Když jsem v roce 1967 poprvé přijel do Hirošimy, byl stále ještě vidět stín na schodišti. Bylo to dokonalé zobrazení ženy ve stavu pohody: roztažené nohy, prohnutá záda, opřená o jednu ruku tak, jak čekala, až se otevře banka.
6. srpna 1945 ve čtvrt na devět ráno byla její silueta vypálena do žuly. Zíral jsem na její stín snad hodinu a pak jsem šel k řece, kde jsem potkal muže jménem Jukio, jehož prsa byla stále poznačena vzorem košile, kterou měl na sobě, když byla shozena atomová bomba.
On se svou rodinou stále ještě žil v chatrči, postavené v prachu atomové pouště. Popsal mi obrovský záblesk nad městem „modrý svit, něco jako „elektrický oblouk při zkratu", po kterém se vítr roztočil jako tornádo a padal černý déšť: „Porazilo mne to na zem a před sebou jsem viděl jen stonky tam, kde předtím byly mé květiny. Všude bylo ticho a klid, ale když jsem se zvedl, viděl jsem mlčící ochromené nahé lidi. Někteří neměli ani kůži ani vlasy. Byl jsem si jist, že jsem po smrti." Když jsem se po dalších 9 letech vrátil, už nežil, zemřel na leukémii.
Spojenecké okupační úřady zákázaly okamžitě po bombardování veškeré zmínky o radioaktivním spadu a trvaly na tom, že lidé byli zabiti nebo zraněni pouze výbuchem bomby. Byla to první lež. „Ruiny Hirošimy nejsou radioaktivní" tvrdil titulek na první stránce New York Times, klasická ukázka dezinformace a žurnalistické zbabělosti, což napravil až australský reportér Wilfred Burchett. „Píši toto jako varování světu," napsal v listu Daily Express, když zranění umírali na to, co nazval „atomovým morem". Protože napsal pravdu, byla jeho novinářská akreditace zrušena, byl pranýřován, špiněn, ale nakonec obhájen.
Atomové bombardování Hirošimy a Nagasaki bylo kriminálním činem neuvěřitelného rozsahu. Byla to předem připravení masová vražda, která pustila z řemene kriminální zbraň. Z toho důvodu její obhájci hledali spásu v mytologii „dobré války", jejíž „etická očistná lázeň" (jak to nazval Richard Drayton) dovolila, aby si Západ nejen odpykal svou krvavou imperiální minulost, ale dopřál si 60 let hrabivých válek, vždy chráněn stínem Bomby.
Nejtrvalejší lží, je to, že „bomba byla shozena, aby se urychlil konec války v Pacifiku a uchránily se lidské životy". Americká studie o strategickém bombardování z roku 1946 učinila následující závěr: „I bez atomového útoku by vzdušná převaha nad Japonskem vyvinula dostatečný tlak, aby se docílilo bezpodmínečné kapitulace bez nutnosti invaze. Na základě detailního průzkumu všech faktů a podle výpovědí těch japonských velitelů, kteří přežili, je názorem této Studie že ... Japonsko by se bylo vzdalo, i kdyby atomové bomby nebyly shozeny, Rusko nevstoupilo do války, a nebyla plánována invaze do Japonska."
Národní archiv ve Washingtonu obsahuje americké vládní dokumenty, které mapují japonskou předehru k mírovým jednáním už v roce 1943. Jednání se neuskutečnilo. Telegram, zaslaný německým velvyslancem v Tokiu 5. května 1945, zachycený Američany, rozptyluje jakékoliv pochybnosti, že by Japonci zoufale netoužili domoci se jednání o míru, včetně přijetí kapitulace „i kdyby podmínky byly tvrdé". Namísto toho americký ministr války Henry Stimson řekl presidentu Trumanovi, že se obává, že americké letectvo vybombarduje Japonsko tak, že nová zbraň nedostane příležitost „ukázat svou sílu". Stimson později přiznal, že „nebylo vyvinuto žádné úsilí dosáhnout kapitulace a bombu nepoužít, a ani se o tom vážně neuvažovalo". Jeho kolegové toužili „zastrašit Rusy Bombou, ostentativně pověšenou na opasku". Generál Leslie Groves, ředitel Projektu Manhattan, to potvrdil: „Neměl jsem žádnou iluzi o tom, že by Rusko nebylo náš nepřítel a že projekt byl veden na základě tohoto faktu." Den poté, co byla zničena Hirošima, vyjádřil president Truman svoje uspokojení nad „obrovským úspěchem tohoto pokusu".
Předpokládá se, že od roku 1945 byly Spojené státy nejméně třikrát na hraně rozhodnutí použít atomovou bombu. I při proklamování svého falešného hesla „boje proti teroru" současné vlády ve Washingtonu a v Londýně vyhlásily, že jsou připraveny provést preventivní jaderné údery proti nejaderným státům. S každým krokem, přibližujícím nukleární Armageddon, jsou lži o oprávněnosti takového kroku stále více pobuřující. Současnou „hrozbou" je Írán, který ale nemá jaderný arsenál a všechny dezinformace o opaku pocházejí od íránské opoziční skupiny Lidových mudžáhidů (podporovaných CIA) - stejně jako lži o zbraních hromadného ničení Saddáma Husajna pocházely z Iráckého národního kongresu vytvořeného Washingtonem.
Role západní žurnalistiky ve vytvoření tohoto strašáku je kritická. Odhad amerických tajných služeb uvádí, že Írán přerušil svůj vojenský jaderný program „s vysokou pravděpodobností" v roce 2003. Nikoho nezajímá, že iránský prezident Mahmúd Ahmadínežád nikdy nevyhrožoval „smazáním Izraele z mapy". Tato mantra jer ale tak silná, že ji bývalý britský premiér Gordon Brown ve svém proslovu před izraelským parlamentem znovu použil k výhrůžce Íránu.
Tento sled lží nás přivedl k jedné z největších krizí od roku 1945, protože skutečná hrozba je bez diskuse v západních vládních kruzích a médiích. Na Blízkém východě je jediná nekontrolovatelná nukleární mocnost, a tou je Izrael. Odvážný Mordechai Vanunu se v roce 1986 snažil varovat svět, když vyvezl důkazy, že Izrael buduje arzenál nejméně 200 nukleárních hlavic. Bez ohledu na rezoluce OSN má Izrael potřebu napadnout Írán, a to z obavy, že nová americká vláda může, skutečně jen možná může, zahájit skutečná jednání s národem, který byl Západem pošpiněn, když Velká Británie a USA svrhly v roce 1953 demokratickou vládu v Íránu.
Izraelský historik Benny Morris, který byl kdysi považován za liberála a který je nyní politickým a vojenským poradcem své vlády, ve svém článku v New York Times z 18. července letošního roku pohrozil, že „Irán může být přeměněn na nukleární poušť". To by byla masová vražda. Pokud to pronáší Žid, je to ironie osudu.
Zůstává otázka: Jsme my ostatní pouhými diváky, kteří tvrdí - ve shodě s těmi „dobrými" Němci -- „my nic nevíme"? Schováváme se čím dál víc za to, co jihoafrický soudce Richard Falk nazval „pokryteckou, jednosměrnou, legálně/morální zástěnou s namalovanými kladnými obrázky ohrožených západních hodnot a nevinnosti, což umožňuje konat kampaň neomezeného násilí"? Lovit válečné zločince je opět v módě, Radovan Karadžič je před soudem, ale Šaron, Olmert, Bush a Blair nikoli. Proč?
Vzpomínka na Hirošimu vyžaduje odpověď.
Autor je australský dokumentarista a publicista
Překlad Outsidermedia.cz
-
|2010-08-26 14:19:30 Rico - MORE PORN FOR THE BLIND
Otisknout překlad Aussiho textu bez komentáře je jedna věc. Sam o sobě je Aussiho text druhá věc.
Z 20letého stuporu Šípkové Literárky nebyly vzkříšeny olizem Japonců, ani žádným Ahmadínežádnem, nýbrž, a to de facto, následkem hospo-krachem zdejšího (a spol.) systému tzv. reálného socismu, kterému předcházel bankrot blbševického Sovku.
Blbšsystém byl od konce 70. let donucen zbrojit, a tak zbrojil a zbrojil, až mu došly tekutiny proti zamrznutí (vychlastané geroji krásnoj armyji), a pak se položil.
Sice atomku – jako vždy a všechno – vynalezl ruský vědec Pjumka Áťmovič Jáděrnyj, leč bohužel: na cestě do patenťáku mu umrzla trojka. A tak díky blbovi Ádovi amíkům udělali atomku židé. A ti ji měli.
Třetí věc: Ani Internet, ani Google, ani MTV se nepodařilo v Krasnojarsku vynalézt.
Čtvrtá věc: Hartmanice, Šumava, duben/květen 45. V obci ještě imrvére sedí za kulomety esesáci, za vlast a rajch pálí na amíky nad dědinou. A tak si US hoši pustili swing, vytáhli žvygny, a jali se děly, minomety atd. z kopce vod lesa střílet do Hartmanic tak dlouho, až bylo po esesácích. Pak teprve US hoši Hartmanice osvobodili.
Zapáté: Skutečně netuším, proč v 48tém založení státu Izrael bylo odklepnuto většinou, když přece už tehdy bylo jasné, že Izrael buduje arzenál nejméně 200 nukleárních hlavic. Jak známo, veškeré atentáty v Izraeli provedl Mozas spolu z Bronzem, rakety na města žiďáků přece nejsou odpalovány ani v Gaze, natož v Libanonech: odstřelují je izraelci sami, a jako řízené střely letí a letí, a pak je dálkově votočí.
Peroxidem prolhané morální zástěny s namalovanými kladnými obrázky! Kamenování ohrožuje pouze bezprostřední okolí a okna; navíc v Iránu začalo natáčení filmu „Vzpomínka na Hirošimu vyžaduje odpověď“.
2. Jestli by mela bomba na Nemecko zkratit valku proti Hitlerovi byliby jsme taky protiv?