Pozdní komedie protřelého dramatika je nespoutaná masopustní taškařice, básnivě groteskní a jízlivá, ale i nahořklá vymknutím v tragiku. Její inscenace v Městském divadle Brno je dalším z progresivních výkladů, který se snaží posouvat interpretaci a oslovit i diváka, který unavený nekonečnými varietami vše přijímá s jistou mírou zdrženlivosti.
Podtitul (aneb Cokoli chcete) dává za pravdu všem, kteří v textu lokalizovali složeninu mnoha postav a zápletek známých z ranějších dramat autora. Substancí Večeru tříkrálového jsou prokazatelně obligátní komponenty tehdejšího komediálního divadla, osvědčené jevištní triky a populární schémata. A tak předkládá kompaktní skladbu konfliktů (ovšemže především milostných). Paralelní tenze mezi postavami plynou k vyústění zauzlených situací komických i tragických. Znejisťuje převleky (ženy za muže), motivem záměny nerozpoznatelných dvojčat a vzniklý útvar, pro shakespearovské dramatické situace typicky, je hrou ve hře.
Jazyk výsostného básníka, jímž dokáže v každé dramatické okolnosti vyjádřit smích i tragiku, podlost i vznešenost, krutost i lidskost, temno i jas, jakoby docházel s každým dalším překladem očišťující revize. Očišťující zpod nánosu poetiky, pokud lze vnímat formu přebásnění jako přístojnou manipulaci s předlohou. Nebo naopak poetizující natolik, že strádá napětí a naléhavost. Překlad Jiřího Joska, jemuž dlouholetá práce na kritickém vydávání Shakespearových dramat vynesla uznání překladatelské obce, umravňuje ruku v ruce s režijními zásahy v humoru onu odpoutanou lehkost, tíživou hloubku tragiky a původně transparentní ironii. Erudovaný a překladatelsky ceněný převod ještě neručí dramatickou funkčností nebo požitkem auditoria.
V Brně již etablovaný slovenský režisér Roman Polák se překladu ujímá přenesením funkce slova na populárnější gesto, gag a akci. Nevadí, že herci svým replikám zcela nedostojí. Z jeviště mezi všední orality moderního překladu (viz název článku) nebo dekadentní projevy lascivity, opilosti, defekace (slušně realistické) jen zřídka vstoupí mluva rezonující veršem a publikum přednes odmění: smíchem, pro svou užvaněnost. Když je poezie s gestikou simultánní, reakce brzy prozradí těžiště pozornosti většinového diváka.
Historické (byť fragmentárně) kostýmy Karoly Cermak-Šimákové významově obzvláštňují dynamikou proměn i korelací s civilností vedlejších/připsaných postav/aktérů a jasnou symbolikou masopustních masek. V Ilýrii, kterou výtvarník Pavel Borák nechal zrealizovat jako přirozené vlny, padající ze zmenšeného zadního portálového rámu (svírajícího načas i laternu magiku), vystihující mořské vlny i písečné duny. Vtíravě zcizující dojem analogie s terénem pro skateboarding nakonec civilní akrobaté s prknem potvrzují mezi akty, k čemuž v rohu tísnící se hlavní postavy příběhu jen překvapeně shlížejí, bezradným pohledem do současnosti, plné nerovností a zavdávající bohaté variaci pádů a zakopnutí. Tak po vlnách neohrabaně sklouzávají do nesnází nebo se z nich škrábou zpět k vrcholu.
Nejsledovanější postavou je šašek. Feste Erika Parduse, vzbuzující očekávání shakespearovské moudrosti a vznešeného humoru, je vysloužilým šaškem stále pohotovým, neboť je humoru vrchovatý, jako je plný životní trpkosti a únavy z vlastní mechaničnosti. Ale nechtějme, aby v dnešních časech žongloval latinou. Jak prohlašuje toporně sterilní správce Malvolio Viktora Skály: stáří, které moudré sužuje, může bláznům leda prospět. Žalostný Feste baví jen své vlastní abonenty, a když za zlatku přidá moudro, je i to způsob, jak podplatit smutek.
A tak většího soucitu vzbudí starý komik, spíš než tragický Malvolio, na němž se postupem ostatní zhojí. Přesto je Malvolio vlastně nejkomičtější postavou, pod palbou intrik a posměšků ostatních, kteří své naschvály nakonec spojí v jednom kolektivním podvodu. Jestliže Shakespeare rozehrává komičnost, kterou pak završí dopadem tragiky na tuto komickou postavu, na jevišti se tragikomičnost rozvíjí v linii vedoucí již z kraje Večera: prozření dvojčete, které snad krom podvodu na Malvoliovi vidí do celého zákulisí vztahů a odkrývá divákům tragické míjení se několika souběžných milostných vzplanutí. Trpká skutečnost se vrací leitmotivem v groteskním jednání, snahou postav zlehčit tíhu situace. Tato tragičnost se pak zmnožuje s každou další marnou láskou a vyústí happyendem: výměnou sourozenců se (téměř vše) vyřeší. V jednu chvíli je divák důrazně ostřelován sledem výstupů o odmítaní opětovat lásku. I proto rozuzlení setkáním dvojčat, které jsou figurovány dvojrolí a musí se tedy nutně nakonec tváří v tvář setkat, předjímá rozpaky nad jeho významem. Důraz na linii milostných zápletek totiž odsunuje bolest rozdělených dvojčat na okraj zájmu diváka a katarzi z jejich opětovného setkání ani neočekává v předtuše, že jej nelze jedním hercem výrazně spodobnit. Dopad tragiky pomstou na Malvoliovi je navíc zazděn nejasným závěrečným výstupem krojově nesourodé směsice bujarých folkloristů.
Shakespeare komedii o lásce, která často brázdí nelogickými cestami zasadil do smyšleného prostředí, ale rozehrál reálnými postavami, prostých jednoznačností. A tak jako mnohokrát dokázal diváka vyzdvihnout nad průměr každodenního rozptýlení spojením vysoké poezie a uvolněného veselí, sestupují naopak brněnští herci v postavách zploštělých do přístupné významovosti k průměrnému divákovi. Obloukem, míjejícím interpretační klišé, postmoderní hříčky i intelektuální experimenty, vracejí inscenátoři jednoho z největších klasiků masám, jež ho objevují čtvrté století.
Nedlouho po začátku Večera tříkrálového se přirežírovaný dirigent marně pokouší udržet představení pod taktovkou. Svou hůl rezignovaně láme a neřízená prostota se ujímá zábavy.
Městské divadlo Brno, Wiliam Shakespeare: Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete. Režie Roman Polák, asistent režie Veronika Poláčková, překlad Jiří Josek, kostýmy Karola Cermak - Šimáková, dramaturg Jiří Záviš, scéna Pavel Borák, hudba David Rotter, odborná spolupráce Zoja Mikotová, pohybová spolupráce Ivana Dukić.
