A nyní chci připomenout odvrácenou stranu pojmu Střední Evropa, kterou Milan Kundera zapomínal či lépe odsouval stranou. Ta koncepce není historicky reálná, je to idealizace, někdy až kýčová, střední Evropy. Zapomíná se tu na středoevropské démony, jako byl antisemitismus či antiosvícenský nacionalismus, na antidemokratičnost starého Rakouska, které bylo postaveno na šlechtě, církvi, byrokracii, armádě a jehož všechny elity sice hájily právní stát, ale rozhodně odmítaly demokracii.
I umělci byli velmi antidemokratičtí, demokracie jim připadala neestetická, parlament považovali za druh veřejného domu, kde se „pravda prostituuje“. Jakési zbytky této antidemokratičnosti najdeme v pojmu „antipolitika“, tak jak jej používají kulturní elity třeba v Maďarsku nebo Česku. „Moje mnohonárodní vlast“ – říkal Kundera, ale my víme z našich dějin, jak ta mnohonárodní vlast skutečně vypadala, kolik v ní bylo malosti a nenávisti, které nakonec vyprázdnily rakouskou politickou kulturu. Karl Lüger, jeden antisemitský vídeňský starosta, učitel Hitlerův, má ve Vídni svůj „Karl Lügerring“ i dnes, vždyť byl také synem naší „mnohonárodní vlasti“.
Střední Evropa je také alegorií temné stránky dvacátého století: mám na mysli roli, kterou tu po první světové válce, a zvláště „velké krizi 1929“, začali hrát nositelé „mentality ohrožení naší pravé identity“, kteří bojovali zavile proti travičům svých studní a své krve. Mám na mysli lidi z periferie a od hranic, kteří se cítili ohroženi ve své identitě zejména ve státech, vzniklých po roce 1918. Když si přečtěte v Mein Kamf Hitlerův popis Vídně, pochopíte, co nenáviděl – relativizující a rozkladnou energii metropolí, kterou tak silně zachytila vídeňská modernost. „Kdo maluje trávu modrou, oblohu zelenou a znetvořuje těla našich dívek, je buď zločinec, a patří do vězení, nebo je blázen, a patří do blázince!“ – hřímal Hitler otevíraje výstavu „degenerovaného umění“ v Mnichově. Hitler je typický představitel mentality „ohrožení naší identity“, styděl se za staré mnohonárodní Rakousko a po první válce za ten nový „zbytkový stát“. Henlein mluvil podobně, strach z odnárodnění, z nadvlády „rasově cizích elementů“, je jediným obsahem jeho projevů. Podobně se mluvilo v Maďarsku. V lidech periférií se po roce 1918 strach ze zotročení „rasově cizími elementy“ stal hysterií. I toto je střední Evropa!
Druhým tématem je Kunderova idea, že evropská modernost je postavena především na románu, že román je „nejevropštějším uměním“. Román pak definuje hegelovsky jako umění prozaických poměrů: je to objev životní prózy. Romanopisec přepisuje do prózy životy, které jsme si přepsali do veršů, aby byly snesitelnější. Je to výraz střízlivého pohledu na lidský svět, který vnesla do dějin buržoazie, jak vyhlašuje Marx v Komunistickém manifestu. Antilyrická konverze, přepis zveršovaných životů do prózy, je základem moderní Evropy, dokladem její jedinečnosti. V poli románu nikdo nemá právo na pravdu, jen na porozumění a nikdo tu není tím, za koho se má, každý kategorický souhlas s existujícím je kýč. Největším zdrojem kýče jsou kategorie evropské metafysiky – jedinečnost, poslední soudy, definitivní rovnováha mezi tresty a odměnami, pravá identita. A také idea návratu, o němž tak hluboce uvažuje Kundera v románu Ignorance: nelze se nikam vrátit, žádný domov netrvá než v našich vzpomínkách a ty patří nám, ne místu, na které vzpomínáme.
Pravdou románu je vůle k próze a ta má být podle Kundery i pravdou Evropy. Vůle k próze naplnila novou energií do té doby pokojné slovo „interpretace“. Marx, Nietzsche a Freud do něj vnesli nesmiřitelnou podezíravost vůči sebe-vědomí, které jako by neustále chtělo přepisovat do veršů to, co „střízlivý pohled“ realisty odhalil. Každý touží po tom být zveršován, nikdo nechce být prozaickým hrdinou. Staré latinské slovo „interpretatio“ obsadila vůle k prohlédnutí všech léček, které na nás naše nenapravitelně lyrické sebe-vědomí strojí. Nastala vláda „buržoazie“, té ničitelky všech iluzí o světě a našem místě v něm, všeho, co tryská „z čistého srdce“. Masy v průmyslových městech jsou přinuceny odhodit do smetí své zveršované životy a dívat se „na své životní postavení a vzájemné vztahy střízlivým pohledem“ – přepsat se do prózy. Nejsilnější stránkou marxismu byla právě tato vůle přepsat do prózy proletářskou bídu, oblečenou do zveršovaných náboženských a moralistických žvástů. Próza osvobozuje, lyrismus zotročuje.
Mohli bychom to formulovat filosofičtěji. Kundera pojímá jako lyrický kýč to, co bychom mohli nazvat „aura člověka“. Pojmy jako jedinečnost, neopakovatelnost, věčná paměť našich činů a jejich poslední souzení – toto všechno je aura, kterou antilyrická konverze člověka, velké gesto románu, prohlédá jako kýč. Vše, co bylo vepsáno do aury, je přepsáno do prózy, ale ne ve smyslu destruktivním a ničitelském! Z tohoto gesta románu se rodí nová solidarita mezi lidmi, solidarita s prózou života, s tím, co není jedinečné, ale reprodukovatelné a banální, co se opakuje a je beznadějně všední. Nárok na porozumění proniká nyní do našeho všedního dne, vysvléká všední čas ze zveršovaného převleku a bere ho v jeho všední pravdě.
Puškin napsal o jedné a téže dámě verš „Pamatuji se na divukrásný okamžik – ty zjevila ses přede mnou jak prchavá vidina, jako génius čisté krásy“ a v dopise příteli pak: „Dnes jsem s boží pomocí přeřízl Annu Michajlovnu“. Jaroslav Hašek odhaluje napětí mezi zveršovanou a prozaickou verzí života stručným rozborem dopisu nadporučíka Lukáše paní Kakonyiové. „Přál bych si pohovořit s Vámi soukromě o čistém umění...“ – napsal nadporučík básnicky; „zde v hotelích to nepůjde, budu ji muset zatáhnout do Vídně...“ – pomyslel si prozaicky. Neevropštější umění románu je místem, kde život přepsaný do veršů musí vydržet konfrontaci se svou verzí v próze.
Koncepce moderní Evropy jako místa antilyrické konverze, kde vedeme neustálý boj proti kýčové auře člověka, proti potřebě vpisovat náš život do velkých kategorií typu jedinečnost, věčný trest a odměna, návrat, jedinečná identita, je filosoficky pravdivá. Všechny metafysické kategorie jsou útěkem před prózou života, útěkem do aury, řekli bychom. Polemika s metafyzickou filosofií jedinečnosti, jediné příčiny a identity, se odehrává na půdě románu úspěšněji než na půdě filosofie.
Chtěl bych ale i tu připomenout odvrácenou stranu tohoto pojetí Evropy. Viděli jsme, že Kundera romanopisci připisuje zvláštní „ontologické“ poslání – odkrývat pod pozlátky veršů životní prózu. „Každý člověk se snaží ustavičně proměňovat svůj život v mýtus, snaží se ho tak říkajíc přepsat do veršů (většinou špatných)... Jestliže je román samostatné umění a nikoli jen literární žánr, je to proto, že objevování prózy je jeho ontologické poslání. Romanopisci také přísluší být jediným pánem nad rozdílem mezi podstatným a nepodstatným... Počínaje sám sebou, každý romanopisec by měl vyřadit všechno, co je druhořadé, hlásat pro sebe i pro jiné morálku podstatného.“
Není ale taková představa o romanopisci sama mýtem? Copak umíme rozlišit mezi podstatným a náhodným v okamžiku bilancování? Nepřepisuje tu Milan Kundera do veršů sám sebe, svou roli autora? Na počátku románového díla je antilyrická konverze člověka, který „poodstoupiv od sebe sama, vidí se náhle zdálky a je udiven, že není tím, za koho se měl“; z této zkušenosti se rodí neúprosná pravda románu, „že žádný člověk není tím, za koho se má, že toto nedorozumění je všeobecné, základní, a že vrhá na lidi něžný svit komična“. Prozaická pravda románu jako by ale neplatila o samotných objevitelích životní prózy, o romanopiscích! Autor jako by měl jediný mezi všemi „ontologické“ privilegium zůstat „tím, za koho se má“ podobaje se tak tyranovi, který vyhlašuje zákony, z jejichž platnosti sám sebe vyjímá.
Kunderovo pojetí romanopisce jako absolutního autora, který tvoří „umělecká díla“ vyjadřující jedinečné individuum, je metafysickou iluzí, a proto i odvrácenou stranou Kunderova velkolepého pojetí románu a Evropy. Každá identita se relativizuje i identita autora, ani ten nezůstává sám sebou. Autor v tomto pojetí je „přepsán do veršů“, je třeba přepsat ho do prózy podobně jako pojem „sebevědomí“, na které nás Freud naučil hledět s velkým podezřením. Autor není hrdinou modernosti, leda ten přepsaný Kunderou do veršů. Do jaké míry můžeme říci, že umělecké dílo je jedinečné? Copak není v jazyce Kundery přítomná i jeho učitelka češtiny? Nebo pan Metelka z Pasek nad Jizerou, který byl obrozencem a přispěl k záchraně jazyka českého? Odmytizování autorství je velké téma 80. let, které Kundera zcela přehlédl.
A třetím motivem je Kunderovo pojetí ducha Evropy jako místa, v němž se vede nejdůslednější boj proti hlouposti, nejen proti omylu. V paragrafu „zapomenutá Evropa“ v knize Le Rideau (Opona) Kundera napsal: „Vrací se mi na mysl věta, kterou Schlegel napsal v posledních letech 18. století. Francouzská revoluce, Viléma Mistera léta učednická Goetha a Vědosloví J. G. Fichteho jsou rozhodující tendence naší doby.“ Dát román a filosofickou knihu na stejnou úroveň jako velkou politickou událost, to byla moderní Evropa, která už dnes neexistuje. Lze si dneska jen těžko představit, pokračuje Kundera, že někdo napíše: dekolonizace, Heideggerova kritika techniky a Felliniho filmy jsou rozhodující tendencí naší doby. Takový způsob myšlení už neodpovídá duchu doby, pád komunismu a třeba Kunderův Žert už nemají stejnou váhu v Evropě. Myslet současně dílo a událost znamená myslet současně jednání a ideje, které mu vládnou.
Toto je hluboká interpretace Evropy. Můžeme „poevropsku“ rozlišit mezi hloupostí a omylem. Omyl patří do oblasti rozumu, rozeznáním omylu se rozum rozvíjí. Hloupost je něco jiného, je to neschopnost porozumět historické omezenosti vlastních hledisek. Jinými slovy, hloupost je právě neschopnost myslet literární dílo a jednání lidí jako události stejné váhy, i když nakonec pravda uměleckého díla je podstatnější než pravda třeba revoluce. Myslet události v jejich historických mezích, které byly vysloveny v uměleckém díle, myslet jednání a jeho interpretaci jako události stejné váhy – to je opravdu evropské. Filosofičtěji můžeme říci: je specificky evropská snaha nechat se v našem jednání vést nejenom specializovaným poznáním, efektivitou v dosahování našich cílů, ale také odstupem od našich cílů, které nám umožňuje porozumět tomu, že naše cíle nejsou než odpovědi na otázky, které nám položili démoni, kteří nás drží na niti. Žádná věta není srozumitelná pouze sama ze sebe, ale jen jako odkaz na tyto démony, kteří nás pevně drží v horizontu situace, v níž musíme jednat. Otázky, na které naše jednání je odpovědí, odhaluje především umělecké dílo, proto je třeba myslet francouzskou revoluci a Viléma Meistra léta učednická současně.
A nyní zapomenutou stranu tohoto pojetí Evropy. Kundera píše ve Zrazených testamentech (Les testaments trahis) v úvaze Cesty v mlhách o tom, že my dnes obviňujeme umělce, jako byli Majakovskij, Heidegger nebo Céline, že kolaborovali s nacismem nebo s komunismem, ale neuvědomujeme si, že oni žili a jednali v mlze, zatímco my je obviňujeme nyní, kdy mlhy se už rozptýlily. Kundera tu překvapivě přebírá iluze avantgardistického pojetí modernosti, v němž rozdíl mezi minulostí a přítomností je pojat jako vysvobození z temnot a mlh minulosti – současnost je osvícená a jasná. Vždyť ale mlha patří k přítomnosti, k času lidského přebývání mezi lidmi, proto každý z nás se dívá z mlhy své přítomnosti na mlhu minulé přítomnosti, ve smyslu sv. Augustina „neexistuje přítomnost, minulost a budoucnost, ale jen přítomnost minulosti, přítomnost budoucnosti a přítomnost budoucnosti“. A mlha patří ke každé přítomnosti, neexistuje proto soud, který by mohl být vynesen tam, kde se mlhy rozptýlily. My v mlze naší přítomnosti soudíme ty, kdo jednali v mlhách přítomnosti minulé, a často jsme znovu zastrašeni úzkostmi „kdysi jednajících“. Benešovo tragické dilema z roku 1938 je dnes zahaleno stejnou mlhou jako v roce 1938. Je zvláštní, že Kundera mohl uvěřit v příchod nějakého „nezamlženého nyní“. Jak nekunderovsky naivní! Dnes je minulost, řekl bych, ještě méně předvídatelná než přítomnost, protože v důsledku valících se mlh přítomnosti se naše minulé činy prudce mění jak ve svém smyslu, tak i ve své podobě.
Řekněme proto na závěr, že Kunderova koncepce Evropy má vždycky jednu stránku osvětlenou a druhou zatemněnou. Střední Evropa, ale bez démonů; teritorium románu, kde nikdo není tím, za koho se má, ale s výjimkou autora, který jediný má zůstat tím, za koho se má; moderní lidé jednají v mlze, nelze je obviňovat, ale ta mlha podle Kundery nepatří každé přítomnosti, jen minulostem, a proto se jednou rozplyne. Mlha ale je to jediné, co nikdy není minulé, řekněme kunderovsky.
Václav BĚLOHRADSKÝ
