Výstava Vietnam v Praze běží od 31. března do 12. září 2010 v hlavní budově Muzea hlavního města Prahy, Na Poříčí 52, Praha 8.
Jen v Praze je jich registrováno přes osm tisíc, v celé zemi jich podle oficiálních údajů žije 60 258. Sociolog, vietnamista a předseda Klubu Hanoj Jiří Kocourek uvádí, že skutečné počty podle některých odhadů mohou být daleko vyšší. Vietnamská komunita je v České republice po Slovácích a Ukrajincích co do počtu až na třetím místě, pokud se ale jedná o izolovanost, nepoznanost a záhadnost, tak určitě vede.
Česká zkušenost s touto minoritou byla zatím rámovaná především levnými tržnicemi, policejními záběry z likvidovaných pěstíren marihuany a celními raziemi ve stáncích. Zájem o hlubší poznání vnitřního života této komunity ale v majoritní společnosti existuje. Potvrdil to úspěch románu Bílej kůň, žlutej drak. Držel se v popředí žebříčků nejprodávanějších knih až do té doby, než se ukázalo, že nejde o autentickou výpověď talentované Lan Pham Thi, ale o literární plagiát stvořený českobudějovickým autorem Cempírkem.
Za šťastnější konec se teď snaží uchopit život Vietnamců v metropoli Muzeum hlavního města Prahy, které začalo svůj multikulturní cyklus „Žijí s námi, žijme s nimi" právě představením vietnamské minority. Návštěvník výstavy například nahlédne do virtuálního buddhisticko-taoistického chrámu, postaveného na základě dvou v Praze existujících svatyní, a mnohý s překvapením zjistí i to, že značná část pražských Vietnamců je katolického či českobratrského vyznání a existuje mezi nimi už i skupina Svědků Jehovových.
Kurátorovi výstavy Karlu Kučerovi se podařilo od pražských Vietnamců získat pro expozici i tradiční domácí rodinné oltáře s podobami předků stejně jako oltářky duchům obchodu, kterým prodejci zapalují vonné tyčinky a obětují papírové peníze, alkohol a ovoce prakticky v každém vietnamském krámu. V záplavě zboží zákazník tahle miniaturní obětiště často přehlédne, pověrčiví vietnamští obchodníci jsou však skálopevně přesvědčeni o tom, že právě tito duchové stojí za „zlatým deštěm", který se v této zemi už od začátku 90. let snášel nad jejich provozovnami.
Unavení duchové
Časy se však mění a sociolog Kocourek, který se vietnamskou komunitou dlouhodobě zabývá, pozoruje, že i duchové obchodu se v poslední době nějak unavili. Víc než krize je podle něj udolaly preciznější kontroly v tržnicích, rostoucí počet levných hypermarketů, ale i vnitřní konkurence mezi vietnamskými krajany. „Během posledních tří čtyř let k nám přišlo dalších 15 až 20 tisíc vietnamských imigrantů, které personální agentury naverbovaly často v těch nejchudších zemědělských oblastech středního a jižního Vietnamu. Příjmy běžným drobným vrstvám obchodníků za poslední tři čtyři roky poklesly o 25 až 30 tisíc měsíčně," konstatuje sociolog.
V nových a nových imigračních vlnách a zároveň v odchodu naprosté většiny češtinu už ovládajících Vietnamců, kteří byli nuceni k návratu do mateřské země po vypovězení mezivládních dohod začátkem 90. let, vidí Jiří Kocourek i jednu z příčin, proč část „nově" příchozí vietnamské menšiny zůstává v Česku stále izolovaná.
„Hlavní příčinou uzavřenosti této komunity je stále neschopnost značné její části komunikovat v češtině," tvrdí sociolog. Odlišnosti mezi jazyky a kulturou jsou podle něj tak velké, že i pilnému českému vysokoškolákovi trvá tři až čtyři roky, než se v Hanoji dobře domluví v běžném životě vietnamsky. Mnoho Vietnamců v Praze zná ale i po pěti až sedmi letech jen pár českých slov, protože ke zvládnutí jazyka je vlastně nic nenutilo. Podle Jiřího Kocourka je na vině v první řadě bezkoncepční imigrační politika státu, která byla praktikována až do začátku ekonomické krize.
„Přirovnal bych jí k rodině ve 4+1, která si pozve na návštěvu 50 náhodně vybraných vesničanů, a když přijedou, tak se o nic nestará," říká sociolog. „Návštěvníci chvíli čekají, a když se nic neděje, zařídí se podle sebe. V případě příchozích Vietnamců to znamená, že se obrátí na zprostředkovatelský servis, který pro ně za 20 - 40 tisíc vyběhá povolení změny účelu pobytu i další záležitosti, aniž by museli prohodit slovo česky. Integrace se tak odkládá na další generaci, když začnou děti chodit do školy."
Kocourek člení současnou vietnamskou komunitu do několika vrstev. První představují vážení a bohatí starousedlíci, kteří využili znalostí češtiny a ovládli kromě jiného zprostředkovatelský servis, další představují obchodníci, kteří sem přišli v divokých 90. letech i později, a na konci jsou noví imigranté, které do Česka nalákaly agentury v posledních letech. Ti se snaží napodobit úspěšné obchodníky, protože ale jejich jedinou kvalifikací byla často jen práce na rýžovém poli, ocitají se v pozici Ukrajinců vděčných za jakoukoli manuální práci.
Poslední skupinu tvoří mladá generace. Ta už prošla českými mateřskými a základními školami a nemá problémy s češtinou. Právě na této skupině je patrná snaha po integraci, která se projevuje návštěvou zájmových kroužků nebo prací v různých českých neziskových organizacích. Mezi těmito na povrchu žlutými a uvnitř bílými „banánovými dětmi" očekává Kocourek nějakou skutečnou Lan Pham Thi, na její dozrání si však podle něj budeme muset ještě počkat.
„Do Ameriky nebo Francie emigrovali Vietnamci výrazně i z politických důvodů, k nám většinou jen z těch ekonomických," říká sociolog. „Kulturní rozdíly mezi těmito komunitami jsou stále znát. I u nás kladou Vietnamci ohromný důraz na vzdělání svých dětí, zatím ale preferují ze svého hlediska „užitečnější" obory, jako je ekonomie nebo elektronika, takže se mezi mladými setkáte spíš s počítačovými odborníky než s filozofy, objevují se ale už i schopní fotografové nebo výtvarníci. Na velké oslavy si ale menšina zve vietnamské umělce z Ameriky nebo západní Evropy."
Příliv nových pracovních sil z Vietnamu, na kterém vydělávaly jen personální agentury a zprostředkovatelé, je v současné době zastaven a stát se podle Kocourka konečně začíná starat i o integraci těch, kteří přišli v minulých letech. Začal s podporou neziskových organizací, které pořádají speciálně zaměřené jazykové kurzy pro Vietnamce a seznamují imigranty se základními povinnostmi, jako je placení daní nebo sociálního a zdravotního pojištění. Je to s podivem, ale takové „maličkosti" nově příchozím v minulém období vlastně nikdo systematicky nevysvětloval ani důsledně a aktivně nevyžadoval.
