Rtuťovitý íránský prezident, jehož hlavní specializací jsou ohnivé protisionistické projevy, ústupky mocné Revoluční gardě a populistické sliby chudině, se pokusil prosadit nový státní rozpočet. A narazil.
Poslanci v Teheránu se v půli března ocitli na pokraji vzpoury. Prezident Mahmúd Ahmadínežád jim návrh státního rozpočtu na rok 2010-2011 - či podle perského letopočtu 1389 - ve výši 347 miliard dolarů předložil se zpožděním 45 dní a navíc do něho začlenil peníze, o nichž nikdo netušil, kde je vlastně hodlá vzít. Dokonce i dva přední konzervativní poslanci-ekonomové, Elias Naderán a Ahmad Tavakulí, vyzvali k zamítnutí rozpočtu jako celku, protože ho shledali neprůhledným pokusem o „inženýrství v oblasti státních dotací". Znechucení dosáhlo takových měřítek, že se osm desítek poslanců k hlasování o rozpočtu vůbec nedostavilo.
Hlavní spor se vedl kolem Ahmadínežádovy touhy rychle zvyšovat ceny některých komodit, včetně potravin či pohonných hmot a z těchto příjmů čerpat finance do rozpočtu, zatímco parlament v únoru schválil zákon, který měl tyto ceny liberalizovat v průběhu pěti let. Ve hře přitom nebylo jen asi 100 miliard dolarů ročně, ale také fakt, že rozpočet byl nastaven tak, že vycházel vstříc potřebám Ahmadínežádových chudých venkovských stoupenců na úkor náboženských konzervativců a sympatizantů opozičního tzv. zeleného hnutí, kteří se rekrutují převážně z vyšších a movitých vrstev. Ti první měli mít cenový nárůst částečně dotovaný, ostatní nikoli. „Spravedlnost nepotřebuje přerozdělování peněz," prohlásil k tomu předseda parlamentu Alí Laridžání. „Socialistické metody nelze zaměňovat za spravedlnost. Přerozdělování peněz spravedlnost naopak poškozuje."
Další střet v beztak už společensky rozkolísaném Íránu byl na spadnutí, tím spíš, že se na stranu parlamentu postavil i íránský duchovní vůdce ajatolláh Chameneí, který vyzval vládu, aby „zvážila, který zákon bude důvěryhodný a platný". Ahmadínežád počátkem dubna nakonec ustoupil a zmíněných 100 miliard z rozpočtu škrtl. Opozice tohoto vítězství využila a v čele s Tavakulím a Laridžáním vyrazila do boje za naprosté zrušení dotací nejchudším, za což se více méně mlčky postavilo i Zelené hnutí, které doufá v zavedení plnohodnotných tržních reforem a přiblížení se americkému ekonomickému modelu. „Každá vláda, která odstraní dotace, by v principu měla věřit v ekonomiku soutěže a v trh," prohlásil jeden z vůdců zelených dr. Hosejn-Abel Tabrízí v březnu v projevu na Teheránské univerzitě. „Tato vláda ale hrdě prohlašuje, že v tyto principy nevěří."
Neoliberální rétorika íránské opozice ovšem neznamená, že by Ahmadínežádovi nějak opravdu šlo o sociální spravedlnost. Rád se sice vydává za přítele těch nejchudších, jeho vláda však tvrdě tlačí na privatizaci většiny ekonomiky a na zrušení dotací na energie, potraviny a vodu. Podle nedávné studie předního íránského akademika Džaváda Sálehího-Isfaháního přitom dotace pokrývají 37 procent výdajů 10 nejchudších procent Íránců a více než čtvrtinu výdajů třídy, která je ekonomicky o úroveň výš. Prezident slibuje, že zrušení dotací nejchudším vynahradí, jeho vláda ale zatím neprozradila, jak to hodlá udělat. Jinými slovy, íránskému islámskému režimu v čele s Mahmúdem Ahmadínežádem na chudém venkově roste - vedle bezpočtu stávajících -- nový nepřítel.
