S Bobem Dylanem o Baracku Obamovi, jižanském světě plném neklidných duchů a inspiraci
Myslel jste ve své písni Chicago After Dark už na nového prezidenta?
Ani ne. Je to spíš jen o State Street a větru, který vane z Michiganského jezera a o tom, že někdy někoho známe, a pak už pro ně nejsme tím, kým jsme bývali. Chtěl jsem pocítit něco, co jsem kdysi znával.
Oblíbil jste si Baracka Obamu už od počátku. Proč?
Četl jsem jeho knihu a zaujala mě.
Myslíte knihu Audacity of Hope?
Ne, ta, co myslím, se jmenovala Dreams of My Father.
Co vás na něm zaujalo?
Bylo toho víc. Má zajímavý background. Je jako fiktivní postava, ale přitom je skutečný. Za prvé, jeho matka byla holka z Kansasu. Nikdy tam sice nežila, ale byla s ním hluboce spjatá. Víte, jako povstalec John Brown. Jesse James a jeho banda. Dřevorubci, vzbouřenci. Kansaský kouzelník z Ozu. Myslím, že Obama má někde mezi svými předky Jeffersona Davise. A pak jeho otec. Africký intelektuál. Odkaz Bantuů, Masajů, chovatelů dobytka, lovců lvů. Chci tím říct, že představa, že by se ti dva lidé mohli potkat a zamilovat se, je tak absurdní. Jakmile se přesto přenesete, jste v jeho příběhu. Je to něco jako odysea obrácená naruby.
Jak to myslíte?
Barack se narodil na Havaji. Většina z nás považuje Havaj za ráj, takže se vlastně dá říct, že se narodil v ráji.
A byl odtud vyhnán.
To není přesné. Jeho matka se provdala za jiného chlápka, který se jmenoval Lolo a vzal Baracka do Indonésie. Barack tak chodil jak do muslimských, tak i katolických škol. Jeho matka vstávala ve čtyři ráno a učila tři hodiny ho učila ještě předtím, než začínala škola. A pak šla sama do práce. To vypovídá mnohé o tom, jaká žena to byla. A to je přitom jen začátek příběhu.
Co ještě vás na něm zaujalo?
Hlavně jeho názory. Jeho styl psaní vás chytí na více než jedné úrovni. Přiměje vás cítit a přemýšlet zároveň, a to je těžké. Říká dost otřesné věci. Dívá se s ostatními návštěvníky na zmenšenou hlavu ve sklenici v nějakém muzeu a přemýšlí, jestli si někdo z těch okolo uvědomuje, že se možná dívají na jednoho ze svých předků.
Čím vás ve svých knihách přesvědčil, že z něho bude dobrý politik?
Vlastně ničím. V určitém smyslu vás dokonce napadne, že jít do politiky je ta naprosto poslední věc, kterou by takový chlapík chtěl udělat. Mám dojem, že chvíli pracoval jako investiční bankéř na Wall Streetu, prodával tam německé dluhopisy. Když ale čtete jeho knihu, víte, že svět politiky přišel až k němu. Mělo se to tak stát.
Myslíte si, že z něho bude dobrý prezident?
Nemám zdání. Bude nejlepší prezident, jak jen bude moct. Většina těch chlápků nastupuje do úřadu s těmi nejlepšími úmysly a odcházejí odtud naprosto zpráskaní. Johnson je toho dobrým příkladem, svým způsobem i Nixon nebo Clinton, Truman a všichni před ním. Víte, vypadá to, jako by všichni vzlétli příliš vysoko ke slunci a spálili se.
Četl jste někdy nějaké životopisy prezidentů?
Jo, ten Grantův.
Jaký byl? Vidíte tam nějaké podobnosti?
To byla úplně jiná doba. A Grant knihu navíc napsal až potom, co odešel z úřadu.
A co vás zaujalo na něm?
Nebyl to žádný velký spisovatel. Byl analytický a chladný, ale měl smysl pro humor. Vedle toho, že byl vojenský stratég, byl to i pracující muž. Dělal u koní. Jezdil je, hřebelcoval, sušil. Nosil jim žrádlo - pšenici a brambory. Snad už od jedenácti rubal dříví a jezdil s povozem. A skvěle si pamatoval všechny bitvy, kterých se zúčastnil.
A vy si nějakou jeho bitvu pamatujete?
Byla jich spousta, ale nejzajímavější byla ta u Shilo. Mohl ji prohrát, ale byl odhodlaný zvítězit za jakoukoli cenu, použil všechny myslitelné strategie, včetně klamného ústupu. Můžete si o tom ale přečíst sám.
Když je řeč o americké občanské válce, zvláštní je, že s výjimkou bitvy u Gettysburghu se žádná neodehrála na území Severu.
Jo, a proto jsou jižní oblasti Ameriky tak jiné. Je tam něco v tom jižanském vzduchu. Je plný bloudících a rozrušených duchů. Všichni křičí z beznaděje. Jako kdyby byli lapeni v nějaké bláznivé pavučině - v jakémsi očistci mezi nebem a peklem, v němž nemohou dojít klidu. Nemohou žít a nemohou umřít. Jako kdyby byli zaříznuti v nejlepším, když chtěli někomu říct něco důležitého. Je to tam všude. Všude jsou tam bitevní pole, v mnoha případech je mají lidi i na dvorku.
Vy jste ty duchy cítil?
Jistě, byl byste překvapený. Byl jsem v Elvisově rodném městě Tupalo. Zkoušel jsem tam pocítit to, co cítil Elvis, když tam kdysi vyrůstal.
Cítil jste tu hudbu, kterou Elvis musel poslouchat?
Ne, ale řeknu vám, co jsem cítil. Cítil jsem duchy z krvavé bitvy, kterou vedl Sherman proti Forrestovi. Nad tím městem se vznáší něco tajuplného. Jakýsi nekonečný smutek. Elvis to taky musel cítit.
Jste mystická nátura?
Naprosto.
A přemýšlel jste někdy, proč tomu tak je?
Myslím, že je to v zemi. Potoky, lesy, nedozírná prázdnota. Mě stvořila země. Jsem divoký a osamělý. I když cestuji od města k městu, nejvíc doma se cítím na prázdných parkovištích. Miluju ale lidstvo, miluju pravdu a miluju spravedlnost. Myslím, že mám dualistickou povahu. Jsem víc na dobrodružství než na vztahy.
Vaše album je ale celé o lásce - nalezené, ztracené, lásce ve vzpomínkách, lásce potlačované.
Inspirace někdy přichází ztěžka. Musíte ji brát tam, kde je.
Koncem dubna vyjde nové Dylanovo album Together Through Life (Columbia Records)
Rozhovor byl publikován v listu The Times
