Téměř paralelně probíhaly v Praze dva festivaly současného divadla: 16. ročník ...next wave/příští vlna... a mezinárodní přehlídka 4+4 dny v pohybu. Jejich východiska jsou podobná, výsledky různé. Změnil se totiž nejen statut alternativní kultury, ale i její vnímání.
Zatímco ...příští vlna/next wave... dává prostor divadelním projektům, 4+4 dny v pohybu se zaměřily na diverzitu projevů vizuální kultury, ať už je to prolínání žánrů divadla, koncert, performance, site specific ve formě přednášek a mapování prostoru a místa, anebo přejíždění festivalovým busem.
Ďábelské růžky a sv. Anna
Dramaturgové 4+4 dnů v pohybu se zaměřili na budovu Federálního shromáždění, která je sporným bodem: jak architektonickým, tak sociálním, ale i samotnou otázkou urbanismu. Je vůbec jedním z divných míst „zdobících" korunu Václavského náměstí. Dlouhá léta ho obklopovaly protiteroristické zábrany s ozbrojenými hlídači, z náměstí pohledově i fyzicky zakrývá budovu opery, výškou konkuruje Národnímu muzeu, jeho okolí je k nežití a nosí smrt - hluk, špínu a smrad nekonečného proudu aut z magistrály a špatně fungující kanalizace, trůní na okraji hlavního pražského náměstí, jehož ďábelské růžky - vchody do metra a vestibulu jsou po léta doslova obsypány narkomany, prostitutkami a dealery drog v jakoukoli denní i noční dobu. V tomto prostředí producenti vystopovali génia loci a náležitě jej ozdobili festivalovými fanfárami.
Pár dní předtím však v kostele u svaté Anny v Anenské ulici na Starém městě zahájila ...příští vlna/next wave... pop oratoriem Vladimíra Franze Údolí suchých kostí. V hlavní lodi kostela sv. Anny, který Nadace vize propůjčila na produkci, se odehrálo představení na motivy vidění proroka Ezechiela z Knihy Starého zákona. Hlavní roli kromě hudby sehrál světelný design, který podpořil atmosféru sakrálního místa.
Osvícené presbyterium se sugestivně začleňovalo do hudby. Samotná scéna byla nevýrazná v kontrastu síly vnitřní architektury místa. Světla zasahovala prostor až za diváky daleko od samotné produkce. Hudba byla plná nečekaných zvratů, rytmicky různorodá v několika diverzních rovinách narativity. Alternativní festival v kostele získal nezvykle slavnostní ráz, když byly rozdány Pocty roku v podobě Zrcadlové masky vytvořené Petrem Niklem.
Samo o sobě je i přesun z místa na místo také performance svého druhu, zvlášť když se autobus trochu zatoulá a řidič zapomene, kam vlastně jede a mizí překvapivě na druhou stranu, než má. Umělci ze zahraničí (Yasmeen Godder, Teater Cinema, Chunky move) nesou fragmenty individuální tvorby, která může vznikat kdekoli na světě a liší se jen podmínkami a osudem tvůrce.
Umělecké transfúze
Slavnostní zahájení se odehrávala ve výše popsané budově bývalého Federálního shromáždění a lístek na toto zahájení si museli koupit i novináři. Inu, festivaly udržují živou kulturu, produkci vzniklých děl, dávají možnost vzniklým dílům žít nebo spíš přežívat po festivalech bez stálé scény. Dávají tvůrcům transfúze v podobě možnosti hrát, vůbec prezentovat svoji práci. Neboť je třeba neustále si připomínat, že tvořit dílo je skutečná práce. Vedle té, která je prací pro „úživu". Práce pro život vede člověka k nesmrtelnosti, zatímco práce pro „úživu" vede ke smrti (Hannah Arendtová).
Proto je naprosto nezbytné, aby takovéto festivaly kontinuálně existovaly, na rozdíl od divadel se nechovají tržně, nepožadují po umělcích nic jiného než právě a jen jejich vlastní prezentaci. Často je festival jedinou možností uvedení nebo reprízy již uvedeného, jedinou šancí, jak se prezentovat v zahraničí nebo třeba v hlavním městě. Je třeba se o alternativu starat.
Alternativa přitom již dávno ztratila svůj sémantický kód - není tím jiným, tím druhým. Oficiální umění není odděleno od alternativy tlustou hranicí. Squat Fabrika v Holešovicích je pěkně opraven vymalován a dokonce zaštukován, a je v něm teplo, nechybí sál, technika, je z něj prostě divadlo s veškerým zázemím. A nechybí ani příjemná kavárna. NOD je opraven, punkově vyhlíží už jen dvě neupravené zdi hracího prostoru a tak se alternativa stává pojmem spíše estetickým.
Ještě se můžeme pohybovat mezi pojmy uzavřený divadelní prostor a site specific, který se odehrává bez pomyslných divadelních hranic - hlediště, jeviště, foyer atd. Právě tím, že se hranice mezi žánry rozmývá, je třeba podporovat způsoby hledání a vytvářet prostor pro nalézání způsobů hledání. Protože právě ve způsobu hledání, v poctivosti přístupu k hledání, spočívá profesionalita, i když se umělec nazývá amatérem nebo alternativním.
Těžko zařazovat umění do kolonek v době, kdy The Plastic People of the Universe hrají několikrát do měsíce v repertoárovém představení Národního divadla před Hynaisovou oponou, v době, kdy si Národní divadlo půjčuje zkušebnu od alternativní Farmy v jeskyni v Presslově ulici. Je třeba podporovat umění tím, že se převezme zodpovědnost za existenci umění vůbec. Za existenci spontánnosti, která je nezbytná pro fungování společnosti.
Čas pravdivé výpovědi
Pokud se jmenuje 16. ročník příští vlna/next wave ..mezi životem a smrtí..., pak popisuje volbu, protože to, co se děje v tom krátkém úseku mezi životem a smrtí, je čas volby pravdivé výpovědi. Tvorba a práce, kterou si každý vyvolí, to je ten osud mezi životem a smrtí. Osud je to rozhodnutí, co se stane mezi životem a smrtí.
V rámci ...příští vlny/next wave... to byly Kontejnery umění, Depresívní děti touží po penězích - Reliquiarum, nebo technicky a ideově náročný multimediální projekt Údolí.
Nechyběla ani autorská recitace a večery slam poetry. Open Stage alternativní Superstar-otevřený prostor pro zatím neobjevené hvězdy české alternativy. Na rozdíl od komerce šoubyznysu nebo konzumnosti seriálové tvorby, se jedná o nesporné autorství děl bez slávy a zadostiučinění. Zadarmo a mimo kánony trhu a směny.
Oba festivaly se v podtextu obracejí k místu, kde vznikají, k atmosféře, která je formuje. Vymezují se vůči době a energii, která jim možná něco dluží a zcela jistě hází klacky pod nohy. Prolínají se určitě v diverzitě názorů, žánrech, ve způsobech prezentace. Jistě nebylo jednoduché obhájit svoje místo na slunci, hřát se chvíli v paprscích zájmu společnosti. Festivaly vytvářejí živou kulturu, vytvářejí tvář města. Co jiného dělat než kromě práce nebo hledání práce poletovat od jedné akce k druhé, přeletět ulici v autobuse nebo v pláštěnce a rychle se schovat před deštěm do nějakého sálu?
Autorka je divadelní kritička a teoretička
