Docela originální cestu si zvolila neohrožená cestovatelka-spisovatelka a emigrantka Iva Pekárková. Když maně se někoho zeptáte na její jméno, většinou odpoví způsobem: „Jooo, to je ta píšící taxikářka." Této prozaičce, která se na svém blogu snaží narušovat stereotyp xenofobního smýšlení, však před časem taxík ukradli.
Čemu se nyní věnujete?
Žití. Vedu velmi chudý, ale překvapivě uspokojivý život v jednom malém pokoji v jižním Londýně. Občas zajedu někam do ciziny – jako před rokem na tři měsíce do Malajsie -- a něco si o tom napíšu. Snažím se co nejvíc psát, blogy, povídky, romány, ale taky se učit nové věci o lidech, světě, životě. Taxíkem už nejezdím – nějak se stalo, že se zloději mého auta trefili přesně do doby, kdy mě taxikaření přestávalo bavit, tak jsem se podvolila osudu a nové už nekupovala. Místo toho občas tlumočím, což přináší právě tak zajímavé příběhy a nezabírá to tolik času.
Díky nové práci jste často ve styku se sociálními pracovníky, kteří řeší Romy příchozí z Čech. Jak je na ně pohlíženo ve Velké Británii a jak se jim tam daří (pokud je tedy možno odpovídat obecně, což asi není, ale jde mi o vyvrácení mýtu, že všichni Romové odcházejí za vyššími sociálními dávkami)?
Myslím, že tenhle mýtus nevyvrátí nikdo. Lidé v Čechách, na Moravě a na Slovensku, kteří Romy nemají rádi, "dobrým" příběhům nikdy neuvěří, zato se chytnou těch méně dobrých a budou je do zblbnutí po léta opakovat. Já jako tlumočnice pracuju – pochopitelně – s tou méně vzdělanou a méně soběstačnou vrstvou příchozích, ale i tak musím říct, že většina mých klientů upřímně touží a upřímně se snaží sama o sebe postarat. Než by si stěžovali, pochvalují si: ne výši sociálních dávek, ale to, že "tady se i pro cikána najde práce", že "tady se na cikána nikdo nekouká skrz prsty", "tady si i cikán může zařídit normální život".
Mohla byste v krátkosti popsat některé konkrétní případy?
Teď, zrovna před pár dny, jsem měla v jediném dni dva zcela protikladné zážitky. Dopoledne jsem po telefonu tlumočila pro Roma z Prahy, který dorazil na úřad a po úřednici požadoval "britskou občanku", že prý má na ni nárok. Situace o to pikantnější, že v Británii občanské průkazy nejsou, a zpestřená faktem, že mu Britské království bude muset zaplatit tlumočníka, až půjde dělat pohovor, který rozhodne, jestli občanství dostane, nebo ne. Je dost jasné, že mu občanství nepřiklepnou, když neumí anglicky ani pípnout, ale úřednice ho nemůže jednoduše poslat do háje, místo toho ho musí poslat za půl tuctem poradců a expertů – a to všechno platí stát. Chlapíka jsem neviděla, ale musel to být vážně výlupek: na třikrát opakovanou otázku, jak dlouho už je v Británii, pokaždé odpověděl: "No, víte, pani, já jsem chtěl pracovat, ale oni mě nechtěli, tak jsem na tych... benefitech... no." Divím se, že úřednici nenarostla svatozář, jednala s ním s úžasnou trpělivostí, zatímco mně, jeho krajance, se v kapse odjišťovala bouchačka (teda pomyslná).
Tenhle příběh nám tedy zrovna nepomohl v borcení mýtů...
No ale ještě ten den odpoledne jsem tlumočila pro sociální pracovnici, která šla na "domácí návštěvu", jak tomu říkají, za romskou rodinou, která je tu asi tři měsíce. Byli to úžasně milí vstřícní lidi, v bytě měli uklizeno, že by ta nejčistotnější Moravanka mohla závidět. Nechali si vysvětlit, jak je to s očkováním dětí a jejich školní docházkou, za všechno pořád uctivě děkovali – a když sociální pracovnice začala počítat, na jak vysokou podporu na děti mají podle zákona nárok, znovu a znovu říkali, že jí moc děkují, ale oni žádnou podporu nechtějí. Otec rodiny i nejstarší syn už dávno našli práci, mají všechno, co potřebují, tak snad jen kdyby jim poradila, kde se přihlásit na kurzy angličtiny.
Tenhle zní zase tak pozitivně, že je až těžké mu uvěřit.
Ano. Jeden den, dva příběhy. A já vím, že kdybych je oba zároveň vyprávěla, třeba na blogu, většina diskutujících prohlásí, že ten první je "typický", zatímco ten druhý jsem si vymyslela. Typický přitom nebyl ani jeden, nikdy jsem nepotkala ani podobnou rodinu, která vůbec nic nechce, ani podobného pána, který se domáhá svého práva i na věci, na které rozhodně právo nemá. Ale Češi a Slováci – a Moraváci (teda samozřejmě jen někteří) – jako by chtěli mít všechno co nejpřehledněji rozškatulkované – a jakmile jednou zařadí Romy do kategorie "nepřizpůsobiví", "příživníci", "povaleči" a podobně, nechtějí už ani slyšet o možnosti, že by jejich představa mohla být falešná.
Pozoruhodné je, že zatímco lidé v Česku s oblibou lkají nad krutým osudem Anglie, kterou "napadly" hordy romských přistěhovalců, Angličané podobné sentimenty nedávají najevo. Považují dokonce za normální, že hostitelská země imigrantům pomůže, pokud to potřebují.
Ještě nakonec postřeh spisovatelky, sbírající lidské osudy – momentálně Romů:
Ještě jsem neslyšela o romské rodině, která by se vlivem změny prostředí v emigraci rozpadla. U mnohých neromských rodin je to běžné. Romové totiž rodinu skutečně ctí – a to doslova. Běžně slýchám, že dcery vykají svým matkám nebo tchyním, zatímco ty jim z pozice starší ženy tykají. Muži považují za svou povinnost svou rodinu uživit, a pokud se jim to nedaří, jsou nešťastní.
Iva Pekárková - autorka románů a cestopisů, bloggerka. Studovala přírodovědeckou fakultu, ale před dokončením studia emigrovala. Žila v Americe, kde pracovala jako barmanka, sociální pracovnice a taxikářka. Od roku 2005 žije s manželem Nigerijcem v Londýně.
