Literární noviny

Lidové noviny v úvodním článku čtvrtečního vydání informují o schválení Lisabonské smlouvy českým Senátem. Vlastně neinformují. Parafrázují postoj prezidenta Václava Klause, který část senátorů ODS obviňuje ze ztráty osobní integrity ve prospěch kariérních zájmů, což on udělat nemůže. Článek má v listě místo exkluzivní, a tak je třeba jej číst i jako stanovisko redakce. Sloupek Zbyňka Petráčka, vyvracející nevyřčenou paralelu mezi Lisabonskou smlouvou a Mnichovským diktátem, může tento postoj pouze korigovat.

S ředitelem montevidejského Institutu třetího světa a hlavním koordinátorem mezinárodní koalice Social Watch Robertem Bissiem o sociálním státu v dnešní Uruguayi a spolupráci latinskoamerických zemí, o zdražení studentského jízdného a Československu roku 1968 jako první politické zkušenosti mladého Jihoameričana i o záměně rolí chudých a bohatých zemí v dnešním světě a činnosti koalice Social Watch.

Jižní Amerika je v českém prostředí často vnímána jako chudý a nedemokratický kontinent, který nás nemusí zas tolik zajímat, protože není, čemu bychom se tam mohli přiučit. Mohl byste na úvod našeho rozhovoru představit průběh uruguayské, respektive jihoamerické transformace?

S profesorem Kalifornské univerzity v Santa Barbaře Williamem Robinsonem o tom, proč už dnešní svět nemůžeme popisovat optikou imperialismu, o globálním kapitálu a způsobech, kterými se proti němu brání občanská společnost i o roli společenských věd v čase krize.

Jste znám jako kritik teorií imperialismu. Můžete představit hlavní důvody této kritiky a říci, jak souvisí s vaší kritikou globálního kapitalismu?

Teorie imperialismu jsou založeny na neporozumění tomu typu kapitalismu, který se začal projevovat v devadesátých letech a který se projevuje dnes. V historii kapitalismu představuje globalizace novou etapu. Teoretici imperialismu jako Rudolf Hilferding analyzovali systém, ve kterém byl kapitál organizován národně. V době, ve které pracovali - tedy od devadesátých let devatenáctého století až do poloviny stolení dvacátého - bylo možné identifikovat britský, francouzský nebo japonský kapitál. Národní kapitalistické třídy byly ukotveny v jednotlivých zemích a konkurovaly si mezi sebou. Při svém zápolení přitom respektovaly národní státy. Britský kapitalista se obracel na britský stát, aby od něj získával výhody oproti svým konkurentům, francouzský na francouzský. Tak vznikaly konflikty, jako první světová válka.

Přesto se však zdá, že teorie imperialismu představuje problém.

Problém je, že sociální prostředí, která Hilferding analyzoval před sto lety, dnes už neexistují, anebo se proměnila. Dnešní kapitalismus je kapitalismem nadnárodním. Když vezmete to, co by mohlo být americkým nebo francouzským kapitálem, a obejdete svět kolem dokola, zjistíte, že se to propojilo s kapitálem z ostatních částí světa. Na počátku jednadvacátého století tu máme něco, co lze nazvat jako světový kapitál.

Když Spojené státy obsadily Irák, všichni tento útok interpretovali v intencích klasické teorie imperialismu. Tvrdím, že se invaze do Iráku odehrála v úplně jiných pojmech, než které nám nabízí klasická teorie imperialismu.

Zastavme se ještě u vaší teorie globálního kapitalismu. Jde o téma, kterému se věnujete profesně, je i tématem stejnojmenné knihy, jejíž český překlad by měl vyjít během léta. Můžete popsat hlavní složky systému globálního kapitalismu - vytváření nových tříd a spojení mezi nimi?

Globalizace coby nová etapa ve vývoji kapitalismu je charakteristická několika novými složkami. První z nich je existence nadnárodního kapitálu a vznik globálně integrovaného systému výroby a financí. Druhou charakteristikou je rozvoj nadnárodní kapitalistické třídy a s tím související vznik nových center akumulace kapitálu. Také postupně vznikají nadnárodně orientované elity zahrnující národní úředníky i politickou reprezentaci, jejichž části, všeobecně řečeno, nadřazují novou třídu nad národ. Čtvrtý rozměr věci představuje vznik nadnárodního státního aparátu. Moji kritici se ptají, jak mohu argumentovat nadnárodním státním aparátem, když stále existují národní státy. Když přijíždím do České republiky, musím ukázat pas. Až budu odjíždět, budu ho znovu muset ukázat. Jenže to, že vzniká nadnárodní státní aparát, neznamená, že národní stát mizí. Znamená to, že se stává irelevantním.

Mají tyto tendence nějaké institucionální zakotvení?

Globální elity, investoři či agentury operují globálně orientovanými sítěmi a institucemi. Tyto vedoucí supranacionální a nadnárodní instituce vytvářejí rámce, ve kterých nadnárodní kapitál může jak koordinovat svou činnost, tak se i pohybovat napříč celým světem. Příkladem mohou být Mezinárodní měnový fond, Světová banka nebo Světová obchodní organizace.

Ve chvíli, kdy Mexiko jako stát začne koordinovat své aktivity s Mezinárodním měnovým fondem a Světovou obchodní organizací, dochází k ovládání Mexika nadnárodním kapitálem a k jeho zapojování do nadnárodní ekonomiky. K tomu vzniká i příslušný - nadnárodně orientovaný - aparát.

Uměl byste popsat místo Evropské unie v systému globálního kapitalismu a rozdíl v tomto postavení například mezi devadesátými lety minulého století a dneškem?

Regionální unie typu EU jsou cestou vedoucí k cíli větší globální integrace. Díky tomu můžeme lépe porozumět tomu, že vstupní podmínky integrace Evropské unie umožňovaly vstoupit na západoevropský trh a do jeho nadstátních struktur také investorům ze Spojených států amerických nebo Brazílie.

Už od osmdesátých let ale bylo možné pozorovat, a pokračuje to i dnes, rozvoj nadnárodních vazeb v Evropské unii. Příkladem může být jedna společná Evropská centrální banka, ale našli bychom i další.

Na začátku našeho rozhovoru jste řekl, že se „invaze do Iráku odehrála v úplně jiných pojmech,než které nám nabízí klasická teorie imperialismu". Máme to chápat tak, že válka v Iráku pomohla více nadnárodnímu kapitálu než imperiálním ambicím amerických republikánů?

Válka v Iráku nemusela nadnárodnímu kapitálu pomoci nutně. Argumentem není ani to, že k ní došlo ve snaze podpořit americký kapitál. Ani to, že šlo o zpackaný pokus, jak bránit principy a zájmy globálního kapitalismu. Skrze rámce a pojmy starých imperiálních teorií se o Iráku nemůžeme dozvědět nic.

Spojené státy přišly do Iráku, ustavily v něm koloniální vládu a v prvních měsících své vlády vydaly stovku dekretů. Jeden z prvních přitom zněl: získali jsme kontrolu nad Irákem, Irák je otevřen jakémukoli investorovi z jakékoli části světa. Jenže klasické koloniální schéma zní: určitá moc kolonizuje zemi, přivede do ní kapitál z mateřské země a zatarasí cestu kapitálu odjinud. Přesně to se dělo při kolonizaci východní Afriky. Britové přišli do Keni a řekli: obchodníci, osadníci, investoři, bankéři z Velké Británie, můžete přijít do východní Afriky, a Francouzi nebo Němci ať nechodí.

Ony takzvané Bremerovy dekrety naopak otevřely Irák nadnárodnímu kapitálu a globálnímu kapitalismu. Máte lepší příklad než ropnou společnost Total? Total je považován za francouzskou společnost, je identifikován s francouzským státem. Francouzská vláda pokládala z pohledu stability světového kapitalismu invazi do Iráku za špatný krok. Dalo se tedy předpokládat, že Total jako francouzská firma se bude orientovat podle francouzské vlády, Exxon a další americké firmy zohlední politiku Spojených států. Jenže poté, co se situace v Iráku stabilizovala, je nejvýznamnějším klientem kanceláře americké administrativy, která asistuje globálním investorům do irácké ropy, společnost Total.

Je možné nějak vyvolat nové rozdělení moci, takové, aby státy měly více moci než firmy? Kdy Elysejský palác bude silnější než firma Total?

První věc, kterou pozorujeme pod pojmem globalizace, je fenomén skryté strukturální moci nadnárodního kapitálu nad přímou mocí států. Můžeme si vzít za příklad jednotlivou zemi z poloviny minulého století. Když kapitál přišel na hranice té země, musel projít například devizovou kontrolou. Stát teritoriálně kontroloval území, kde kapitál operoval. Dnes se kapitál pohybuje globálně a nemusí se obávat, že by byl státem nějak omezován. Musíme si připomenout, že se státy v posledních třiceti letech staly státy neoliberálními, že samy prosazovaly kapitalistickou globalizaci, a to nikoli pouze kvůli síle nadnárodní moci nad národními státy. Dělo se to i proto, že v každé zemi najdete nadnárodně orientované elity a také nový typ nadnárodně orientované spotřeby. Když si přidáte vnější tlak na zavádění nadnárodního kapitálu, stát se vzdává.

Můžete v téhle souvislosti říci více o „novém kruhu odporu", například o pokrokových tendencích, které vidíme v Latinské Americe?

Na prvním místě od sedmdesátých let stojí globalizovaný kapitál. Pracující tehdy získávali více moci na úrovni národních států. Velmi zesílila jejich schopnost odporu, což dokazují série revolucí a národních hnutí v Prvním světě v šedesátých a sedmdesátých letech. V roce 1968 byly napříč světem diskvalifikovány kapitalistické elity. O tři roky později přišla hluboká strukturní krize, během které elity objevily výhody vyvázání se z národních rámců. Globalizace je odpovědí kapitálu na sebeorganizaci lidových vrstev napříč světem. Pád sovětského bloku byl velmi dobrou věcí, pokud ho vnímáme jako pád totálně byrokratizovaného a neúspěšného systému, který od počátku, snad s výjimkou prvních několika let, nebyl socialismem. Nicméně pád sovětského bloku se protnul s nově nalezenou mocí globálního kapitálu a neoliberalismu.

Bodem obratu pak byla pozdní devadesátá léta, kdy se napříč světem stala odpovědí lidových vrstev na tlak kapitálu sociální a lidová hnutí. Symbolem tohoto obratu jsou protesty proti zasedání Světové obchodní organizace v Seattlu v roce 1999. Tehdy spolupracovaly odbory a sociální hnutí z celého světa, znovuobnovily opozici a daly jí nový impuls.

Myslíte, že by na těchto základech mohl vyrůst nový, nekapitalistický systém globálního vládnutí? A je pro vás taková představa něčím lákavá? Má zde své místo například Světové sociální fórum?

Kritický intelektuál se potřebuje podílet na hnutích usilujících o společenskou změnu. O to se v rámci Světového sociálního fóra a dalších hnutí na levici pokouším i já. Setkání Světového sociálního fóra se konalo počátkem letošního roku v brazilském Belému. Světové ekonomické fórum se jako každoročně konalo v lednu ve švýcarském Davosu. Globální elity byly dezorientované, nevěděly, jak na krizi reagovat.

Belémské fórum bylo oproti tomu bojovnější pod vlivem skutečnosti, že iniciativa přešla na stranu lidových vrstev, progresivních a radikálních sil. V závěrečné deklaraci fóra se objevila i otázka nových forem organizace vlastnictví. Všechny takto vzniklé návrhy, jak organizovat svět, však nejsou pořádně zpracovány. A tady je problém. Můžete utnout stávající sociální pořádek, ale pokud nemáte obsáhlý plán pro ten typ sociálního pořádku, o který usilujete, máte slabší pozici. Druhý problém se týká Světového sociálního fóra, ale platí obecně o sociálních hnutích v celém světě. Sociální hnutí a lidové vrstvy potřebují v určité chvíli převzít státní moc. I když budete mít alternativu, staré elity stále mají moc. Ta kontroluje zákonné prostředky, bude na vás tlačit a tak podobně. Problém je, že řada součástí Světového sociálního fóra si nechce zajistit stát, operuje pouze na rovině občanské společnosti.

Ptáte se, co můžeme dělat se státem, pokud jeho struktury drží staré elity. Ve chvíli, kdy jsme to my, kdo má iniciativu, nestačí deset nebo dvacet let počkat, až stát dostaneme?

Problém je, že těch deset nebo dvacet let nemáme. V sázce je přežití lidstva. Máme tu velmi vážnou krizi hospodářskou i ekologickou. Druhý problém je, že ve světě stále přežívá model revoluční změny zažitý z minulého století. A ten je zcela mylný. Ten model předpokládá, že předvoj, reprezentanti lidí, převezmou stát pro lidi, a spojí se do státostrany. A státostrana se přerodí do diktatury jedné strany po sovětském vzoru... Nemáme autonomní organizace vycházející zezdola, jako odbory, organizace občanské společnosti, organizace žen... Potřebujeme nový model revoluční transformace.

Uměl byste definovat typ hospodářské krize, kterou dnes zažíváme, a popsat její příčiny?

Jde o klasickou krizi z nadvýroby. Avšak jsou tu pravidelné krize z nadvýroby, které jsou s kapitalismem spojeny organicky, například ta z roku 2001, a méně časté strukturní krize. Jediným východiskem je přestrukturování systému kapitalismu. Poslední strukturní krizi jsme pozorovali v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století a odpovědí na ni byla monopolizace kapitálu. Z krize strukturní pak, nikoli ovšem nezbytně, může vyrůst krize systémová. Systémová krize vzniká při výrazném zhoršení situace za přispění celé řady sociálních sil ve chvíli, kdy tyto síly krizi strukturní dotlačí do podoby krize systémové.

Pokud jde o příčiny současné krize, ta vznikla, když došlo ke globalizaci kapitálu a otevření možností pro celosvětovou akumulaci kapitálu. Příliš mnoho akumulace vede k nadbytečné akumulaci a recesi, jak to sledujeme v tomto případě. Tato tendence byla jasná od pozdních osmdesátých let. Kolem roku 2000 se objevily dva nové mechanismy, které možnost další akumulace kapitálu tváří v tvář zpomalení ekonomiky podpořily. Prvním z nich byla finanční spekulace, druhým militarizace globální ekonomiky.

Jak byste popsal intelektuální cestu, která vás přivedla k formulování závěrů, o kterých dnes hovoříme?

Ta cesta začala, když jsem po střední škole odjel do Afriky jako hostující student univerzit v keňském Nairobi a v nigerijské Abuji. Tam jsem se seznamoval s politickou ekonomií, historií a sociální a politickou teorií, také jsem studoval světovou literaturu. Je jiná věc číst tyto věci v New Yorku a jiná číst je v zemi, kde stále cítíte přítomnost kolonialismu. Potom jsem odjel do Střední Ameriky, abych si zlepšil svou španělštinu. Byl jsem nejprve osm měsíců v Kostarice, poté jsem odjel do Nikaraguy a podílel se zde na revoluci jako novinář, výzkumník a poradce sandinistické vlády. Když v roce 1990 sandinisté přišli o moc, byl jsem novou vládou přinucen k odchodu, takže jsem odešel do Nového Mexika, kde jsem během několika let získal jednak titul M.A. z latinskoamerických studií, jednak PhD. ze sociologie. Poté jsem také začal publikovat knihy nahlížející svět už v nových schématech - mou zatím poslední knihou je Latinská Amerika a globální kapitalismus, v níž se věnuji současnému dění v této oblasti.

Řekl jste mnoho zajímavého jako vědec. Co byste nám ale v čase hospodářské krize doporučil coby aktivista?

Čas krize je vždy časem velkého nebezpečí a zároveň příležitostí, protože lidé jsou otevřenější novým myšlenkám. My, společenští vědci a intelektuálové, máme v době krize, jako je tato, příležitost pomáhat těm, kdo přicházejí s novým řádem, s rozvíjením jejich myšlenek a poukazováním na limity možného. Nemyslím si, že by bylo špatně, kdyby se intelektuálové účastnili jako organizátoři sociálních hnutí, a sám to částečně dělám. Nechceme se ale zároveň věnovat analýze každodenních dílčích změn, ke kterým dochází na různých úrovních sociálních hnutí, protože bychom zapomínali na důležitost naší pro společenskou změnu nezbytné intelektuální a teoretické práce.

Při lkaní nad úrovní politické debaty v České republice by se nemělo zapomínat, že místem, kde jsou vytyčována pravidla směřování této země, je Parlament, respektive jeho Poslanecká sněmovna.

Návrh zákona o krajském referendu, návrh na ustanovení Letiště Praha coby státního majetku nebo návrh na zrušení takzvaných regulačních poplatků, také o těchto tématech se minulé úterý diskutovalo na mimořádné schůzi Poslanecké sněmovny svolané sociálními demokraty. Všechny tři návrhy byly přikázány k projednání různým sněmovním výborům a propuštěny do druhého čtení. U všech návrhů byla lhůta na projednání zkrácena na třicet dní.

Jako sonda do politického myšlení na úrovni vysoké politiky může z úterního jednání Sněmovny nejlépe posloužit debata o návrhu na vydání zákona o vlastnictví ruzyňského letiště. Návrh zákona má dva paragrafy. Podle prvního „Letiště Praha - Ruzyně, jakož i veškeré nemovitosti k němu náležející, zejména územně vymezená a vhodným způsobem upravená plocha včetně souboru staveb a zařízení letiště, trvale určená ke vzletům a přistávání letadel a k pohybům letadel s tím souvisejícím, smí být jen ve vlastnictví České republiky (dále jen ‚stát'), anebo právnických osob se sídlem ve státě, v nichž má stát stoprocentní majetkovou účast (stoprocentní podíl)." Druhý paragraf upravuje dobu platnosti.

Nad tímto textem se strhla slovní přestřelka mezi předsedou vlády Mirkem Topolánkem a místopředsedou ČSSD Bohuslavem Sobotkou, protože právě Sobotkovým jménem byl v prosinci 2003 podepsán návrh na převod letiště ze státního podniku na akciovou společnost a přípravu projektu jeho privatizace do konce roku následujícího. Obvinění Mirka Topolánka, že si v tomto případě Sobotka počíná licoměrně a populisticky, když chce zablokovat proces, který svého času sám prosazoval, se samo nabízelo. Sobotka se hájil tím, že před šesti lety šlo o transformaci státního podniku Česká správa letišť a že zároveň s návrhem na privatizaci „minoritního podílu" akcií letiště v Ruzyni docházelo k převodu několika regionálních letišť ze státu na kraje a že až Topolánkova vláda zahájila „proces zcizení" této akciové společnosti z vlastnictví státu.

Důležitější otázkou je, zda můžeme tuto sněmovní diskusi považovat za signál proměny politiky sociální demokracie. Kromě Davida Ratha (viz LtN č. 38/2008) dnes nikdo ze sociálnědemokratických hetmanů neproklamuje svůj zájem na navracení majetku prodaného za předchozích krajských vlád, neexistuje zatím debata, i když k ní Bohuslav Sobotka ve Sněmovně vyzýval, o pluralitě vlastnictví a otázce definice majetku, který by měl být vlastněn státem.

Jde svým způsobem o návrat k debatě o směřování a způsobu řízení společnosti, která do poloviny devadesátých let reformulovala původní cíle demokratické - listopadové - revoluce. Podle právníka Jan Kudrny (viz jeho debata s Jiřím Havlem o nedotknutelnosti soukromého vlastnictví v LtN č. 31/2008) byly „tehdejší protisystémové aktivity (...) legitimovány důrazem na lidskou důstojnost a na práva jednotlivce," kdežto „dnes se zdá, že legitimačním kritériem může být pouze zájem soukromého vlastníka, nebo také daňového poplatníka. Stát a společnost už," pokračuje Kudrna, „nejsou stavěny na občanech a jejich rovnosti, ale na nositelích majetkových zájmů (v přirozeně nerovném postavení)".

Dokladem, že jde o návrat debaty zpět k počátku devadesátých let, je i citace Zdeňka Jičínského z Listiny základních práv a svobod, podle níž, „zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob".

Snahu o návrat diskuse ke kořenům naší demokratické revoluce lze mezi sociálními demokraty pozorovat i na příkladu sociálnědemokratického návrhu o zavedení institutu krajského referenda. Otázka regulačních poplatků ve zdravotnictví je důležitá symbolicky i fakticky, (parlamentní) politiku ale nelze redukovat pouze na ně.

Text byl publikován v LtN 15/09

Novinovým stánkům minulou středu vévodily titulky oznamující pád vlády. Mladá fronta Dnes oznamovala Pád vlády třícentimetrovým písmem, Lidové noviny se spokojily se dvěma a půl centimetry a oznámením, že Topolánek padl.

S Jiřím Paroubkem o tom, jak se z politické strany znovu dělá hnutí, jak se kolem ní obnovuje vějíř organizací a jak vzniká vlastní informační síť.

Dva roky přípravy Bílé knihy terciárního vzdělávání nepřinesly do záměrů Ministerstva školství žádnou principiální změnu. Nultá verze návrhu věcného záměru zákona obavy o budoucnost vysokého školství ještě posiluje.

S předsedkyní Asociace muzeí a galerií České republiky a ředitelkou Krajského muzea Karlovarského kraje Evou Dittertovou o důvodech, které Karlovarský kraj vedly ke sloučení jeho muzeí do jedné instituce, o pocitech, které člověk z Prahy zažívá při příchodu do pohraničí, o Chebu jako městu proluk i o spolupráci s německými muzei, trendech současného muzejnictví a nových muzejních budovách.

Již v polovině předminulého týdne publikovala Mladá fronta Dnes další díl svého seriálu o temné podstatě ČSSD. Poté, co byl kvůli své znalosti problematiky zdravotnického holdingu Královéhradeckého kraje pod mediálním tlakem zbaven funkcí Vladimír Dryml, dostal se do hledáčku MF Dnes bývalý předseda královéhradecké organizace ČSSD Miroslav Mrština.

S historikem a didaktikem dějepisu profesorem Zdeňkem Benešem o otázkách, o kterých se v českém školství nediskutuje, kurikulární reformě, národních příbězích i o kacířství Mistra Jana Husa.

Jednapadesát zástupců nejen humanitních fakult ustavilo minulou středu v Hradci Králové iniciativu Pro vzdělanost. Co vypovídá o českých vysokých školách?

S Erazimem Kohákem zejména o Spojených státech, jejich politických tradicích a možnostech spolupráce s Evropskou unií.

Vládním plánům na reformu vysokých škol, jak je představuje Bílá kniha terciárního vzdělávání, se zde věnujeme opakovaně. Před koncem srpna proběhla médii zpráva o existenci Zelené knihy školství ČSSD. Právě jí a diskusi, která na jejím základě zatím neprobíhá, se budeme věnovat dnes.

S ředitelkou zpravodajských stanic Českého rozhlasu Hanou Hikelovou o jejích cílech v nově zřízené funkci, rozhlasové publicistice, roli tiskových agentur ve zpravodajství i o zahraničních zpravodajích a také o tom, co odlišuje česká média od těch italských.

S politologem Tomášem Lebedou o rozdílech mezi politologií a politikou, prezidentských volbách v České televizi, našem vztahu k ústavě a politice i o limitech britského volebního systému.

Vývoj po zhroucení komunistických režimů na přelomu osmdesátých a devadesátých let se i v českém prostředí stává předmětem historického zkoumání. Protože nás od této doby doposud nedělí žádný významný mezník, jde o pokus vyprávět příběh, jehož zůstáváme nedílnou součástí. První významný pokus v tomto směru podnikli autoři z okruhu Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Jeho výsledky v každém případě stojí za pozornost.

S francouzskou historičkou Muriel Blaiveovou o Francii v padesátých letech a dnes, lidské paměti, soudobých dějinách i politice dějin, Ústavu pro studium totalitních režimů i o tom, na čem dnes pracuje v česko-rakouském příhraničí

Součástí debaty o Českém údělu se začátkem prosince stalo i veřejnosti otevřené kolokvium pod názvem Osmašedesátý: uzavřená kapitola, nebo živá inspirace? Debata o Českém údělu 1968–2008.