Česká vláda se po vzoru ostatních evropských zemí snaží tvrdě vystupovat proti cizincům s ilegálním pobytem, přičemž je ale často vytváří sama. A podle všeho tak s vaničkou vylévá i dítě.
„To je fakt šílené. To je otročina, která snad za ty peníze ani nestojí." Stojíme s Vasilem v parném stínu starobylého domu v centru Prahy a sledujeme, jak vesměs zahraniční dělníci na ostrém slunci pokládají nové tramvajové koleje. Před dvěma měsíci, kdy rekonstrukce ulice započala, to ještě byli jen snědí chlapíci, teď už jsou z nich v neuvěřitelně žhavém létě rovnou černoši.
Černovlasý třicátník Vasil se na mě unaveně otočí: „My opravujeme panelák na Barrandově a máme na lešení aspoň sítě. Horko je tam taky, ale aspoň na nás slunce nejde přímo. Včera tam jednomu klukovi začala téct krev z nosu. Tekla půl hodiny. Nekapala, tekla. Málem jsme už volali sanitku. On ale nemá pojištění a pak to nakonec přešlo samo. Asi to bylo z toho horka."
Vasil s Táňou žijí u nás v domě už asi tři roky. On je polír na stavbě, ona prodává předražené klobásy v předražených stáncích na Václavském náměstí. A vypadají „asimilovaně". Občas sice od jejich dveří zavane příznačná vůně slunečnicového oleje, na kterém se smaží snad tuny blinů a golubců, což je fakt dobré mleté maso v zelném listu, ale to je asi tak jediná „nečeskost", kterou s nimi lze spojovat. „Pocházíme z jedné vesnice kousek od Užhorodu," pochvaluje si Vasil, který doma na Ukrajině vystudoval stavební fakultu. „Tam je spousta lidí, kteří mluví slovensky, a tak se tady domluvíme dobře." A svou integraci do české společnosti završili naprosto dokonale - pořídili si psa. „U nás lidi mají psy ještě tak na hlídání, na hraní, jako tady, to ne." Ten jejich, hrací, se jmenuje Špuntík.
7 procent pozitiv
Vasil si povídá rád. Moc příležitostí popovídat si s Čechy totiž nemá. Pro většinu z nás je gastarbeiter. Cosi podřadného. Jako by žil v jiném světě za jakousi zdí. Na vině je samozřejmě snad už vrozená česká maloměšťáckost, která se tak ráda lísá ke všemu na západ od nás a zároveň se povýšenecky odvrací od Východu. A to vše s podporou mainstreamových médií. Podle analýzy, kterou zpracovala agentura Newton Media, se mezi lednem 2008 a lednem 2009 ve vybraných denících objevilo 2 251 článků věnovaných občanům Ukrajiny, Vietnamu, Bulharska a Mongolska. A světe div se, pozitivně se o těchto menšinách vyjádřilo jen 7 procent textů, zatímco 48 procent jich bylo neutrálních a 44 procent cizince otevřeně „problematizovalo", tedy rovnou vyvolávalo antipatie, pochybnosti a nedůvěru.
Česká republika samozřejmě není žádnou výjimkou. Už při loňských volbách do Evropského parlamentu na otázce cizinců, respektive nutnosti jejich vyhnání, zabodovala nejedna nahnědlá či rovnou hnědá strana. I v nedávných parlamentních volbách u nás probublávala populistická hesla o cizincích, kteří u nás v době krize zabírají pracovní místa Čechům, byť nejzarytější nositelé těchto idejí se podle všeho až do parlamentu neprokroužkovali.
Faktem ale je, že xenofobních provolání příliš netřeba, své role se totiž v tomto směru už dávno ujal stát. Začal to bývalý ministr vnitra Ivan Langer, když před dvěma lety zahájil tažení proti ilegálním cizincům, kterým nabízel letenky k cestě domů. A sám přitom ony ilegály vytvářel. Je to poměrně snadné. „Silně problematický je postup cizinecké policie a Ministerstva vnitra. Právě během krize začali policisté hledat každou skulinku v zákoně, jak cizincům zrušit povolení k pobytu anebo je alespoň pokutovat za úplné banality," konstatuje například jedna z analýz občanského sdružení Berkat.
K tomu všemu úřady práce už cizincům prakticky nevydávají ani neprodlužují pracovní povolení, a to ani těm, kteří zde již žijí a práci mají. „Před začátkem ekonomické krize bylo v ČR zaměstnáno 140 tisíc cizinců z Evropské unie a 130 tisíc cizinců ze zemí mimo EU. Počet zaměstnanců z EU zůstal víceméně stejný, ale počet cizinců ze třetích zemí poklesl na 60 tisíc. Tento rozdíl nemůže být způsoben pouze ekonomickou krizí, ale i státní restrikcí. Pokud by úřady cizincům dovolily najít si novou práci, mnoho cizinců by mohlo pracovat legálně," říká právník Pavel Čižinský, který se postavením cizinců v České republice zabývá.
Zvláštní je, že se to vše odehrává pod záminkou uchování pracovních míst pro české uchazeče, byť realita je přitom jaksi jiná - čeští nezaměstnaní vedení na úřadech práce místa po „vyexpedovaných" cizincích prostě neobsazují. Podle údajů serveru Migrace online neexistuje žádná studie prokazující, že by cizinci „brali" práci domácí populaci, ani že by současná restriktivní politika prospěla českým nezaměstnaným. Cizinci zbavení úředně svého legálního statusu pak jen často pracují načerno, čímž státu unikají daně a odvody, ale čímž také dochází k deformaci pracovního trhu a k pracovnímu zneužívání a vykořisťování cizinců. „Migranti mají o důvod víc bát se o ztrátu práce, protože pak přijdou i o povolení k pobytu. Ví také, že by hodně riskovali, kdyby si například oficiálně stěžovali na to, když nedostávají plat anebo jim nejsou zaplacené přesčasy," vysvětluje politolog Marek Čaněk, který se během svého studia v USA seznámil s tamními Workers Centres.
Mimochodem: podle Mgr. Čižinského každý legálně zaměstnaný cizinec -- při minimální mzdě 8 000 Kč - odvede měsíčně do veřejných rozpočtů 5 220 korun, což ročně činí 62 640 Kč. V roce 2009 poklesl počet zaměstnaných cizinců o 50 tisíc (přičemž některá pracovní místa samozřejmě zanikla i bez zavinění státu); pokud by ale tito cizinci pracovali, získal by český stát více než tři miliardy korun ročně.
V sítích mafie
Podle různých odhadů je v České republice několik desítek, ale i několik stovek tisíc nelegálních cizinců, což s sebou, ostatně jako vše nelegální, nese určitá rizika. Cizinci bez povolení k pobytu vesměs pracují v tzv. šedé ekonomice, která je na trhu práce konkurencí pro české zaměstnance a mimo jiné i ovlivňuje mzdové a jiné standardy. Stejně tak i podnikatelé, kteří využívají práce načerno, využívají neoprávněné konkurenční výhody oproti těm, co podnikají poctivě. „Česká společnost jako celek je pak nelegalitou pobytu cizinců připravována o využití potenciálu těchto cizinců, kteří zde často žijí již mnoho let a znají prostředí a jazyk," konstatuje analýza Poradny pro občanství.
A nelegální status negativně dopadá i na samotné cizince. Musejí se snažit být co nejneviditelnější, a tak prakticky nejsou s to hájit svá práva prostřednictvím státních orgánů. Výsledkem pak je, že se až příliš často stávají obětmi vykořisťování, organizovaného zločinu a možná i novodobého otroctví. Přičteme-li k tomu rizika, která vyplývají z toho, že tito lidé nemají zdravotní pojištění, může společnost čelit opravdu zásadním problémům.
Občanská sdružení, která se snaží migrantům pomáhat, navíc poukazují na to, že se mnoho z nich do nelegálního postavení vůbec nemuselo dostat vlastní vinou. Často je totiž ve hře třeba drobná byrokratická chybka, špatné fungování českých úřadů, zlý úmysl zaměstnavatelů či rovnou mafie, které si například odebráním osobních dokladů snadno zajistí, že jsou na nich zahraniční dělníci doslova závislí. A z této nelegální situace přitom nevede jiná cesta než přes přihlášení se na policii a následné správní vyhostění se zákazem pobytu na několik let.
Česká republika dosud při řešení problému nelegality pobytu cizinců sází výhradně na represi, připomínají experti s tím, že tato opatření bývají ovšem neefektivní a finančně náročná. Počty dopadených cizinců jsou navzdory mohutnosti razií mizivé, zadržování cizinců v detenčních táborech a případně deportace jsou zase drahé. Proč tedy stále spoléhat jen na hrozbu trestu a nevyužít potenciálu těch, kteří mají vůli dát své věci do pořádku a pracovat?
Hrozba krachu
Zatímco se v médiích o cizincích pracujících v České republice pozitivně píše poskrovnu, najdou se témata, v nichž jsou i čeští xenofobové připraveni vzít cizince neochotně na milost. „Nebýt Ukrajinců, tak už jsem to dávno mohl zabalit," přiznává nad půllitrem piva čerstvý čtyřicátník Petr, který má menší stavební firmu specializující se na pozemní a instalatérské práce hlavně v okrajových částech Prahy. „Češi by za tak malé peníze nikdy tolik nedřeli, a to ani nemluvím, že bych po nich mohl chtít, aby dělali o sobotách, nedělích nebo Vánocích třeba deset hodin denně. Ukrajincům je to vesměs jedno. Potřebují peníze, aby mohli něco poslat domů, a beztak jsou tady bez rodin, takže ani nemají s kým trávit volný čas."
Tažení proti zahraničním dělníkům přitom Petr vnímá takřka jako útok na svou osobu. Jako nečlen žádné politické strany a nekamarád s žádnou velkou rybou na miliardové zakázky dosáhnout nemůže, vysvětluje vcelku odevzdaně a zadívá se na kýčovitého Švejka na zdi hospody. „Když odsud vyženeme cizince, krachnu nejen já, ale i celé stavebnictví. Nikdo už nebude uklízet chodníky, nikdo nebude uklízet v nemocnicích a večerky už budou fungovat jen pár hodin denně, že vlastně večerkami přestanou být. Vyženeme je vlastně jen proto, abychom potom zase nějaké nové dovezli, protože to bez nich nezvládneme. Stát blbne jako ten král v pohádce o soli nad zlato."
Zaměstnává taky lidi na černo? Znovu dlouhý pohled na Švejka. „Snažím se tomu vyhýbat, ale někdy to jinak nejde," zamumlá a ve snaze změnit téma nabízí vtip o blondýnách. Ví, kde takové lidi hledat? „Jistě." Odebírá jim doklady? „Ne." Jsou to lidi v moci mafiánských sítí? „Asi jo. Radši se moc neptám." Nepřipadá si jako otrokář? „Změňme už konečně téma!" téměř prosí. Je to citlivá duše. Ve volných chvílích píše básně.
Čech v rodině
Strach z možných problémů a vyhoštění má samozřejmě i Vasil. „Ještě se s Táňou domů vracet nechceme. Máme tam rodiče a odtud jim můžeme pomáhat, posílat jim peníze. Doma ale není žádná práce, byli bychom jim k ničemu." Tím spíš, že jejich rodnou vesnici postihly na jaře povodně. Celé rodinné políčko osázené bramborami a další zeleninou, která měla rodičům pomoci přežít a nehladovět, zanesly nánosy bahna. „Pak ale hned přišlo hrozné horko, bahno ztvrdlo jako beton, popraskalo a všechno pod ním zemřelo. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Hrůza! Prostě tu zůstat musíme." Zda se někdy budou ucházet o české občanství, Vasil ještě neví. „Dokud rodiče žijí, tak určitě ne, i když moje babička občankou Československa už kdysi byla," usměje se a potáhne z cigarety.
Znám Vasila a vím, že je to slušný, skromný a pracovitý člověk, který se navíc na život v České republice plně adaptoval, nicméně v době, kdy se lůze předhazují jednoduchá řešení složitých otázek často nápadně připomínající snadná řešení vynalezená už ve 30. letech minulého století v Německu, mu žádná z těchto vlastností nemusí být k ničemu.
Mimochodem, jejich Špuntík Čechem už je. Má na to papíry. Jinak by totiž s Vasilem nemohl jezdit za rodiči k Užhorodu.
