Ačkoli se sám nikdy za architekta nepovažoval, jeho dědictví tvoří - vedle odvážných názorů na účelnost věcí - zejména realizace staveb a interiérů.
Adolf Loos, od jehož narození uplyne 10. prosince sto čtyřicet let, byl enfant terrible své doby. Jeho architektonické a designérské projekty a realizace, stejně jako jeho neortodoxní teorie byly - řečeno s Teigem - „energickými polemikami" s akademickou i secesně dekorativní architekturou, a vlastně s jakoukoli architekturou, která se vzhlíží sama v sobě, aniž by dbala o účel. V roce 1910 Loos napsal slova, která platí i po stu letech: „Dům se má líbit všem. Na rozdíl od uměleckého díla, jež se nepotřebuje líbit nikomu. Umělecké dílo je soukromou věcí umělce. Dům jí není. Umělecké dílo je posláno do světa, aniž je kdo potřebuje. Dům vyhovuje určité potřebě. Umělecké dílo není odpovědné nikomu, dům komukoliv. Umělecké dílo chce vytrhnout lidi z pohodlí. Dům má sloužit pohodlí. Umělecké dílo je revoluční, dům konzervativní. Umělecké dílo ukazuje lidstvu nové cesty a myslí na budoucnost. Dům myslí na přítomnost. Člověk miluje vše, co slouží jeho pohodlí. Nenávidí vše, co jej chce vytrhnout z navyklého a zajištěného stavu a co jej obtěžuje. A tak miluje dům a nenávidí umění."
Oč méně Loose chápala Vídeň - na obchodní dům Goldman & Salatsch, postavený v centru města po vášnivých diskusích a zjevných ústupcích, se císař pán nechtěl ani dívat a raději nechal zastřít okna protilehlého Hofburgu a Hitler jej na své skice Michaelerplatzu raději rovnou vynechal, jako by tam prostě ani nestál - o to více pochopení nacházel v Čechách a na Moravě. Po kolapsu monarchie a vyhlášení republiky dokonce díky iniciativě T. G. Masaryka získal Loos československé občanství.
Již někdy za první světové války - dokumentace se nedochovala, takže datace není zcela přesná - navrhl Loos vilu pro cukrovarníka Viktora Bauera v Hrušovanech, nedaleko svého rodného Brna. Pro stejného stavebníka Loos kolem roku 1925 upravoval i interiéry „zámečku", jež se dnes nacházejí v jihozápadní části areálu brněnského Výstaviště. Z nich se žel dodnes v kompaktní podobě dochovala pouze jídelna. V Brně také Loos provedl úpravu interiéru a přístavbu zahradního křídla Heroldova domu v Jiráskově ulici.
Nejslavnější Loosovou realizací u nás je bezesporu Müllerova vila (1930) v pražských Střešovicích, která dnes slouží jako muzeum. Loosovým spolupracovníkem - stejně jako u smíchovské vily advokáta Winternitze (1931-1932) - tu byl plzeňský architekt Karel Lhota. Počátky jejich vztahu nebyly asi právě nejšťastnější. Lhota později přiznával, že Loos mu při prvním setkání nepadl do oka, což se rychle změnilo. „Hned - na seznámení - mi vykládal své opovržení k architektům, což mi zrovna nechutnalo. Má-li však člověk příležitost poznat, že to, co mluví, je správné, pak se mínění obrátí."
Kultivované klienty našel Loos také v Plzni. Poprvé to bylo v letech 1907 a 1908, kdy navrhoval byty pro manžele Hirschovy a Beckovy, znovu pak ve dvacátých letech, kdy s Karlem Lhotou, ale i s dalšími místními architekty realizoval nejenom několik interiérů, zejména v Semlerově domě na Klatovské třídě, ale i přestavbu domu Hanse a Johanny Brummelových v Husově ulici. „Ptáte se, proč tak často a rád pobývám v Plzni. Je to náhoda, člověk musí být někde doma, a já jsem se narodil v Československu - to je hlavní důvod, proč se v Československu vůbec cítím doma.... V Plzni žiji již dva roky a mám tam větší stavební zakázky," psal v té době. To, co se z Loosovy tvorby v Plzni dochovalo, bylo předváděno veřejnosti v rámci úsilí získat titul Evropská metropole kultury 2015. Lze očekávat, že v samotném roce 2015 bude Loos připomínán ještě výrazněji.
Podle Loosova projektu vyrostlo ještě roku 1931, dva roky před architektovou smrtí, v náchodské ulici Na Vyšehradě pět rodinných dělnických domků.
O poznání Loosových teorií se u nás zasloužil zejména estetik Bohumil Markalous, veřejnosti spíše známý pod literárním pseudonymem Jaromír John. Stal se nadšeným vykladačem Loosova díla, do češtiny přeložil jeho Řeči do prázdna, mnohé ideje převzal do svého vlastního díla, soustředěného později do svazku Estetika praktického života.
Karel Teige o něm roku 1930 v rozpravách Aventina napsal: „Dlouhá léta negován, zneuznáván, umlčován, téměř zcela neznám, nebyl Loos nikdy reprezentantem nějakého módního hesla, nějakého dekorativního slohu. Loos byl a jest čímsi více: skutečným předchůdcem moderního stavebního názoru a smýšlení."
Publikováno v aktulním čísle Literárních novin 49/2010
