Jako režisér má na svém kontě více než sto dvacet inscenací, a to nejen v našich divadlech, ale i v zahraničí. V Městském divadle Brno inscenoval například muzikály West Side Story, My Fair Lady, Sny svatojánských nocí, Radúz a Mahulena, Babylon, Svět plný andělů, Koločava, Jesus Christ Superstar, Josef a jeho zázračný pestrobarevný plášť, Čarodějky z Eastwicku. Stanislav Moša je také režisérem úspěšného koncertního představení Muzikály z Broadwaye, s nimiž se brněnský soubor úspěšně představil jak brněnskému, tak zahraničnímu publiku po celé Evropě.
Stanislav Moša je však též vynikajícím autorem, jako libretista a textař především ve spolupráci se Zdenkem Mertou a Petrem Ulrychem. V činohře dosáhla největšího ohlasu jeho vlastní dramatizace románu Ivana Kříže Pravda o zkáze Sodomy. V oblasti muzikálu vytvořil již mnoho zajímavých projektů - se Zdenkem Mertou Sny svatojánských nocí, scénické oratorium Bastard, muzikálovou operu Babylon, muzikál Svět plný andělů a pohádkový muzikál pro děti Zahrada divů. S Petrem Ulrychem vytvořil baladu Radúz a Mahulena a na motivy příběhů Nikoly Šuhaje muzikál Koločava, Máj podle Karla Hynka Máchy a v roce 2007 uvedla tato dvojice Markétu Lazarovou. S Milošem Štědroněm napsal Hru o lásce, smrti a věčnosti. Společně se Zdenkem Mertou také připravil megaprojekt Bernsteinovy Mše s více jak 300 účinkujícími na Pražském hradě a v brněnské hale Rondo. Státní opera Praha uvedla v březnu 2005 v jeho režii operu Zdenka Merty La Roulette, pro kterou sám napsal libreto.
Městské divadlo v Brně se pod vaším vedením stalo scénou, která je beznadějně vyprodaná na řadu měsíců dopředu. Jak se vám takový téměř zázrak podařil?
Navazoval jsem na vynikající předchůdce, především Rudolfa Mihulu, který dělal hudební divadlo už předtím v Městských divadlech pražských. To bylo ještě, když se to jmenovalo Divadlo bratří Mrštíků. A už tehdy se tam inscenovaly takové hudební kusy jako Kabaret, Chicago, Žena roku (známé též jako Nejprve stvořil ženu s Katherine Hepburnovou a Spencerem Tracym). Když jsem tam jako mladý režisér nastoupil, tak tam byli lidé, co uměli dobře hrát a zpívat, takže jsem se svou láskou k hudbě a k hudebnímu divadlu mohl na něco navazovat.
A na té cestě se přihodilo to, že jsme v roce 1995 museli zrekonstruovat ono staré Divadlo bratří Mrštíků - padal nám tam balkon - a od toho okamžiku, kdy jsme znovu zahájili provoz Nezvalovou Manon Lescaut a Alžbětou anglickou, jsme divadlem vyprodaným. A právě, když jsme nasazovali na repertoár původní hudební inscenace anebo inscenace z onoho tradičního repertoáru - byť předělané - West Side Story i My Fair Lady v originální úpravě, tak se ukázalo, že na některé ty tituly - i činoherní - čekají diváci až dva roky. A to byl vlastně start uvažování nad tím, zdali by Brno nemělo mít svou soudobou hudební scénu. Myšlenka nalezla podporu na všech stranách a tak došlo k dohodě mezi městem a Parlamentem ČR. Město se postará o pozemky, o domy okolo nové stavby a parlament prostřednictvím ministerstva kultury o novou budovu.
Nová divadelní scéna byla otevřena právě před pěti lety, 2. října 2004. Takže už můžete bilancovat, zda to byl dobrý počin.
Zahájili jsme muzikálem Vlasy, který režisér Dodo Gombár upravil podle Formanova filmu, a byla to opravdová událost. Od té doby jsme uvedli 28 premiér, které při 880 reprízách vidělo na 550 tisíc diváků. Městské divadlo v Brně se za tu dobu stalo centrem původní tvorby, protože z těch 28 titulů, je dvanáct napsaných přímo pro naši scénu.
I v nové sezóně uvedete řadu novinek. Na co se můžeme těšit?
V říjnu uvedeme poprvé u nás muzikál Mozart! Pochází z pera nejúspěšnějšího libretisty kontinentální Evropy Michaela Kunzeho, který je českým rodákem, a amerického skladatele Sylvestera Levaye. Ve světové premiéře jej v roce 1999 uvedly Spojené scény vídeňské, aby ho pak dále s úspěchem hráli např. i v Hamburku, Budapešti, Tokiu... Jde nejen o biografický příběh slavného skladatele, nýbrž boj génia s průměrností, o jeho střet se společností, o jeho snaze osvobodit se z pout konvencí, peněz a moci, rodiny, včetně vlastního otce, Leopolda Mozarta, a stát se nezávislým tvůrcem. Jakožto umělecky založený člověk se stává snadným terčem pomluv, lží i lákadlem k intrikám. S mladým Wolfgangem vystupuje na jevišti i malý genius, zázračné porcelánové dítě, s nímž je umělec neustále během svého života konfrontován - perfektní rokoková porcelánová figurka oproti člověku a kontroverznímu umělci, který hraje karty, holduje alkoholu, miluje, sní, pere se o svou svobodu.
Jak se vám daří udržet soubor na tak profesionální úrovni?
Herci si váží právě toho, že se tu můžou umělecky rozvíjet po všech stránkách - činoherně i hudebně. Jako například Petr Štěpán, který je vynikající činoherec, ale Thálii získal v roce 2007 za roli Darryla van Horna v muzikálu Čarodějky z Eastwicku podle románu Johna Updika. Zatímco muzikálová opora Alena Antalová zase získala Thálii Talent roku 1999 za činoherní Markétku v Bulgakovově Mistrovi a Markétce.
Čím to je, že upřednostňujete symbiózu slova a hudby?
Já si myslím, že z hlediska vývoje člověka a lidstva tu prvky hudby: rytmus, výkřiky, intonace byly dávno před slovem. To se kultivovalo za dávných dob. Lidská bytost je de facto nejprve poskládaná z hudby, a až později se to změnilo v slova a věty.
Ačkoliv se nepodbízíte pomíjivému vkusu doby, máte neustále plný dům. Čemu to přičítáte?
Kdybych byl toho názoru, že je možné v Brně divadlo provozovat na komerční bázi, dávno bych to dělal. Nebaví mě však být otrokem jedné inscenace, nastudovat ji a těžit z ní jenom peníze. Ti, kdo nás hodnotí jako komerční scénu, neberou v potaz, kolik původních textů zde vzniká. Podmínky brněnského divadelnictví jsou limitovány možnostmi tohoto města. Pražské Národní divadlo dostává ročně mnoho set milionů korun. Na rozdíl od Prahy tady také žádné divadlo nefinancuje přímo stát. Já však vidím smysl a účel naší činnosti jinde než v hádkách o peníze. Měřeno v procentech dostáváme nejméně ze všech divadel, a to nejen v Brně. A přesto inkasujeme za vstupenku víc než jiná divadla. Dosahujeme přes padesát procent soběstačnosti. Máme stále v té naší české a moravské kotlině jedno velké plus, na rozdíl třeba od Francie, kde vláda notně dotuje boj proti amerikanizaci kultury. Českého čtenáře stále více zajímá, co píší čeští spisovatelé, chodí se na české filmy... a my jsme vsadili na to, že když necháme psát hudební divadlo Petra Ulrycha, Zdenka Mertu, Karla Cóna, Petra Kofroně, Miloše Štědroně, Dana Fikejze, tak to přitáhne mnohem víc lidi k tomu divadlu, budou se o to zajímat, než kdybychom prostě jen lovili v zahraničních vodách. Stejně tak tomu je s libretisty - třeba Milanem Uhdem. Doufám, že všichni budou i nadále pro naše divadlo tvořit. Neznám soudobého autora, který by napsal novou operetu nebo dokonce operu. Snad všichni, kteří píšou soudobou hudbu a libreta, chtějí psát to, čemu se říká soudobý muzikál. I když já tenhle termín nemám moc rád. Raději říkám hudební divadlo.
V současné době jste jako hostující režisér nastudoval s pražským Divadlem pod Palmovkou muzikál Sugar, který ve vaší režii byl uveden a ozdoben řadou cen v lublaňském divadle.
Já jsem v Lublani nejdříve režíroval Kabaret, poté Šumaře na střeše a do třetice Sugar a všechny inscenace a jejich interpreti získali četná slovinská ocenění. Šéf Palmovky Petr Kracik po zhlédnutí Sugar pro toto představení zahořel. Převést úspěšné filmové dílo na jeviště není jen tak a navíc Sugar má - v tom špatném slova smyslu - dost silné operetní kořeny. Dalo to dost především dramaturgické a upravovatelské práce, aby z toho bylo zajímavé divadlo. Ta naše inscenace se vrací k divadelním kvalitním znakům, hraje se to takovým komiksovým způsobem, s menším počtem lidí, aby ta koncentrace nešla na velké sbory a taneční čísla. Proto je scéna černobílá, evokující film, využívající těch nejlepších komiksů, některé figury jsou právě kreslené tak, aby divák nebyl rozptylován některými detaily, které s sebou přináší barevné divadlo. To jsem samozřejmě nevymyslel já, podobný typ kulis se využíval už za baroka. Každý titul, který se zkouší, potřebuje určitou dávku odvahy, musí to být dobře připravená věc a když to nakonec vyjde, tak jsme jenom rádi. Ale to musí ohodnotit až divák.
Vy a vaše divadlo jste získali takové renomé, že nemáte problémy ze strany agentur s úpravami zavedených titulů. Jak k tomu došlo?
Když jsme chtěli uvést Čarodějky z Eastwicku, tak nám z agentury McIntosh & Otis sdělili, že sice znají naši pověst, ale nejprve nám uvolní jiný titul z archivu. A protože mi bylo jasné, že jednou ten muzikál budu chtít dělat, tak jsme se domluvili na Oliverovi. Byli touto inscenací nadšeni a práva na Čarodějky nám uvolnili. Přijeli se podívat a prohlásili, že to byla zatím nejlepší produkce ze všech měst - Londýn, New York, Sydney, Moskva, Tokio. Když jsem byl požádat o Bídníky, moje první starost byla - protože mě nebaví dělat kopie - zdali si to můžeme nějak upravit podle svého. Řekli mi: vaše inscenace, pane režisére, jsme viděli a můžete si Bídníky dělat, jak chcete. Máme jen jednu podmínku: jakmile se nám bude něco líbit, tak si to vezmeme jako svůj repertoár, obohatíme tím stávající verzi. Když nedávno uvedli v Londýně muzikál s mými úpravami - byť tam není uvedeno mé jméno, ale tamní divadelníci mi to dali na vědomí - tak to kluka z Moravy potěší.
Kdo je Stanislav Moša (1956)
Ředitel a režisér Městského divadla Brno, textař a libretista Stanislav Moša se narodil v Novém Jičíně. Vystudoval hudebně-dramatický obor Státní konzervatoře v Ostravě a poté činoherní režii na brněnské JAMU. Po ukončení vysoké školy nastoupil v roce 1983 jako režisér do tehdejšího Divadla bratří Mrštíků. V letech 1984 - 1994 působil také jako pedagog na brněnské JAMU a tři roky vedl jako umělecký šéf Činoherní studio JAMU - Martu. V roce 1990 se stal uměleckých šéfem Divadla bratří Mrštíků a o dva roky později ředitelem Městského divadla Brno.
