Humanitární krize ve světě odhalují naši pravou tvář.
Moderátorka v televizi se tváří náležitě ustaraně, politici mluví o katastrofě, která nás nesmí nechat chladnými, a slibují miliony, Člověk v tísni už zveřejňuje svá konta - jinými slovy, povodně, které v Pákistánu postihly přes čtyři miliony lidí a vyplavily - prozatím - přes 1 600 mrtvých těl, zapadly do obvyklého mustru.
Pákistánská armáda bez větší podpory vlády pomáhá postiženým, jak může, pákistánští záchranáři jim nakupují léky a potraviny za své, různé ozbrojené skupiny, kterým povšechně říkáme Tálibán, rozdávají lidem vše potřebné, co předtím ukořistili ze zásobovacích konvojů NATO směřujících k okupačním jednotkám do Afghánistánu, jen prozápadní prezident Ásif Zardárí vyrazil na cestu za svými patrony do Evropy, zrovna v době, kdy USA - záplavy nezáplavy - naléhají, aby jeho armáda zintenzivnila boj proti Tálibánu.
Před pár dny americká agentura Pew zjistila, že 6 z 10 Pákistánců považuje za svého nepřítele USA, zatímco Tálibán je jim mnohem sympatičtější. Ze záplav se tak stává vedle humanitární záležitosti věc i čistě politická, která může do značné míry ovlivnit další vývoj nejen války v Afghánistánu, ale i v tomto jaderném regionu jako takovém. A nutno podotknout, že americké vrtulníky, které už z ohrožených oblastí odvezly na 800 lidí, především dovolenkářů, misku vah na stranu Západu příliš nepřeváží.
Je to asi příznačné. Po ničivém zemětřesení na Haiti vyspělý svět slíbil pomoc v celkové výši 5,3 miliardy dolarů, ale zatím se tam dostalo jen 1,8 procenta této sumy. Půldruhého milionu Haiťanů i po 18 měsících nemá střechu nad hlavou a skoro 240 tisíc z nich nemá ani stan nebo celtu, to vše za situace, kdy je Haiti světovou jedničkou v koncentraci neziskových organizací na jednoho obyvatele. Nebo z jiného soudku: Věděli jste, že 70 procent léků, které „mezinárodní společenství" loni dodalo jako pomoc lidem v obleženém pásmu Gazy, muselo být zničeno, protože byly prošlé?
Jinými slovy, umíme skvěle bombardovat, ničit, zabíjet, okupovat, svrhávat nepohodlné režimy, zabírat surovinové bohatství, když ale přijde na pomoc, máme po ruce vždy přehršel humanitárně vyprázdněných slibů.
Vzpomínáte, jak se Bush těsně po 11. září teatrálně bolestínsky ptal: „Proč nás nemají rádi?" Odpověd na to je až trapně prostá.
Publikováno v aktuálním čísle Literárních novin 33/2010
