S orwellovskou dikcí do nekonečné války. Nebylo toho už dost?V okolí Svaté Kateřiny, v horách na Sinaji, žije beduínský klan gebalíjů, který svůj původ odvozuje od římských vojáků. V 6. století je tam vyslal císař Justinián na ochranu stejnojmenného kláštera – a tak nějak je tam zapomněl. Klanový modrý šátek jejich současných potomků nosím hodně let skoro už nevědomky, jejich osud mi připomněl až nedávný summit Severoatlantické aliance v estonském Tallinnu.
Oficiálně všechno vypadalo, jako by v otázce Afghánistánu konečně začala vítězit racionalita: vzduchem létaly lhůty pro odchod okupačních jednotek, objevila se i jakási „cestovní mapa“ bůhvíkam a ve finále se konkretizovala nová strategie, která ovšem – jak se už stalo po devíti letech okupace zvykem – jen dál snížila laťku pro to, čemu se v Afghánistánu z pohledu NATO říká „úspěch“.
Na rovinu, co že bude v Afghánistánu oním „úspěchem“, nakonec nikdo neprozradil, a budeme-li rozmotávat ostatní blábolivé teze, zjistíme, že NATO s odchodem z Afghánistánu sice opravdu počítá, ale – jak zdůraznil šéf aliance Anders Fogh Rasmussen – nepůjde o žádnou „ústupovou honičku“ a nikdo se přitom nebude „řídit kalendářem“. Nejspíš proto, že ona „exit strategy“ ve skutečnosti totiž vůbec neznamená, že by někdo z Afghánistánu stahoval nějaká vojska. Namísto toho se prý bude ještě alespoň čtyři roky naostro válčit a teprve pak se mají (a navíc jen) některé provincie předávat pod kontrolu vlády prezidenta Karzáího. Vojáci NATO pak „účetně“ z chlívku „okupanti“ přejdou do chlívku „podpora afghánské vlády“. Tato strategie „předávání moci“, proti níž Česká republika hrdinně nic nenamítá, prý přitom může klidně trvat i celá desetiletí.
Když se Justiniánovi vojáci, zapomenutí kdesi u Svaté Kateřiny, začali nudit, prostě se „asimilovali“. Místním neubližovali, tak mohli. Co bude ale více než sto tisíc aliančních vojáků, které rozum zapomněl kdesi ve vzdáleném Afghánistánu, dělat během nadcházejících dekád, není jasné. Že by prostě jen dál zabíjeli a demokratizovali a cvičili a rekonstruovali až do… konečného vítězství? A nikdy jinak? Ale ne mým jménem.
