V době, kdy obyvatelé Gazy nejvíc potřebují nevládní organizace, jejich pracovníci odcházejí, protože se bojí obvinění z „podpory terorismu".
Norský lékař Mads Gilbert poznal znepokojivou situaci v chabě zásobené nemocnici Al Šífa v Gaze přímo během izraelských náletů v prosinci 2008. Dobrovolnickým aktivitám se věnuje od roku 1981 a zatím naposledy byl v Gaze loni v létě. V Zajtúnu potkal rodinu Samúníových, která při izraelské ofenzívě přišla o bezmála třicet svých členů. Amal Attíu Samúníovou zavalily trosky jejich domu, odkud ji až po několika hodinách vyprostil její bratr, dehydrovanou a na pokraji smrti. Gilbert se svým týmem dokázal devítiletou Amal dostat na úroveň „klikařky", nejvyšší ze tří stupňů, podle nichž dělí pacienty - znamená to, že možná jednou začne znovu chodit a mluvit.
„Klika" se ale k Amal přesto příliš nehodí. Její dům byl zničen a dívenka se svou rodinou dnes žije v uprchlickém táboře uprostřed rozvalin, prakticky bez přístupu ke zdravotní péči nebo školní výuce. Izrael do pásma Gazy nepouští prakticky nic, stavebním materiálem počínaje a školními pomůckami konče, brání navíc v práci i nevládním organizacím. Děti, jako je Amal trpí mnoha různými traumaty, ale pomoci se jí nedostává.
Podle Gilberta za to částečně může postoj Amerického úřadu pro kontrolu zahraniční pomoci (OFAC), který dohlíží na dodržování ekonomických sankcí proti jednotlivcům, zemím nebo skupinám, které USA považují za teroristické, nebo jsou s takovými organizacemi spojené.
Sankce zakazují mezinárodním nevládním organizacím v Gaze poskytovat peníze, materiál, výcvik nebo služby jednotlivcům, skupinám nebo úřadům, které možná spolupracují s vládou Hamasu. A to v době, kdy 73 procent dětí v pásmu trpí psychologickými poruchami a poruchami chování. „Nedostatek zdravotníků v Gaze a absence zdravotnického vybavení znamená, že se dětem nedostává péče, kterou potřebují," konstatuje ředitel psychiatrické nemocnice v Gaze Ajíš Samúr.
Kvůli verdiktu OFAC tak například humanitární organizace Save The Children USA nemůže pomáhat zdravotníkům nebo pečovatelům v Gaze financovaným vládou Hamasu, ale jen těm, které OFAC označí za „nenapojené". Totéž platí pro všechny americké neziskové organizace, byť je značně obtížné určit, kdo je v Gaze na Hamas „napojený" a kdo ne. Neziskovky se ale snaží střetům s americkou vládou předcházet, a tak lidé v Gaze zůstávají bez pomoci.
Co se stane organizaci, která bude obviněna ze spolupráce s teroristickou organizací? Známým příkladem je britská charita Interpal, která pomáhala Palestincům a v roce 2003 se za to dostala na americký seznam „teroristických organizací". Ještě téhož roku britské úřady zmrazily její účty, byť jejich vyšetřování žádnou spolupráci s Hamasem neprokázalo a USA Británii neposkytly ani žádné důkazy. Další kolo vyšetřování se konalo v roce 2006, znovu bezvýsledně a USA znovu neposkytly žádné důkazy. Nakonec byl případ v únoru 2009 v Británii uzavřen, v USA je ale Interpal dále na indexu, a tak Palestincům prakticky pomáhat nemůže.
Není divu, že se neziskovky chtějí vyhnout osudu Interpalu a řídí se sankcemi OFAC, což znamená, že v Gaze je ochotno pracovat čím dál méně humanitárních organizací. Pokud už se k tomuto kroku odhodlají, musejí pracovat s nějakou tamní soukromou organizací nebo s Gazany, kteří nejsou zaměstnáni vládou. Potíž je v ovšem tom, že ekonomika v Gaze prakticky neexistuje, a tak drtivá většina obyvatel musí hledat obživu v práci pro vládu Hamasu. Podle Gilberta by řešením bylo, kdyby „OFAC vydával dočasná mimořádná povolení k práci jak s veřejnými, tak i soukromými klinikami, nemocnicemi a školami v Gaze, jak tomu bylo například po zemětřesení v íránském Bamu."
Kanada, jeden z deseti největších přispěvatelů do fondu Úřadu OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA), letos v lednu jako první západní země financování pomoci čtyřem milionům Palestincům, včetně těch v Gaze, ukončila. Prý proto, že UNRWA v Gaze není neutrální a pracuje s Hamasem. Do jaké míry byl tento krok učiněn pod nátlakem proizraelské lobby?
Gilbert není sám, kdo tvrdí, že se situace v Gaze neustále zhoršuje, trvá ale na tom, že na zlepšování životních podmínek tamních lidí je potřeba pracovat dál. Řídí několik zdravotnických projektů v Gaze i jinde na okupovaných palestinských územích a pracuje na stipendijním programu mezi svou univerzitou a nemocnicí Al Šífa, který by palestinským lékařům pomáhal zvyšovat odbornost. Hlavní potíž ale vidí v tom, jak přesvědčit Izrael, aby palestinské lékaře pustil z pásma Gazy (což se nesmělo, ani když Izrael pásmo bombardoval). Naděje ale podle Gilberta umírá poslední a pro Gazu se naděje na to, že se svět nevzdá, stala synonymem přežití. Pokud ale mezinárodní společenství neprosadí rezoluce OSN o izraelských ilegálních akcích a svět zároveň sníží svou pomoc, i tato naděje brzy zmizí.
