Lázara se každé ráno probouzí ve svém bytě v New Yorku, dá si kávu a pustí si rádio, z něhož doufá, že zaslechne zprávu, na kterou čeká celý život - že Fidel Castro odstoupil. Svět je totiž takový, jaký je, protože „komunismus se rozlezl všude", míní Lázara, hlavní hrdinka románu Rosas de abolengo, na kterém pracuje kubánská spisovatelka Sonia Riverová-Valdésová.
Už od roku 1966 žije v New Yorku a učí na tamní univerzitě. Už před časem si ale všimla, že otázka Castrova setrvání či pádu se pro exilové Kubánce stala obsesí, která jim „brání vnímat svět realisticky" a toto poznání ji přimělo opustit tehdy rozepsanou knihu a ponořit se do tématu, kterému je věrná dodnes.
„Myslím na Kubu každičký den, stalo se to mou přirozeností," prohlásila Sonia Riverová-Valdésová při veřejném čtení svých děl, které se před pár dny konalo v Havaně. Z Kuby odjela ve svých osmadvaceti letech už se třemi dětmi, ale ostrov je dodnes dějištěm takřka všech jejích příběhů, byť se v některých z nich snažila místo děje či reálie alespoň formálně měnit. „Pocity a emoce v mých příbězích jsou mé, nikdo mi je nemusí vyprávět ani vnucovat," připustila svou posedlost Kubou pro agenturu IPS. „Vždy jsem snila o lásce, ne o lásce k nějaké konkrétní osobě, ale o lásce, která vytváří stav naprostého štěstí," řekla po veřejném čtení ze svého románu Como en la Cárcel (Jako v base). Vypráví o vězenkyni, která zjistí, že v očích své spoluuvězněné kolegyně je krásná a šťastná a prožijí spolu zakázanou lásku bez předsudků a strachu. „Vnitřní svobodu vám nevezme nic, ani vězení," dodává autorka.
„Kdykoli čtu její věci, vždy se mi vybaví nějaký okamžik mého vlastního života. Je jakousi kronikářkou mnoha různých životů," podotýká kubánský antropolog Julio César González Pagés, koordinátor Ibero-American Masculinity Network a nadšený propagátor jejího díla na ostrově. Podle Zaidy Capotové z havanského Institutu literatury a lingvistiky romány Sonii Riverové-Valdésové, obzvláště pak ale Zakázané příběhy Marty Venerandy, odrážejí pozoruhodný jev - „explozí témat" jako by přesně zapadají do celkového kontextu kubánské literatury 90. let „jako kdyby byly napsány na Kubě". „Autorka se včlenila do této literární generace otevřeným postojem k ženským otázkám, včetně lesbické lásky, která byla dříve vždy popisována v kombinaci s pocitem hanby. V jejím podání jsou ale lesbické vztahy zdrojem nadšení a radosti."
