Vždy usměvavého a dobře naladěného Radko Pytlíka už drahně let potkávám nejčastěji ze všech literátů v Praze. Až do konce minulého roku měl totiž pracovnu za rohem ulice mého bydliště a buď šel do, nebo se vracel z blízké pivnice U svatého Antoníčka. Při našem nedávném náhodném setkání mi oddaný haškolog Radko Pytlík tak zaujatě povídal o svém novém rukopisu věnovanému autorovi Švejka, že jsem ho vyzval k většímu rozhovoru. Sešli jsme se, jak jinak, v kavárničce na Letné.
Mohl byste si představit situaci, že by Jaroslav Hašek byl náš současník? Jak by se mu asi žilo v naší globalizované, rozkolísané době? A hlavně, o čem by asi svým způsobem psal?
Takovou situaci si představit nedovedu. Málokdo by asi s Haškem v dnešní době promluvil, málokdo by o něm napsal něco dobrého, málokdo by se ho zastal. Vždyť to byl anarchista, „vlastizrádce“ a ke všemu bigamista! V mládí, za Rakouska, téměř nevylezl z vězení, z blázince nebo z policejní „separace“. Celou dobu před válkou působil jako nevázaný šprýmař, bohém i bezdomovec. Ve válce sice byl v legiích v Rusku, které dokonce zakládal, u Zborova byl vyznamenán, ale hned na jaře 1918 na něj byl vydán zatykač, a to absurdně dvakrát v jediném týdnu! Jeden byl od c.k. policejního ředitelství ve Vídni, druhý od polního soudu československých legií v Rusku. Větší životní a společenské paradoxy si snad ani nelze představit. Co se psaní týče, Haškova ironie rozhodně neztratila svou platnost. Humor, situační nápady a mystifikace Švejka dosud nebyly překonány. Takže, teoreticky, námětů ke psaní by měl v dnešní době spousty. Srovnejme například Haškovu Stranu mírného pokroku s populárním britským televizním seriálem Jistě, pane ministře! Kolik společného!Občas se ovšem objevují hlasy proti „švejkovině“ jako negativní typologii v charakteru českého národa, která nám prý dělá ostudu i v cizině. Jak tyhle názory vnímáte?
Nu, dějiny mají své paradoxy a kdo chce být, musí někdy i „nebýt“. Často si připomínám slova filozofa Karla Kosíka: Události se hrnou jedna za druhou… a někdy v nich hraje svou úlohu i mystifikace a demystifikace. I literární dějiny mají svou ironii a dovedou být někdy pěkný prevít. Jen pomyslete: Osudy dobrého vojáka Švejka jsou přeloženy do padesáti osmi různých jazyků a staly se nejznámější českou knihou ve světě. Co naděláme! Ostatně karikaturista Adolf Hoffmeister, kdysi na adresu tehdejších „moralistů“ prohlásil: Pánové, kteří se stydíte za Švejka, uvědomte si, že on za vás nemůže! Je to sice aforismus, ale je v něm zrnko moudrosti.
To, čemu nerozumím, do toho se nepletu. Také Viktor Dyk rozlišoval. Ve svém pověstném článku Hrdina Švejk v Národních listech z roku 1928 začíná větou: Nemám na mysli umělecké hodnoty Haškova Švejka, ale švejkovinu jako morální rys části mládeže. Tedy mravokárný, nikoliv filozofický a literární přístup. A my přece nemusíme dnes chápat Švejka mravokárně, či snad ano? Opravdu neumíme nebo nejsme s to nazývat současné nešvary pravými jmény?
A zahraniční reakce?
Když německá literární kritika přijala Švejka jako symbol protestu a protiválečného hrdinu, asi ve stejné době část české kritiky vymyslela jakýsi „obranný fígl“ a prohlásila Švejka za jakousi „skvrnu“ českého národa. Zřejmě národ „hrdinů“ těch několika skutečných a řady nepravých byl zneuznán a zahanben touto skvrnou – drobným mužem z pražské ulice? Navíc se tvrdilo, že Švejk není dost psychologicky prokreslen. Odkdy je groteskní klaun vykreslen morálně a psychologicky? Jeho smysl je přece jinde. Má výrazným způsobem odhalit nedostatky, zdůraznit elementární podstatu a hodnoty života.
O čem bude vaše nová práce o Haškovi?
Rád bych na závěr svých studií dopsal jeho skutečně dokumentární biografii, den po dni, týden po týdnu, kde bych velikost jeho nesporného talentu zcela věcně doložil.
V jedné své eseji vede Milan Kundera pararelu mezi Haškem a Kafkou ve smyslu toho, že oba zobrazují čiré iracionálno, které se zmocňuje scény světa, protože už neexistuje žádný systém obecně přijatých hodnot, které by se mu mohly postavit jako překážka. Nezdá se vám, že je to vlastně i předvídavý popis současného stavu světa?
Nepochybně. Velice si cením Kunderových pozoruhodných analýz Osudů dobrého vojáka Švejka, mnohdy vyjadřuje zcela originální postřehy právě i v porovnávání s tvorbou Franze Kafky, jehož klíčové romány vznikaly ve stejné době ve stejném společenském prostoru. V té souvislosti mě hněte jedna věc. V české literatuře chybí vědomí tradice a návaznosti, která pochopitelně může být i kritická. Bez kontextu s předchozími autorskými generacemi se literatura prostě dělat nemůže a nedá! Například bez Milana Kundery, spisovatele přinejmenším evropského formátu, prostě novodobou českou literaturu vykládat nelze. A když, tak chybně. To ať si uvědomí i ti dnes mladí, když si myslí, že jich se jakékoliv umělé dezinterpretace minulosti snad ani netýkají. Všech se to týká, mladí přátelé, uvidíte!
Jako málokterý teoretik jste se věnoval tématu humoru v literatuře. Mám pocit, že česká literatura humorem právě neoplývá. Švejk, Saturnin a některé povídky Karla Poláčka. Jak byste mne doplnil?
Ono je těžké říci, proč humor literární je, nebo není, když nepřihlédnete k podmínkám zveřejnění. Humor je kvítko pestré, ale nekvete všude a za každého počasí. Odepsali jsme Dikobraz, který mimochodem zakládal Jaroslav Seifert, odepsali jsme i podobné časopisy. Všemocný bulvár a aktuální politická žurnalistika o humor nemá zájem. Naštěstí je tu internet a dobové causerie, kterým se člověk občas zasměje. Existuje ještě humor kreslený, který měl v Čechách vždy své renomé – Lada, Brunner, Zdeněk M. Kratochvíl a jiní – a má i svou přítomnost. Neuvěřitelně stálou vysokou úroveň má třeba „vytrvalec“ Vladimír Renčín. A co humor divadelní, ty skvělé parodie Našich furiantů či Roku na vsi anebo klaunská recese a pohybová komika v divadle La Fabrika v podání dvou mladých herců Jakuba Prachaře a Vojty Dyka, což je mimochodem můj syn. Či Suchánkova televizní „partička“, jež navozuje bezděčné komické reakce z okamžitých podnětů – to je naděje, že byť neprší, alespoň kape. Humor nebude nikdy zestátněn. Ve jménu Jana Žižky – Češi jsou velké lišky – se určitě vždy nějaká skulinka najde.K autorům, jejichž literární dílo jste soustavněji sledoval, patří i Bohumil Hrabal, kterého jste i osobně blíže poznal. Domnívám se, že Hrabalovo dílo je svou výrazovou originalitou a specifickým humorem skutečně mimořádné v celém kontextu poválečné české literatury. Čím vás nejvíce oslovil?
Bohumil Hrabal stále žije, i když ho vydavatelé mnohosvazkových „Spisů“ částečně umrtvili. Já jsem kdysi napsal studii o tradicích básnického poetismu a surrealismu v Hrabalově próze, kterou se rázem odlišil od suchopárného popisu událostí z dějin nebo ze současnosti. Asi si toho pan Hrabal povšiml a sblížili jsme se později na přednáškách v Berlíně, kde jsem jeho vystoupení uváděl. Tam jsem se ujistil, že to není jen zábavný hospodský vypravěč, ale vynikající znalec a umělec slova. A to jsem ani netušil, že je i vzdělaný filozof a znalec výtvarného umění. Z toho jsem pak těžil v „hospodské Sorbonně“, v nesčetných pražských hospůdkách, kde jsme se nechávali Bohumilem Hrabalem „vyškolit“. Na Letné, U tygra, U kocoura, ale i na návštěvách v Kersku. Když se pan Hrabal aklimatizoval, když si přečetl noviny, tak někdy až po třetím pivu začala „hospodská Sorbonna“. Jak on sám říkal – po třetím pivu idiot, po devátém génius!
Takže až po devátém pivu začínala ta vědecká rozprava?
Někdy i po osmém. Na některé jeho věty, vyslovované jakoby mimochodem, třeba výklady o myšlenkách Kantových s citací díla v originále anebo i o politice – když srovnával tehdejší režim s minulou katolickou církví, s jejím dohlížitelským systémem, včetně špiclování, zabavování knih, inkvizice a nakonec pronásledování heretiků, nelze zapomenout. I na ona šaškovská gesta vůči stávajícímu režimu, pronášená v letenských hospůdkách, v bezprostřední blízkosti budovy ministerstva vnitra, gesta plná ironie. Na adresu nevinně naslouchajících Hrabal volal: A co si myslíte, moje všechny spisy jsou přece tady vedle v kachlíkárně. Ale tam nejsou žádní blbci, tam jsou i doktoři filozofie! A vzápětí nám, vesměs právě doktorandům z filozofické fakulty, objevoval myslitele, kteří nám byli ve výuce utajeni, jako třeba Jakoba Boehma a jeho knihu Červánky na východě. Často se vracel i k Leibnitzově větě o melancholii věčné stavby, která trvá, i když okolní svět klesá, blbne a hroutí se ve své nemohoucnosti. Hrabal ji označoval i za svou základní větu, v níž, myslím, hledal sílu ke svému duchovnímu životu.
Spisovatelé všude ve světě mnohdy, nejenom svým dílem, nýbrž veřejnými vystoupeními vyjadřují skepsi a pochyby o stavu společnosti. Nepřipadá vám, že současní čeští spisovatelé, hodni toho pojmenování, na tuto vlastně tradiční úlohu jaksi rezignovali?
Je toho asi víc, co se nám dnes líbí či nelíbí, jenže co naděláme? Ona i ta literatura, a my jsme jí určeni svým vzděláním i výchovou, má přirozeně své hranice. Myslím písemnictví, tištěnou literaturu. Také se tím trápím, co ovlivňuje cestu ke čtenáři a jak se formuje vkus obecenstva. Nelze nevidět, že všeobecná komercionalizace života postihuje nejenom literaturu, ale i tak zvané sdělovací prostředky, které vesměs opomíjejí náročnější literární tvorbu. Soudím, a nikoliv jen sám, že v současné době je česká literatura ohrožena sama v sobě, v onom kardinálním zachycení a vyjádření vnitřního života jedince. Jakoby obecenstvo navyklé a unavené televizí akceptovalo jen jednoduchá vyprávění. Hlubší ponory, něco na způsob Célina, Joyce či Faulknera, se nyní v Čechách prostě neujmou. Pokud sleduji knižní trh, dominují, řekl bych, užitné žánry, literatura faktu, mnohdy v podobě aktuální senzace, rádoby malebné historické romány, samozřejmě mocná kategorie sladkobolných románů pro ženy, vesměs tedy užitná četba, bez výkyvů a odboček, bez vnitřní literární invence. A to ponechávám stranou poezii, která už téměř ztratila svůj raison d´être a stala se záležitostí menšinových klubů.
Nemá na zploštění mapy současné české literatury včetně oné už zmiňované ztráty autorské kontinuity značný podíl i literární kritika?
Jistě. Literární kritika vesměs vymřela – a pokud neumřela, tak spí. Umělecká kritika v podstatě ztratila odpovídající prostor. Literární kritik se jako novinář či vědec prostě neuživí. Jeho činnost je vědomě či nevědomě likvidována. Navíc je třeba konstatovat, že česká literární kritika nemá osobnosti formátu, které nacházíme v kritice divadelní či filmové. Naše generace v létech šedesátých zápasila s dogmatiky, později s takzvanými normalizátory. Šlo o dědictví avantgardy – poetismus, surrealismus, společenskou kritiku. Snad i proto by mělo být podnětné a užitečné se čas od času ohlédnout do minulosti. Jenže! Moc dogmatiků a normalizátorů byla sice zlomena, ale přenesla se na obchodníky a podnikatele, kteří základ úspěchu v životě veřejném – tedy i literárním – vidí jen v přepočtu na finance. Přitom bez celistvého a vědomého pohledu na minulost české literatury je současnost jen proklamativní. Lidské úsilí dát věcem tvar a význam platí už více jak 2000 let. A totéž platí i v literatuře.
Když hovoříte o tak obsáhlém časovém horizontu, mají papírové, tedy tištěné knihy zajištěnou existenci řekněme ve výhledu příštích třiceti let?
Já věřím v budoucnost papírových knih. Technika počítačů a internetu je výborná pro předávání zpráv a informací, ale pro přenos duševního stavu jedince je nevhodná. A potom, ten starobylý znak – litera, má zázračnou vlastnost, navozuje touhu k hledání a vynalézání přidružených významů. Kniha v ruce je podnět k vlastní duševní činnosti. Potřebuji a používám denně obrazovku, ale nemohu nad ní snít a přemýšlet.
Několik svých zajímavých publikací jste věnoval fenoménu pražských vináren a kaváren spjatých s osobnostmi českého umění. Jak hodnotíte současnou renesanci literárních kaváren? Dá se jejich fungování srovnávat s atmosférou minulých časů?
Hospody, kavárny, vinárny jsou fenoménem pro naši kulturu zcela zvláštním a potřebným. V Čechách nebyly přednáškové sály ani šlechtické salóny, hospody byly jedinou možností, jak se společensky vyžít. Dokonce i život veřejný a politický se realizoval v těchto pohostinných místnostech. Hospody byly sídlem spolkové činnosti, a tehdy vznikaly takzvané stolní společnosti, jež měly i svůj význam politický. Známý Repeal se scházel v hospodě, vůdce revoluce v roce 1848 Fastr byl původně hostinský. Později se proslavila kavárna Union a kavárna Dunaj jako sídla básnických seskupení a družin. Leč nejde jen o seznam místností, nýbrž o jejich atmosféru, jde o ducha hospod a kaváren. Upřímně řečeno neznám blíže současné literární kavárny, ale každopádně je dobře, že existují. Možná, že i z nich vzejde třeba podobná inspirace, jaká vycházela z kavárny Tůmovky v Lazarské ulici, kde se scházeli Voskovec a Werich a jejich kavárenské řeči nebyly jen přípravou k tvorbě, ale stávaly se již samy tvorbou.
Rozmlouváme spolu v kavárničce na rozhraní Letné a Holešovic. Nejspíš vám tyto pražské čtvrti uhranuly, když jste o nich sepsal několik publikací?
Letná, to je nejen mé rodiště, ale místo, kde jsem, s nedlouhou výjimkou, vlastně prožil celý svůj život. Znám tu snad každý kout a každý dům, do něhož si promítám minulost až od tak zvaného Letního pole, jak se dávno tomu říkalo Letné. Nezříkal jsem se ani Holešovic, kam jsme často chodívali doprovázet děvčata. Napsal jsem o Bubenči, Holešovicích a Letné už tři knihy, tu poslední o Neznámých a známých rodácích. Frekvence pobytu mnoha malířů, hudebníků, architektů a pochopitelně i spisovatelů je v těchto čtvrtích skutečně mimořádná.
Své podivuhodné dějiny má i přímo Letenská pláň. Nemyslím na ty neblahé vojenské přehlídky, myslím na Letnou sportovní, na kluby Sparta, Slavia, DFC–Deutscher Football Club, tenisový klub LTC. A také se Letnou a okolím proháněly dějiny. Prchající Francouzi v roce 1747 vypálili Letenský zámeček. O století dříve zde sídlil Valdštejn. Velikou událostí byla Zemská jubilejní výstava ve Stromovce roku 1891, kde továrník František Křižík dopravoval návštěvníky první elektrickou drahou, a Svatopluk Čech o rok později o tom napsal povídku se známou postavou Matěje Broučka. A o dvacet let později přistál na Letenské pláni se svým vzducholetem inženýr Kašpar. V roce 1939 obsadili Letenskou pláň Němci, v roce 1968 Rusové. Až v roce 1989 konečně i Češi.
Autor rozhovoru je publicista a spisovatel
