Literární noviny

Vše, co chcete vědět (z legislativního hlediska) o školách, výchově, učitelích... Publikace přináší v úplném a aktuálním znění čtyřicet tři předpisů.

V roce 1957 byl tento vstupní svazek pětidílné ságy o podnikatelských rodech Bornů a Nedobylů literární událostí, a mnoho ze svého kouzla si uchoval i po víc než půlstoletí, když se mezi tím stala i námětem jednoho z prvních tuzemských televizních seriálů.

Činohra Národního divadla na ocet nezůstane

Deník, který sám sebe řadí mezi seriózní média, přinesl hned první novoroční pondělí na čelní straně zprávu s katastrofickým titulkem Činohra Národního divadla je na ocet. Po bližším ohledání čtenář nakonec zjistil, že věc je zcela prostá. V příštím roce by mělo skončit funkční období současného uměleckého šéfa činohry Michala Dočekala (a obdobně se to týká i šéfa baletu Petra Zusky) a zcela v souladu se zákonnými normami by mělo být vyhlášeno interní výběrové řízení na nového principála.

Před čtyřiceti lety vznikl na pohraniční řece Ussuri ozbrojený konflikt mezi tehdejší Čínskou lidovou republikou a Sovětským svazem, který byl dodnes zahalen mnoha záhadami.

Podle jedné z verzí se na pochod dalo přes hranice 50 000 čínských vojáků, aby obsadili sovětský Dálný východ. Před sebou hnali civilní obyvatele, ale laserové zbraně, které proti nim Sověti nasadili, je zcela zlikvidovaly. Podle jiné verze se doslova vypařila hora i s vojáky a jejich technikou. Další hovořila o použití palivo-vzdušných bomb a dokonce o umělých van Allenových radiačních pásmech, které umožnily proniknout atmosférou slunečním větrům s ničícími paprsky.

Podle rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva není ústava Bosny a Hercegoviny v souladu s úmluvami o lidských právech a měla by být změněna, protože uznává jako státotvorné národnosti pouze Srby, Chorvaty a bosenské muslimy (Bosňáky). Je však možné provést takovou úpravu v zemi na pokraji kolapsu?

Nápoj života či nápoj bohů, tak se přezdívá v mnoha asijských zemích jednomu z nejstarších lidských nápojů, čaji. Jeho konzumování je především na asijském kontinentu spjato s tradičními čajovými obřady, rituály, legendami i specifickou architekturou.

Křesťane voliči, nedej na to, zda se ten či onen politik zaklíná křesťanstvím a moralitou. Naslouchej, pozoruj, a nech je, ať se prokáží.

Když přijde řeč na politiku, hlasy obvykle stoupnou rozhořčením, jaké je ta politika bahno, až dospějí k názoru, že s takovým póvlem by slušný člověk neměl mít nic společného. Jenže Kristus Pán se stále - lidově řečeno - tahal s póvlem, a dokonce to obhajoval, že prý právě nemocní potřebují lékaře [Mt 9,12]. Pokud se účastníci hovoru považují za věřící, k rozhořčení přistoupí ještě moralizování, jak je to strašné, že lidé dnes vůbec nemluví o morálce. Jenže podívejte se, co o tom říká Kristus Pán v podobenství o farizeovi a celníkovi [Lk 18.10-14]. Zřejmě o moralizování neměl valné mínění. Tak se mi zdá, že než začneme hovořit o politice a o křesťanech, potřebujeme si vyjasnit, co tím vlastně myslíme.

Zvítězili jsme? Tato otázka zaplňuje izraelský veřejný prostor při prvním výročí války v Gaze.

Současnou situaci námezdně pracujících ve Spojených státech a reálné možnosti jejich hnutí přibližují údaje v nejnovější americké statistické ročence. Podle nich bylo v roce 2008 příslušníky „pracující třídy" 154 milionů lidí. Jejich celkový počet přitom v roce 1970 činil pouze 83 miliónů. Podstatný podíl na tomto dramatickém růstu mají ženy a přistěhovalci, výrazně přibylo i mladých lidí. Tak masívní příliv nových sil by mohl americkým pracujícím přinést novou energii, novou bojovnost a nová vítězství - takový potenciál se ovšem zatím pohříchu neprojevil.

Všude pracují početné prognostické týmy na modelování budoucnosti, a často i různých budoucností, protože v prognostice více než kde jinde je nutné pracovat s řadou příznivých i nepříznivých alternativ. Škoda, že u nás se těmto prognózám věnuje tak malá pozornost.

Ve vynikající postmoderně nepostmoderní próze před našimi zraky jako by napořád zálibně poletovaly něžné chuchvalce rozpomínání…

Moderní epiky je v naší literatuře zapotřebí jak soli, kterážto je, jak známo, nad zlato, leč právě epikou novějšího ražení nynější tuzemské písemnictví pohříchu příliš neoplývá. Někteří postmodernisté se jí navenek vyhýbají jak čert kříži, prestože právě postmoderní umělci dovedou v temperování svých labyrintů příběhů vykouzlit ne-li rovnou civilizační nebo anticivilizační epos, potom přinejmenším velkodechý obraz minulosti i (nebo) současnosti. Pokud se ale tendence k dramatické reflexi lidských dějin skloubí s postmoderním nazíráním rozličných časových rovin a našeho středoevropského prostoru zvláště, románová epika čistého zrna se před námi může zjevit jako na dlani - například v nejnovější, rozsáhlé knize renomovaného prozaika Antonína Bajaji Na krásné modré Dřevnici. Žel Češi žijící na Západ od Moravy možná nemají valnou povědomost, kdeže ona románovým gestem zmytizovaná Dřevnice leží - nu, třeba si díky spisovatelově próze tu cestu vodní najdou, ba k ní až do Zlína poběží!

Román, v českém překladu vydávaný nakladatelstvím Vyšehrad, se odehrává ve dvou časových rovinách, za Nixonovy  vlády a vietnamské války a o třicet let později. To je ovšem pouhé pozadí příběhu, který vypráví Corey Sifter, jenž zkraje sedmdesátých let začne ve volném čase pracovat u místní mocné rodiny Metareyových. Brzy se díky velkorysosti této  rodiny stane studentem soukromé internátní školy a pomocníkem významného newyorského senátora Henryho Bonwillera, jenž je jedním z prezidentských kandidátů. Když Bonwillerova kampaň dostoupí  vrcholu, ocitá se Corey ve složité síti událostí, v nichž loajalita, politika, sex a vděčnost se svářejí s morálkou, láskou a pravdou. Ameriko, Ameriko je románem o tom, jak spojení marnivosti, velikosti a tragédie mění historii a osud.