„V současnosti se ze mě stal cestoval s několika kufry," přiznal na počátku léta pro měsíčník The Middle East uznávaný íránský filmový režisér kurdského původu Bahmán Ghobádí. „Dva kufry mám v USA, kam jezdím, abych si vylepšil angličtinu, jeden je v mém bytě v Berlíně, kde chci natáčet svůj další film, a jeden na mě čeká v Irbílu, v iráckém Kurdistánu, kde pracuji hned na několika projektech.
A proč ve výčtu „domácích adres" chybí Írán? Vše to začalo loni v květnu, když na filmovém festivalu v Cannes Ghobádího film Kasi az gorbehaye irani khabar nadareh (Nikdo neví o perských kočkách) zvítězil v sekci Un certain regard a získal i zvláštní cenu poroty. Pár dní na to Ghobádí odjel do iráckého Kurdistánu a ilegálně překročil hranici do Íránu, přesně tak, jak to udělali pašeráci v jeho filmu Zamani barayé masti asbha (Čas pro opilé koně, 2000). Daleko se ale nedostal. Rychle ho objevili, zatkli a následující tři dny strávil ve vězení v Hamadánu a na další čtyři dny za mřížemi ho převezli do Teheránu. Tři dny před prezidentskými volbami, 12. července 2009, ho prezident Mahmúd Ahmadínežád nechal propustit. A přitom mu bylo důrazně řečeno: „Jdi a už se nevracej."
A Ghobádí vyrazil do světa, kde propagoval své „Perské kočky", první íránský film o „hudbě a rock´n´rollu", který natočil za pouhých 18 dní. V jedné z jeho nejúžasnějších scén muzikanti hrají mezi kravami ve stodole. „Heavy metal je moc hlučný," vysvětluje Ghobádí, „a tak hudebníci musejí jezdit hrát daleko za město. A zatímco úřady nebyly na naši produkci připravené, krávy s námi žádný problém neměly."
"Úřady mě pronásledují už od chvíle, kdy jsem začal točit filmy," podotýká Ghobádí. „Po filmu Gomgashtei dar Aragh (Vysazen v Iráku, 2002) mě íránská tajná služba vyslýchala pětkrát. Po Želvy mohou létat (2004) mě vyslýchali zase a tvrdili, že je můj film proamerický! A pouhý den před zahájením natáčení Niwemang (Půlměsíc, 2006) si mě povolal šéf cenzurního úřadu na ministerstvu kultury a požadoval, abych film netočil v kurdštině. Opakovaně jsem jim přitom marně vysvětloval, že jsem taky Íránec a že mám Írán rád, ale při tom všem jsem taky Kurd."
K tomu ale nechce být občanem druhé kategorie a v návratu do Íránu mu brání i strach z vězení, nebo například z toho, že mu úřady zabaví cestovní pas. „Jsem si jistý, že by udělali cokoli, aby mi zabránili dělat další filmy." Místo toho ale nyní jednačtyřicetiletý Ghobádí zkouší přesvědčit prozatímní vládu v iráckém Kurdistánu, aby v Irbílu vybudovala festivalové středisko. „Irácký Kurdistán nepotřebuje k úspěchu finanční zdroje, jaké má třeba Dubaj," tvrdí, „a přesto se můžeme stát nejlepším filmařským střediskem na Blízkém východě."
Bahmán Ghobádí je znám tím, že neustále nosí v hlavě témata na další filmy, v čemž mu nyní hodně pomáhá skutečnost, že se „irácký Kurdistán od toho íránského prakticky v ničem neliší". Na jednom z plánovaných snímků bude spolupracovat se slavným mexickým scénáristou Guillermem Arriagou (je mimo jiné podepsán pod skvělými filmy 21 gramů nebo Babel), jeho srdečním tématem se nyní ale stal životní příběh kurdského národního hrdiny, generála Barzáního. „Bude to film umělecký, nic ve stylu Hollywoodu. Chci natočit film o jeho dětství, ukázat, jak vyrůstal, proč se chopil zbraně proti utlačovatelům. Chci znázornit jeho milostné příběhy i jeho exil v bývalém Sovětském svazu - a tak to vlastně bude i svého druhu road movie. Chci celému světu ukázat, kdo jsou to Kurdové!"
Úplná filmografie Bahmána Ghobádího včetně cen, která za svá díla získal, je zde.
