Přednedávnem se v literární kavárně Řetězová v Praze představila svým čtením známá slovenská spisovatelka Uršuľa Kovalyk. Po vydání své prvotiny, sbírky povídek „Neverné ženy neznášajú vajíčka" (Aspekt, 2002), vystřelila jako kometa na slovenském literárním nebi.
Betrix a já vyznívá autobiograficky, protože násilí, které v ní popisuji, ať už ze strany otce nebo komunistického režimu, v němž se příběh odehrává, znám dokonale. Zažila jsem ho na vlastní kůži, proto jsem možná citlivější i na nespravedlnosti, které zažívají jiní/jiné. Mé psaní reflektuje nejen mé životní zkušenosti, protože situace, při nichž jsem pouhou pozorovatelkou, se mě někdy dotknou mnohem silněji než mé vlastní zážitky. Kromě toho jsem citlivá na věci, které se dějí mým přátelům, přítelkyním, známým, rodině. Všechno, co prožívají oni, prožívám v duchu i já, a možná proto popisuji životní situace v mých textech s takovou naléhavostí, až se zdá, že jsem všechno zažila sama.
Jste označována za feministku. Co pro Vás znamená toto označení? Máte nějakou svou definici feminismu?
Je pro mne čest patřit mezi ženy, které našly tolik síly a odvahy vybojovat pro sebe a pro jiné ženy práva, která teď bereme se samozřejmostí, jenže v minulosti vůbec samozřejmá nebyla. Necítím se být odbornicí na feminismus a určitě jsem mnohokrát jednala/myslela pod tlakem rodových stereotypů. Můj feminismus je i o tom, že se nebudu tvářit, jak je báječné chodit v lodičkách, které mě ve skutečnosti tlačí. Myslím, že dokážu rozeznat a přiznat sama sobě, že v danou chvíli bylo mé jednání nesvobodné, že jsem něco udělala/neudělala, protože mi v dětství říkali, žena se má tak a tak chovat. Společenské stereotypy překonávám tehdy, když něco měním v sobě. Feminismus, nebo feminismy jsou podle mne teorie a hnutí, jež zkoumají příčiny nerovného postavení žen a snaží se najít řešení na jeho odstranění. Nejvíc se mi ale líbí staré anarchistické přísloví: žádný člověk není tak dobrý, aby mohl být tomu druhému pánem.
Je manželství v dnešní době pořád smysluplné?
Manželství zažívá krizi a rozklad, na jeho troskách snad vyroste rovnocenný, partnerský svazek mezi mužem a ženou, nebo ženou a ženou, či mužem a mužem.
V některých Vašich textech se objevují pojmy jako je vina, odpuštění... Jste věřící?
Má víra je deistická. Neexistuje náboženství, které by mě nadchlo tak, abych se na božství dívala jeho optikou. Vina a odpuštění jsou důležité pro nás lidi, ne pro boha. Jestliže odpustím, žije se mi snáz, ale není jisté, že také tomu, kdo ublížil. Spíše si myslím, že odpuštění má terapeutický význam, který mi ovlivní i praktické stránky života. Nejhůře beztak lidi odpouštějí sobě.
Oslavili jsme dvacáté výročí listopadové revoluce. V čem si myslíte, že je nejvíce vidět její výsledky? Jinými slovy, v čem je život dnes lepší, nežli byl život před dvaceti lety?
Ve všem. Svoboda slova, cestování, náboženství, názorová pluralita; mohu zakládat občanská sdružení, mohu se sbalit a dát této zemi sbohem, mohu protestovat a psát, aniž bych se bála o svůj život nebo život svých blízkých. Někdy ale mám pocit, že strach a nenávist vystřídala lhostejnost a povrchnost, což je podle mne nebezpečné, protože diktátoři ještě docela nevyhynuli. Vždy budou existovat lidé, kteří rádi zneužívají moc.
Uršuľa Kovalyk (1969) se narodila v Košicích, dnes žije v Bratislavě. Vystudovala sociální práci na Trnavské univerzitě. Založila Divadlo bez domova - jediné divadlo na Slovensku, ve kterém hrají bezdomovci. Momentálně pracuje v Divadelním ústavu v Bratislavě. Uršuľa Kovalyk je autorkou dvou sbírek povídek, jednoho románu a několika divadelních her. Výběr z autorčiných povídek vyšel i v českém překladu (Obyčejný mrtvý otec, Maťa 2005 - ze slovenštiny přeložil Tomáš Weiss)
Krajina s obhoreným pomarančovníkom
Obloha pukla. Z oblakov, ktoré vyzerali ako tenká červená chrasta, pomaly vytekalo slnko. Rozlievalo sa po oknách a ticho zobúdzalo holuby, mokré od rannej rosy. Amanita sa zobudila tiež. Bolesť žalúdka jej v útrobách vyrábala závitnicu, ktorá prechádzala telom až do mozgu. Neotvorila oči, iba sa schúlila. Rukou si hladila brucho a rozmýšľala o svojom sne. Snívalo sa jej o krajine s obhoreným pomarančovníkom. Videla ho celkom zreteľne. Uprostred púšte, osamelý, s čiernym kmeňom, kymácal sa vo vetre a zvyšky oranžových kvetov opadávali na zem. Dívala sa naň celú noc, kvety padali na vyprahnutú zem, ktorá ich pohlcovala donekonečna a veľmi pomaly. Amanita rozmýšľala, čo sen asi mohol znamenať, ale jedinou odpoveďou bolo iba chvenie žalúdka. Otvorila oči. Eugen chrápal a uprostred perín s modrými zajačikmi vyzeral ako starý stočený koberec. Začala rátať chlpy v jeho nose, sledovala jeho pokožku, veľké póry na prepitom nose a sliny zaschnuté v kútikoch úst. Pri každom výdychu mu myklo horným viečkom. Riedke vlasy sa černeli na vankúši a pripomínali mastný fľak. Amanita pocítila odpor, fyzický a prudký, vyvierajúci kdesi z dolnej časti chrbtice. Nahlas zatlieskala. Eugen sa otočil na druhú stranu a obyčajne si prdol. Amanita sa začala ticho pochechtávať, ale o chvíľu sa smiech zlomil a prešiel do usedavého plaču. Eugen chrápal a za oknom spievali prvé vtáky. Pri raňajkách sedela Amanita s vyplakanými očami. Potichu kládla na Eugenov tanier jedlo. Spýtal sa, čo jej zas preboha je, a otvoril si noviny. Rozprávala mu o veľkom obhorenom pomarančovníku, z ktorého celú noc padajú kvety. Eugen poznamenal, že by sa pred spaním nemala toľko prežierať, a zjedol ďalší chlieb. Amanita cítila, že by mu na to mala niečo povedať, vysvetliť pocit, ktorý ju zožiera už celé roky. Eugen však o pocitoch odmietal hovoriť. Pre neho boli dôležité iba čísla. Poriadok. Úspech. Peniaze a vernosť. Sedela teda ticho. Obzerala si ruky, pripomínajúce staré hrabličky. Eugen dočítal noviny a zanadával. Raňajky sa skončili. Pred odchodom do práce podala Eugenovi kabát a jemnou kefkou mu zotrela z rukáva biele chlpy. Opýtala sa, čo chce na večeru. Eugen pokrútil hlavou a povedal, že dnes na večeru nepríde. „Ako včera a predvčerom," dodala Amanita a pohŕdavo stisla pery. Eugen ju pomaly chytil za krk a pritiahol ju až k svojim očiam. Mrazivým pohľadom do nej vtĺkal poslušnosť a vyškrabával z nej posledné zvyšky vzdoru. Prstami hnietol kožu a stláčal modré žily. „Ako včera a predvčerom," dodal a zatvoril za sebou dvere. Sadla si pred zrkadlo. Chvíľu skúmala svoju splesnetú krásu. Ovisnuté prsia viseli vo výstrihu. Šnúrky z potrhaných perál. Izba voňala spáleninou a prach na nábytku sa trblietavo leskol. Slnko pretekalo cez umastené sklá, túžilo sa napiť z pohára vedľa nej. Trocha si masírovala žalúdok a keď bolesť neprestávala, vodou zapila liek. Chcela čítať. Poliala kvety. Premávala sa po byte bezmyšlienkovite ako unudené zviera v cirkusovej klietke. Vzala si ďalší liek a snažila sa zaspať. Za zatvorenými očami opäť našla obhorený strom. Horúci piesok sa jej zahryzol do kolien a nozdry štípali od dymu. V ušiach kričal vietor, z rúk odpadávali oranžové, sadzou ušpinené kvety. (z knihy „Neverné ženy neznášajú vajíčka", Aspekt, Bratislava, 2002)
