Poslední lednový den se v Divadle v Řeznické uskutečnila derniéra svérázné inscenace, která se obešla bez dramaturga a režiséra. Původně prozaický text Ja malkáč totiž zaujal hlavně partu herců z Divadla v Dlouhé, inscenace tam začínala jako „scénické čtení". Proč právě partu z Divadla v Dlouhé? Pro odpověď si pojďme do textu.
Ľubo Dobrovoda je určitě největší objev slovenské literatury třetího tisíciletí. Nejdříve zazářil v povídkové soutěži vydavatelství Kolomana Kertésze Bagaly. Potom si založil vydavatelství Ďateľ a vydal si v něm nejen svůj debut Ja malkáč, ale i CD, na kterém celou knihu načetl (díky tomu se dnes jeho hlas ozývá v tisících domácností i aut), a druhou knihu Ja velkáč. Také kniha Ja velkáč je skvělý text, ale má tak trochu smůlu – zůstává ve stínu první knihy.
Ja malkáč je příběh malého Luboška, který se narodil slovenskému otci a české matce, a tak dětství (tedy hlavně léta 1963–1968) prožil střídavě ve slovenském a českém prostředí. O ten ping-pongový život se mu postaraly hlavně rodinné roztržky, potom rozvod rodičů a koneckonců i to, jak si synka přehazovali po rozvodu. Dobrovoda si všechno dokonale pamatuje, a tak jeho příběhu nechybí ani historické pozadí, zejména rok 1968 (kdy nám, mimochodem, vykreslí i Semily, které známe z reportáží Ludvíka Vaculíka). Jeho vyprávění je nesentimentální – a přece zároveň plné laskavého humoru. Takové je i vyústění příběhu do myšlenky, že to, co malkáč zažil, bylo štěstí. Škoda jen, že mu to tenkrát nikdo neřekl. (Ani této myšlence nechybí dobové pozadí: Dobrovoda nezapomene dodat, že to štěstí zažil ve státě, který už neexistuje – a tak se jeho text vědomě stává metaforou Československé republiky a jejího rozpadu.)
Kdo nesnáší v knihách sáhodlouhé pasáže bez dialogů, ten se nemusí Dobrovody bát. Každá jeho stránka je pestrá – dialogy se to na ní jen hemží, a z nich vyrůstají desítky dobře odpozorovaných postav. Kdyby vstali z hrobu Jaroslav Hašek nebo Karel Poláček, nazvali by Ľuba Dobrovodu svým kolegou. Udělal to za ně Jiří Gruša – jako prezident PEN klubu si vybral Dobrovodu do sestavy, která 9. května 2006 četla své texty v sedmnácti evropských kavárnách. V Praze četl Václav Havel, v Londýně Timothy Garton Ash, v Římě Umberto Eco. Neváhal jsem tehdy do časopisu Mosty napsat: „Díky Jiřímu Grušovi se bratislavská kavárna U Rolanda bavila tak dobře, jak se (při vší úctě) nebavila snad ani jedna z oněch zbylých šestnácti."
Dobrovodův Malkáč obstál i v televizní soutěži Moja naj kniha a – podobně jako v Čechách Jirotkův Saturnin – se stal nejčtenějším slovenským textem všech dob (skončil jako druhý za sběratelským dílem Pavla Dobšinského). Hereckou partu z Divadla v Dlouhé ovšem kromě kvalit textu upoutala i jeho dvojjazyčnost, korespondující s jejich vlastní zkušeností (Peter Varga, Martin Veliký, Martin Matejka i Magdalena Zimová jsou původem Slováci).
Tato parta už po premiérovém čtení pochopila, že dialogizovaná podoba Dobrovodovy prózy jim dovoluje odhodit knihy – a ze scénického čtení se samočinně stala divadelní inscenace, která potom přešla do Divadla v Řeznické a hostovala i v různých českých divadlech (mnohokrát byla na Slovensku před vždy vyprodaným hledištěm Divadla Astorka). Mnoha představení se zúčastnil i autor a vždy umocňoval svéráz inscenace svými závěrečnými monology.
Nuž – a za touto neobyčejnou divadelní událostí napsal 31. leden tečku. Malkáč se rozloučil. Kdo to představení neviděl, může litovat.
