Zejména mladším ročníkům nemusí jméno Miloslava Troupa pranic říkat. Ve výstavních síních a galerijních sálech se díla osobitého umělce objevují jen sporadicky, knihy s jeho ilustracemi najdete už jen v knihovních fondech a antikvariátech, nová vydání se neobjevují. Velká retrospektivní výstava, kterou na přelomu let 2011 a 2012 uspořádala Alšova jihočeská galerie, je tedy pokusem o zacelení jednoho bílého místa. V hlavním galerijním sále v Hluboké nad Vltavou ji lze sice zhlédnout už jen do konce ledna, ale naštěstí ji doprovází obsáhlá publikace, kterou připravila Šárka Belšíková.
Troup (1917–1993), výtvarně vzdělaný na Státní grafické škole (v letech, kdy ji vedl Ladislav Sutnar), Státní uměleckoprůmyslové škole a těsně po válce pak i v pařížských École nationale supérieure des Arts Decoratifs a École des Beaux-Arts, patřil k solitérům, jichž mělo české výtvarné umění (naštěstí) dostatek. Výrazně jej ovlivnil francouzský malíř François Desnoyer, poučený na kubismu a fauvismu, byl v užším kontaktu například s Bernardem Buffetem či Georgem Braquem. Ale to, co viděl a co ho ovlivnilo ve francouzských ateliérech, i to, co načerpal z domácí tradice, kterou bychom mohli sledovat až ke gotickým mistrům třeboňského či vyšebrodského oltáře, přetavil do svébytného stylu – v němž dokázal přitažlivě ztvárnit stejně tak exotické náměty z Francie a Středomoří, jako motivy domácí (zejména z jižních Čech a Prahy).
Výstižná zkratka a živé barvy, to jsou poznávací znaky Troupových obrazů, které se (v tom nejlepším) míjely s dobovými tlaky i módami. V přeneseném smyslu jsou tyto atributy platné i pro troupovskou publikaci: z hutných krátkých textů se o malíři dozvíme vše podstatné, hlavní slovo však mají kvalitní reprodukce. I pro ty, jimž Troupovo jméno není cizí, můžou být překvapením kapitoly věnované užité tvorbě. Troup už od padesátých let navrhoval tapisérie pro gobelínové dílny v Jindřichově Hradci. Dokázal si v nich, jak píše Šárka Belšíková, zachovat „osobitý malířský přístup". Ve spolupráci s architektem Jaroslavem Čermákem pak navrhoval (především v první polovině padesátých let a poté v letech osmdesátých) výtvarnou výzdobu sakrálních inte-riérů. Jeho vitráže, nástěnné malby, skleněné výplně i mřížoví si – i přes výraznou modernost – dobře rozuměly s historickými prostory. Pozoruhodná je také výzdoba soukromých interiérů.
Výraznou částí Troupovy tvorby jsou knižní ilustrace, které mu získávaly největší proslulost. Jako ilustrátor chtěl vždy jen umocnit slovo, aniž by ho deformoval. „...to záleží na knize, oč si sama řekne..." Těch knih bylo kolem sto třiceti, všechny pro kvalitní nakladatelství. Důležité místo mezi nimi mají knihy historických témat, báje, mýty, exotické texty. Troup si vždy nejprve podrobně nastudoval reálie, pak hledal nejvýstižnější techniku a materiály – ilustrace legend o králi Artušovi vyvedl na brokát, příběhy Šahrazádiných nocí na černý podklad...
Troupovská monografie připomíná dílo, které bylo „poněkud osamocené", nemělo by však být zapomenuto."
