Integrace černého kontinentu je z hlediska přežití v globálním světě nutná, nicméně už dnes je jasné, že si Africká unie stanovila nerealistické cíle.
Libyjský vůdce Muammar Kaddáfí konečně nalezl vhodné pole, kde může svého génia uplatnit naplno. Kdysi obdivoval arabský nacionalismus, pak sepsal Zelenou knihu, v níž rozpracoval ideální kompromis mezi kapitalismem a socialismem, a následně propagoval panarabismus, ale mezi ješitnými arabskými vládci se nenašel nikdo, kdo by v něm viděl ideálního lídra arabské jednoty. K tomu ještě rozdával plastické trhaviny a munici všemožným militantům po celém světě, ale to všechno je dnes už minulostí - libyjský diktátor se stal vášnivým zastáncem jednoty afrického kontinentu. A už tradičně míří hodně vysoko, jeho ambicí je vznik Spojených států afrických.
Právě díky jeho iniciativě byla v roce 2002 v jihoafrickém Durbanu ustavena Africká unie (AU), která dnes sdružuje 53 afrických států a klade si za cíl politickou a ekonomickou integraci kontinentu. Mají se tak ukončit konflikty, urychlit hospodářský rozvoj, vymýtit extrémní chudoba a Afrika se zapojí do globální ekonomiky. Struktura AU prozrazuje inspiraci Evropskou unií. AU se skládá ze Shromáždění hlav afrických států, které se schází nejméně jednou ročně, dále z Výkonné rady, určené pro ministry zahraničí členských států, a z Komise, která má implementovat politiku AU a koordinovat její akce. Všechny instituce sídlí v etiopské Addis Abebě.
Není pochyb o tom, že současný světový ekonomický řád, pokud mají státy obstát v globální konkurenci, vyžaduje ekonomickou a nejlépe i politickou integraci regionů a celých světadílů. K integraci dochází v Asii i v obou Amerikách a všude se alespoň částečnou inspirací stal úspěšný evropský model nastartovaný po druhé světové válce. Avšak africký integrační projekt v podobě AU provázejí od jeho vzniku mnohé otazníky.
Týkají se zejména přílišné grandióznosti či spíše nerealističnosti celého záměru a povahy jeho účastníků. Afrika se všemi svými konflikty, zhroucenými státy, extrémní chudobou a socioekonomickou zaostalostí totiž podle všeho není vhodným polem pro realizaci projektu, který kopíruje integraci západní Evropy v druhé polovině 20. století. Jistě, i západní Evropa byla po druhé světové válce ve velmi špatné politické, ekonomické a sociální kondici, nicméně se opírala o politickou a finanční podporu Spojených států. Taková opora dnes AU chybí a přes deklarovaný zájem nové americké administrativy, která si klade politický a ekonomický rozvoj Afriky jako jednu ze svých zahraničněpolitických priorit, není ani v dohledu. A nic na tom nezmění ani návštěva Baracka Obamy v Ghaně, kde zdůraznil podporu demokracii v Africe.
Třídenní summit AU, který se uskutečnil 1. až 3. července v libyjském Sirtu, byl, mimo jiné, i názornou ukázkou druhé zásadní slabiny integračního projektu - tu představují „vlády" mnoha afrických států. Mezi účastníky totiž nechyběli zimbabwský prezident Robert Mugabe či súdánský Umar al-Bašír, nemluvě o zástupu méně známých despotů a autoritářů, kteří „svoje" území, obyvatelstvo a zdroje často považují za osobní léna. Své vládnutí omezily na starost o osobní prospěch, udržování ozbrojených sil, které je drží u moci, případně o falšování voleb a řadoví obyvatelé musejí spoléhat jen na svoje vlastní síly v každodenním boji o přežití bez opory v těch nejelementárnějších funkcí státu. Samozřejmě existují i země, kromě tradičně výjimečné Jihoafrické republiky, jejichž současná politická situace vzbuzuje naději příznivějšího vývoje v příštích letech - jmenujme například Ghanu či Senegal. Avšak při pohledu na mapu kontinentu je jich stále zoufale málo. Je nasnadě, že s podobnou reprezentací má Afrika k reálné integraci velmi daleko.
Ostatně stačí se podívat na současného předsedu AU Kaddáfího. Už jeho zvolení letos v únoru dávalo tušit, že během jeho ročního mandátu nebude o originální výroky nouze. A Kaddáfí nezklamal. Odsoudil politické strany a demokracii, která podle něj v Africe vede ke krveprolití, podpořil somálské piráty, za svůj cíl vyhlásil Spojené státy africké a k účasti pozval i karibské ostrovy a pak se ještě sborem tradičních afrických vládců nechal prohlásit „králem králů". Jeho agenda posílení pravomocí AU, jež má směřovat k vytvoření Spojených států afrických, navíc okamžitě narazila na odpor několika silných aktérů, především Jihoafrické republiky, Nigérie, Angoly a Etiopie, které nemají nejmenší chuť předávat své pravomoci v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky nadnárodním institucím, zvláště pak těm, které vede libyjský vůdce.
Myšlenka africké jednoty není nikterak nová. V nadějných časech dekolonizace ji prosazovali například ghanský prezident Kwame Nkrumah nebo etiopský císařem Haile Selassie a roku 1963 vedla ke vzniku Organizace africké jednoty (OAJ). Z té se však záhy stal „klub diktátorů" produkující bezcenné deklarace o solidaritě, zatímco idea africké jednoty slábla s každým dalším převratem, hladomorem, krveprolitím, obskurním diktátorem či nekoloniálním zásahem z bývalých metropolí. AU v sobě bohužel nese dědictví této organizace a bez zásadní politické a ekonomické transformace mnoha afrických zemí bude podobný i její osud. To si uvědomují i mnohé africké státy jako JAR, Nigérie či Uganda, které na Africkou unii - a tím více na Spojené státy africké - pohlížejí jako na další Kaddáfího výstřelek a dávají přednost realističtější integraci regionální.
Libyjskému vůdci tedy opět hrozí, že jeho geniální myšlenka zůstane nepochopena.
Autor studuje politologii na Univerzitě Palackého v Olomouci
