Jsou kritici, jejichž vkus vám učaruje. Na jimi doporučený film jdete s jistotou, že se vám bude líbit, a odcházíte s vděčností, že vás na něj upozornili. Tito obdivu hodní následovníci Šaldovi se upřímně snaží se odkrývat nové a osobité, varovat před falší a vyprázdněnou rutinou, předávat klíč ke zdánlivě nepochopitelnému a napomáhat proudění energie mezi tvůrcem a divákem. Existují ale i takoví, jejichž poplatnost mainstreamové průměrnosti bije do očí, a pohrdání vším, co se vymyká, smrdí na sto honů. Chtějí utlouct jakoukoli jinakost a svěžest. Co pochválí, na to bych nešel ani zadarmo. Co pohaní, mne láká. Naposledy se takto pustili do slovenského filmu Love. Musel jsem ho vidět. A vnuknutí nezklamalo – stálo to za to.
Příběh mladých rebelů a zlodějíčků z neslavně proslulého bratislavského sídliště Petržalka a jejich „babách" z legendárních studentských kolejí v Mlýnské dolině se vymyká tomu, o čem se obyčejně točí filmy „o mladých a pro mladé". Nechystám se analyzovat provokativní dílko čtyřiadvacetiletého režiséra Jakuba Kronera podle hollywoodských kritérií, protože ta mne nudí. Chci jen podotknout, že uhrančivá atmosféra, umanutost tvůrců a jejich odvaha říci nepřikrášlenou pravdu o dnešku v rozporu se zažitými stereotypy, navíc s nadhledem a vtipem, mě příjemně překvapily. Jako otec tří dospívajících dcer jsem proti své vůli vystaven záplavě teenagerské filmové produkce české i americké. Napudrovaní a naondulovaní mladíci a mladice ze sterilního prostředí high-society vypouštějící z úst křečovité, třeskutě vtipné hlášky mne spolehlivě rozvzteklí jako vyschnutá studánka žíznivého tygra. Love naopak ukojilo můj hlad jako pěkně masitá gazela.
Už jen ty šťavnaté promluvy! Zpěvnost, různorodost a autenticita slovních spojení bohatě protkaná významově multifunkčními vulgarizmy „kokot", „piča" a „jebat" zachycují neuvěřitelnou hravost a variabilitu, která je slovenskému slangu vlastní. Míra vulgarity je přitom oproti českým synonymům slabší a značně kolísavá, vtip je spíše než v provokaci nepatřičností slovníku v objevování nenadálých významových odstínů naskakujících v překvapivých variantách situační komičnosti.
Nehraná a uvěřitelná lenost mladých hrdinů, jejich nechuť k práci, syrově reálný pohled na absurdní fungování konzumní společnosti a z toho plynoucí logické odmítnutí naplňovat její falešné ideály mají sice kriminální zákulisí a tragické důsledky, to ovšem nic nemění na pravdivosti zobrazení falše a beznaděje systému závislosti na penězích, jehož jsou rukojmími. Mezi řádky na diváky cení zuby cynické prozření, že na tom příliš nezmění ani milostný happy end – láska sice přináší naději, že lze v sídlištní džungli smysluplně žít, ale nutnost vydělat nějaké lóve (jak se film v originále jmenuje) dříve či později znovu vystřídá sladkou idylku love(tak je uváděn v českých kinech). Katarze je hořká.
Po Šulíkově zdařilém snímku Cigán, který nedávno vyvolal pohoršení mezi xenofobními českými politiky a mnohými filmovými experty, je tu v krátké době další možnost, jak prostřednictvím stříbrného plátna (a filmu ve společné česko-slovenské produkci) sezobnout zrnko pravdy o kultuře a řeči, od níž nás dělí jenom hora nezájmu a řeka Morava. Česká kritika jej sice pohřbila zaživa, to ale ještě není důvod nezajít se na něj podívat.