Hudebně je inscenace dramatického díla Bohuslava Martinů velmi rozmanitá: spojuje v sobě operu, liturgické oratorium, recitaci a lidové písně. Martinů napsal toto avantgardní pásmo v letech 1933-1934, v současné inscenaci vyniká zejména Pavla Vykopalová v roli Paskaliny.
Čtyři hry o Panně Marii, které Národní divadlo připravilo k 50. výročí úmrtí autora, jsou představeny bez vzájemné dějové souvislosti, jediným propojovacím momentem je tu postava Panny Marie a její vztah k Ďáblu, přičemž v každém kusu má Ďábel jinou podobu, sílu pokušení i význam. Jednou vystupuje jako selhání, podruhé jako ženich a Maškarón, potřetí jeho postava chybí a počtvrté sám trestá za pokušení.
Libreto k první části, Prolog, Panny moudré a panny pošetilé napsal Vítězslav Nezval podle starofrancouzského textu Sponsus. Klade se do 12. století a je inspirován 25. kapitolou Evangelia sv. Matouše - Podobenství o desíti pannách. „Království nebeské bude podobno desíti pannám, které si vzaly lampy a šli naproti ženichovi, pět z nich bylo pošetilých a pět opatrných... pošetilé si vzaly lampy a nevzaly si oleje... opatrné vzaly v nádobách také olej. Když však ženich prodléval, všechny zdřímly."
Panny a jejich lampy
O půlnoci přichází Sbor a Archanděl Gabriel ohlašují příchod Krista. Moudré panny - opatrné jsou připraveny bdící - duše dychtivé a věřící nepochybující. Pošetilé panny jsou bezvěrečné a pochybující, proto jejich lampy nedbale připravené zhasly a ve chvíli, kdy ženich přichází, musí k prodavačům (světským hříchům) koupit olej. Zatímco ty, co byly připraveny, vzal Pán s sebou do nebeských bran. Těm, co se opozdily a prosí: „Otevři nám!", Kristus říká: „Vpravdě neznám vás, neznáte den ani hodinu." Nebeská brána se před nimi zavřela. Tato první hra je podobenstvím o pevnosti víry a připravenosti na příchod Krista a možnost vejít do Království nebeského.
Druhá hra je vlámská legenda Mariken z Nimégue podle Henriho Gheóna v českém překladu Viléma Závady. Mariken, vesnická dívka se zdržela ve městě pohledem na krámy a výklady a potom bloudí ve tmě lesem - samota se zahrádkou a dědečkem značí nevinnost a poslušnost věčné Moudrosti. Město je zde symbolem chaosu a hříchu, krámy a výklady symbolem pokušení. Zabloudit znamená už samo o sobě trest, není cesty zpět. Po oslnivé nádheře města nastává ve vědomí tma, hrůza a dezorientace ve víře.
Přichází Ďábel jako podvodník, který slibuje dívku vyvést z temnot a přitom ji unáší, nabízeje jí všechno bohatství světa. Ďábel je falešnou ochranou. Dívka Mariken obléká červené šaty. Ocitá se ve světě, kde se stává ďáblovou služkou, páchá zlo, rozsévá hřích a zmar mezi lidmi nejzranitelnějšími, těmi, kteří jsou již v pokušení a hříchu. Nenachází lásku a je účastna na podvodech světa. Ale i člověk, který sešel z cesty a plodí zlo, jemuž podlehl, má právo na Milosrdenství. Panna Maria, ostatně, je nositelkou Milosrdenství a odpuštění, a dává Mariken šanci. Mariken zůstává na náměstí, kde dávají hru o Maškarónovi, ďáblovu advokátovi. Tento jasný obraz padlá dívka dostává, aby si uvědomila, že zlo je od dobra odděleno, Mariken se obrací na pokání. Její tělo to však nevydrží, už je na cestě do záhuby. Ďábel ve vzteku vynese Mariken na nejvyšší oblak a vrhne ji dolů na zem, což znamená, zrcadlově obráceno, že Marikenina duše se odebírá nahoru k nebeské bráně.
Ve třetí hře, Narození Páně, Panna Maria hledá, kde by porodila. Jedná se o Pastorále Moravských písní o Panně Marii. V hospodě ani v kovárně pro rodičku nemají místo, proto uléhá do chléva za kovárnou. Bezruká kovářova dcera ji tam vidí, a poté, co ji Marie vybídne, ať podá děcko na kojení, stane se zázrak, mladé kovářce narostou ručičky (ručkama čapkala). Když se to dozví kovář, kaje se a slibuje, že si lehne do trní, hlavou na kámen, aby všichni pochopili, že kdyby ji poznal, ustlal by matce Ježíšově v nejlepší posteli. Tato hra opět ukazuje na nepohotovost ve víře a proto má mravoučný charakter pro nejisté věřící.
Poslední hru s názvem Sestra Paskalina napsal Martinů sám inspirován Juliem Zeyerem, středověkými mirákly (zjevení a zázraky Panny Marie). Použil několik Žalmů a modlitby přímo z Písma svatého. Jeptiška Paskalina sní o světské lásce, zdá se jí sen o rytíři (opaku života duchovního). Bojuje tedy s pokušením, tentokrát sama se sebou. Uteče z kláštera, protože Panna Maria nevyslyší její prosby o pomoc a upokojení (každý si svůj osud musí prožít, neexistuje před ním ochrana).
Jediné, co může Panna Maria pro dívčin osud udělat, je obléknout Paskalinino roucho a zastoupit ji ve službě. Paskalina žije hříšně se svým milencem. Za to je potrestána Démonem zla. Ten nechá milence zabít a usvědčit Paskalinu z jeho vraždy. Paskalina ochutnává světský život ze všech jeho stran včetně nespravedlnosti - je odsouzena upálením na hranici. Z plamenů ji však zachrání právě Panna Maria, Paskaliny se oheň nedotkne a padají jí pouta z rukou. Vrací se do kláštera, kde zjišťuje, že ji Panna Maria plně zastoupila a tudíž, nikdo neví o jejím odchodu do světa. V závěru této hry vrcholí Requiem a Kyrie Eleison.
Mezi snem a realitou
Sbor zpívá po celou dobu v lóžích, což rozezvučí budovu Národního divadla přímo katedrálním zvukem. Zpěv se doslova line ze všech stran. Scéna má většinou barvu mlhy a stírá hranice mezi realitou a snem. Ve hře s hranicí vystupuje navíc Ohňová tanečnice, která rozvibrovává jinak velmi jemný světelný design celého představení. Hluché místo inscenace je bohužel postava Vůdce hry. Jakub Gottwald recituje a jako činoherec vypadává naprosto z konceptu představení. Mluví totiž velmi málo a v pasážích, kdy nemluví, jen chodí anebo se převtěluje do diváka, který se nedopatřením ocitl na jevišti. Mátožně se pohybuje, pobíhá po scéně v temnotě nebo mlze jako postava z impresionistických obrazů, ale bez patřičného napětí. Vynikající, zjevně choreografická práce přichází až ve chvíli, kdy se odděluje duch od těla sestry Paskaliny. Zcela zřetelně naopak v inscenaci vyniká Pavla Vykopalová (v roli Paskaliny), která svým dramatickým, chvílemi plačtivým, žalujícím sopránem připomíná místy projev slavné sopranistky Marie Callasové.
Bohuslav Martinů: Hry o Marii. Národní divadlo v Praze. Délka představení: 190 min. Dirigent: Jiří Bělohlávek/David Švec. Režie: Jiří Heřman. Scéna: Pavel Svoboda. Kostýmy: Alexandra Grusková. Sbormistr: Pavel Vaněk/Lukáš Vasílek. Choreografie: Jan Kodet. Dramaturgie: Ondřej Hučín. Sbormistr Kühnova dětského sboru: Jiří Chvála. Světla: Daniel Tesař. Účinkuje orchestr, sbor a balet opery Národního divadla, Pražský filharmonický sbor a Kühnův dětský sbor. Premiéry: 29. a 30. října 2009.
