Nositelka Nobelovy ceny za literaturu zemřela včera ve věku 88 let. Psala básně, ale věnovala se i psaní esejů a literárních kritik a také překládala z francouzštiny.
„Básník, pokud je skutečným básníkem, musí si stále opakovat nevím," řekla 7. prosince 1996 v sále Švédské akademie Wisława Szymborská při přejímání Nobelovy ceny. „Každou svou prací se pokouší odpovídat, ale sotvaže udělá tečku, už váhá, už si začíná uvědomovat, že je to odpověď prozatímní a absolutně nedostačující. Pokouší se tedy odpovědět znovu a ještě znovu - a později tyto jeho další a další důkazy nespokojenosti se sebou samým nazvou literární historikové jeho dílem." To že se ji za její dílo dostalo tak významného ocenění Výbor zdůvodnil slovy: „Za poezii, která s ironickou přesností umožňuje historickým i biologickým souvislostem projevit se ve fragmentech lidské skutečnosti".
Wislawa Szymborská byla filosofující básnířkou a přitom filosofii podávala srozumitelně. Poprvé se český čtenář s její poezií mohl setkat v roce 1965, kdy v nakladatelství Mladá fronta vyšel její výbor z poezie a nesl prostý název – Sůl. Pak vyšly u nás další výbory - vždy ve vynikajícím, kongeniálním překladu Vlasty Dvořáčkové - vyšly v letech 1985 (V Hérakleitově řece, Odeon) a 1997 (Konec a počátek, Mladá fronta). Díky překladatelce Dvořákové, které se také dostalo ocenění za tyto překlady se Szymborská stala českému čtenáři velice blízkou autorkou. Naposledy vyšly její básně u nás v roce 2010 pod názvem Okamžik. Dvojtečka. Tady. Jednalo se o tři její nové básnické sbírky (Chwila, 2002, Dwukropek, 2005 a Tutaj, 2009).
Kolega z Literárních novin Ivan Matějka tehdy ke sbírce napsal: „Rozsah je tedy signálem, že Szymborská píše málo, či možná málo publikuje. Pouští z ruky jen verše, které aspirují na arcidíla. Jeden z polských recenzentů ji srovnal s Vermeerem, který za celý život namaloval jen na čtyři desítky obrazů - ´ale jakých!´ Básně Wisławy Szymborské jsou často malými filozofickými traktáty, úvahami, psanými ovšem každému srozumitelným jazykem."
