Festival Dvořákova Praha má za sebou teprve druhý ročník. A už se zařadil na špici pomyslného žebříčku.
Praha si skutečně nemůže stěžovat na nedostatek festivalů. Spíše naopak. Festival dnes pořádá kde kdo a ne vždy je umělecký výsledek odpovídající marketingovému úsilí. Už první ročník festivalu Dvořákova Praha ukázal, že tento festival nebude do podobné kategorie patřit. Dramaturgie prvního ročníku byla odvážná, sólisté, i když převážně čeští, špičkoví.
Druhý ročník pak nasadil laťku neobyčejně vysoko. Festival nabídl 17 koncertů a několik společenských akcí. Jeho největší devizou bylo vyvážené spojení zkušených a světově proslulých umělců s představiteli mladé nastupující umělecké generace. Řadu mladých sólistů jsme slyšeli a viděli poprvé, často jsme znali pouze jejich jména. Jejich vystoupení byla objevem a ukázala, že v Evropě nastupuje velmi silná generace koncertních umělců. Při poslechu Ravelova Koncertu G dur v podání mladé Anny Vinitské obecenstvo snad zapomnělo i dýchat. Francouzský violoncellista Gautier Capuçon je ve svých dvaceti sedmi letech vynikajícím virtuózem. Jeho provedení Dvořákova koncertu h moll vzbudilo senzaci a aplaudující obecenstvo nechtělo umělce pustit z podia. Spolu s ním vystoupila i naše stoupající dirigentská hvězda Tomáš Netopil, který provedl se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu Janáčkovu Symfoniettu a Kodályho Tance z Galanty způsobem, který upomínal na největší dirigenty, které jsme v Rudolfinu slyšeli.
Filharmonický orchestr Radia France nepatří k tělesům, které by se nějak významně vryly do povědomí milovníků klasické hudby. Dvořákova Praha ukázala, co dokáže skvělý dirigent. Dmitrij Kitajenko vnutil orchestru „slovanskou duši" a Čajkovského Symfonie č. 5 e moll zněla osudově, plna typické ruské nostalgie. Objevem byla i Olga Trifonová, která si vybrala na svůj recitál písně a árie z oper Čajkovského, Dvořáka i Rachmaninova. Tato sólistka Mariinina divadla v Petrohradu svým zvučným krásným hlasem skvěle zvládala hlavně koloratury. Třebaže zpívala pouze v doprovodu klavíru a neměla tak možnost si odpočinout, její koncert měl neobvyklou délku. Trval dvě hodiny a na jejím výkonu jako by se vůbec únava neprojevovala.
Vladimír Ashkenazy je silná dirigentská osobnost, pamatujeme si to z jeho působení u České filharmonie. Tentokrát přijel s European Union Youth Orchestra. Orchestr vznikl v roce 1978 a tvoří ho hudebníci ve věku mezi 14 až 24 lety. Hraje v něm až 140 hráčů, kteří pocházejí ze všech 27 členských států Evropské unie. Kvůli velké konkurenci se pořádá každoročně výběrové řízení, z něhož jsou vybráni na jednu sezonu jednotliví hráči. Ti absolvují každý rok dvě a více koncertních turné. To, co předvedli tito mladí hudebníci pod taktovkou zkušeného Ashkenazyho, bylo hodno největších symfonických orchestrů. Však se také dočkali výkřiků bravo i dlouhotrvajícího potlesku vestoje.
Komorní hudba byla zastoupena dvěma kvartety, které patří ke světové špičce. Emerson String Quartet předcházela skvělá pověst, které plně nedostálo. Dalším souborem bylo Bennewitzovo kvarteto, ověnčené cenami. Vystoupilo v sále ČNB a zdá se, že bude patřit k našim hudebním pokladům.
Festival měl pouze jednu vadu na kráse. Při řadě koncertů bylo plno volných míst, přitom pokladna hlásila, že je vyprodáno. Z toho lze usuzovat, že vstupenky dostali sponzoři, kteří je porozdávali i těm, které klasická hudba zrovna moc nezajímá. Na závěrečném koncertu Londýnského filharmonického orchestru s Arabellou Steinbacherovou se při Dvořákově houslovém koncertu a moll k velkému šoku dirigenta Iona Marina tleskalo mezi větami, návštěvníci se bavili, sice šeptem, ale i to dokáže znervóznit, jisté dámy se zcela zjevně nudily. Není v moci organizátora zajistit, aby se vstupenky dostaly skutečně k těm, kteří tam nejdou kvůli rautu, ale kvůli hudbě. Je ale smutné, že se na řadu skutečných milovníků hudby nedostalo a přitom sál při koncertu špičkové houslistky Janine Jansenové nebyl zaplněn. Většinou však bylo v koncertním sále publikum, které dokázalo nadšeně aplaudovat, v případě Gautiera Capuçona přes dvacet minut, Olze Trifonové víc než deset, stejně jako Anně Vinitské.
Na festivalu bylo Vladimiru Ashkenazemu předáno ocenění z rukou ministra kultury a festival také udělil poprvé Cenu Antonína Dvořáka za přínos a propagaci české hudby v zahraničí, kterou obdržel zcela právem Josef Suk.
Celkově lze hodnotit dramaturgii festivalu jako velmi povedenou. Jistě to ocenilo i 14 000 diváků, kteří letos Dvořákovu Prahu navštívili. Příští ročník se přesouvá na 8. září, den Dvořákova narození, a do období, ve kterém se konal zaniklý Pražský podzim.
Dvořákova Praha. Nový svět mezi festivaly, 21. srpna až 4. září 2009.
