Izraeli je šoa stále živé a současné. Mnozí Izraelci jsou dětmi nebo vnuky lidí přeživších holocaust, holocaust jim je do myslí vtištěn už v dětství. Kromě toho, obrovská mašinérie se pečlivě stará o to, aby holocaust z naší paměti nezmizel, od mateřských škol, přes nesčetné obřady a pamětní dny až po organizované zájezdy „tam".
Proto je izraelská veřejnost šokována tím, že holocaust jako politický nástroj ztratil svou moc. Naše nejcennější zbraň se otupila.
Centrálním pilířem naší politiky je spojenectví s USA. Chcete-li použít frázi Benjamina Netanjahua, je to „základní kámen naší existence".
Už mnoho let nás toto spojenectví chrání před všemi problémy. Vždy jsme věděli, že od USA můžeme kdykoli dostat cokoli, co potřebujeme: nejmodernější zbraně k udržení převahy nad všemi arabskými armádami dohromady, munici v dobách války, peníze pro naši ekonomiku, vetování všech rezolucí Rady bezpečnosti OSN proti nám, automatickou podporu všech akcí našich nesčetných vlád. Všechny malé a střední země na světě vědí, že pokud se chtějí dostat do washingtonských paláců, musejí nejprve uplatit jejich izraelského dveřníka.
Během posledního roku se ale v tomto pilíři objevily trhliny. Žádné malé škrábance a puklinky, ale trhliny způsobené tím, že se půda pod pilířem dala do pohybu. A vzájemná averze mezi Barackem Obamou a Benjaminem Netanjahuem je jen jedním z příznaků mnohem hlubšího problému.
Šéf Mossadu minulý týden v Knessetu prohlásil, že jsme „pro USA přestali být aktivem a stali se přítěží". Do reality tuto skutečnost uvedl generál David Petraeus, když řekl, že pokračující izraelsko-palestinský konflikt ohrožuje životy amerických vojáků v Iráku a Afghánistánu. Pozdější pokusy zmírnit jeho slova už nedokázaly zakrýt význam tohoto varování. (Když Petraeus v týdnu nakrátko omdlel při jednání Senátu, někteří náboženští Židé to považovali za boží trest.)
A nejenže osudovou změnou procházejí izraelsko-americké vztahy, k horšímu se mění i samotné postavení USA, což je špatné znamení pro celou budoucí izraelskou politiku.
Svět se mění, pomalu a tiše. USA jsou sice stále ještě zdaleka nejmocnější země, nejsou už ale všemohoucí supervelmocí, jakou byly od roku 1989. Čína si už protahuje svaly, stále silnější jsou země jako Indie a Brazílie, a země jako Turecko -- ano, Turecko! -- začínají hrát své vlastní role.
Není to otázka jednoho nebo dvou let, ale každý, kdo o budoucnosti Izraele uvažuje v obzoru deseti dvaceti let, musí pochopit, že pokud se náš postoj zásadně nezmění, čeká nás jen úpadek.
Pokud je spojenectví s USA jedním z ústředních pilířů izraelské politiky, tím druhým je podpora velké většiny světového židovstva. Po celých 62 let jsme se na ni mohli spoléhat i se zavřenýma očima. Ať už jsme udělali cokoli, téměř všichni Židé ve světě stáli v pozoru a salutovali. V dobrém i zlém, v porážkách i vítězstvích, ve slavných i temných kapitolách našich dějin nás Židé ve světě podporovali, přičemž svými penězi ovlivňovali své vlády. Bez zaváhání, bez slůvka kritiky.
Teď už to ale neplatí. Tiše, téměř mlčky se trhliny objevily i v tomto pilíři. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že se většina mladých amerických Židů od Izraele odvrací. Ne že by přesouvali svou náklonnost od izraelského establishmentu k izraelskému liberálnímu táboru, oni se od Izraele odvracejí zcela.
Ani tohle nepocítíme hned. AIPAC bude dál zasévat strach do srdcí obyvatel Washingtonu, Kongres bude dál tančit podle jeho not. Až ale do klíčových pozic nastoupí mladá generace, podpora Izraeli bude erodovat, Američané se před námi přestanou plazit po břiše a vláda USA vztahy s námi postupně změní.
Zásadní změny probíhají i v našem bezprostředním sousedství, byť některé z nich pod povrchem. Až incident s flotilou je odhalil. Vliv našich spojenců neustále klesá, zatímco na vzestupu jsou nové síly, jmenovitě Turecko. Husní Mubarak je zaneprázdněn snahou předat moc v zemi svému synovi Gamalovi, islámská opozice v Egyptě zvedá hlavu, saúdské peníze jsou zastíněny nově přitažlivým Tureckem a jordánský král je nucen se přizpůsobit. Osa Turecko-Írán-Sýrie-Hizballáh-Hamas je silou rostoucí, osa Egypt-Saúdská Arábie-Jordánsko-Fatah je na ústupu.
Nejdůležitější změnou je ale ta, která se odehrává v mezinárodním veřejném mínění. A pokusy posmívat se tomuto faktu ze všeho nejvíc připomínají slavný Stalinův úšklebek „Kolik divizí má papež?"
Izraelská televize nedávno odvysílala fascinující film o německých a skandinávských dobrovolnicích, které v 50. a 60. letech zaplavily Izrael, aby zde v kibbucech žily, pracovaly (a někdy se i provdaly). Izrael byl tehdy vnímán jako odvážný malý národ obklopený nenávistnými nepřáteli, stát, který povstal z popela holocaustu, aby se proměnil v útočiště svobody, rovnosti a demokracie, které našly svůj nejvznešenější výraz právě ve vytvoření unika, kibbucu.
Současná generace idealistických mladých lidí z celého světa, kteří by se kdysi dobrovolně hlásili do kibbuců, je nyní k nalezení na palubách lodí plujících na pomoc utlačované, dusící se a hladovějící Gaze. Průkopnický izraelský David se totiž proměnil v brutálního izraelského Goliáše.
Tohle nezmění ani ten nejgeniálnější manipulátor. Svět totiž už roky může vnímat Izrael každý den na televizních obrazovkách a na předních stránkách prostřednictvím obrazů po zuby ozbrojených vojáků, kteří střílejí na děti s kameny v rukou, jako stát, který obytné čtvrti ostřeluje granáty s bílým fosforem, jako stát, jehož vrtulníky „cíleně eliminují", a nyní i jako stát, který jako pirát útočí na civilní lodě na otevřeném moři. Vyděšené ženy se zraněnými dětmi v náručí, muži s amputovanými končetinami, pobořené domy. Když někdo vidí stovku takových fotografií oproti jedné, která ukazuje jiný Izrael, stává se z Izraele monstrum. A to tím spíš, že izraelská propagandistická mašina už nějakou dobu úspěšně potlačuje veškeré zprávy o izraelském mírovém táboře.
Před mnoha lety, když jsem se chtěl vysmát závislosti našich lídrů na silových řešeních, jsem rád parafrázoval rčení, které odráží mnohé z židovské moudrosti: „Pokud síla nefunguje, použijte mozek." A abych ukázal, jak daleko jsme se my, Izraelci, odtrhli od Židů, rčení jsem pozměnil: „Pokud síla nefunguje, ještě přitlačte."
Myslel jsem to jako vtip, ale jako v případě mnoha vtipů v naší zemi, se i tenhle stal realitou. A co víc, i krédem mnoha primitivních Izraelců v čele s Ehudem Barakem.
Bezpečnost státu v praxi závisí na mnoha faktorech a vojenská síla je jen jedním z nich. Z dlouhodobého hlediska je totiž světové veřejné mínění silnější. Ten papež má fakt mnoho divizí.
V mnoha ohledech je Izrael stále silná země. Jak ale náhlý blesk z flotily ukázal, čas nepracuje v náš prospěch. Měli bychom prohloubit naše kořeny ve světě a v regionu -- což znamená uzavřít mír s našimi sousedy - dokud jsme tak silní, jako dnes.
Pokud síla nefunguje, nemusí nutně fungovat ani více síly.
Pokud totiž síla nefunguje, tak prostě nefunguje. Tečka.
V Tel Avivu, 19. června 2010, psáno pro Literární noviny
Autor je izraelský spisovatel a novinář, bývalý poslanec Knessetu a spoluzakladatel mírového hnutí Guš šalom
