Literární noviny

Republika Mali se proslavila především jakožto hudební velmoc, která po nástupu world music vyslala do světa několik zásadních představitelů tohoto žánru, případně jako centrum originální africké islámské kultury, již připomíná nejen světoznámé Timbuktu. Mali je rovněž jedním z nejchudších států světa, nesoucí patologické rysy politického a sociálního vývoje subsaharské Afriky minulého půlstoletí.

Zjevně inspirováni povstáním v Libyi, kde vzbouřenci v Kyrenaice na východě země oprášili starou vlajku monarchie, i část protestujících proti vládě Bašára Asada v Sýrii vytáhla letitou zástavu syrské republiky z let 1932-1958 a 1961-1963. Vytrženo z kontextu je celkem postačující vysvětlení – podávané masmédii, že jde o vlajku Sýrie z doby před vojenským převratem, který vynesl k moci Arabskou socialistickou stranu obrody (baath) a tedy symbol odporu proti diktatuře Baathu (od 1963) a rodiny al-Asad (od 1970). Avšak ve fragmentované syrské společnosti rezonují tři vodorovné pruhy (zelený, bílý a černý) a tři červené hvězdy i jiným, mnohem temnějším způsobem. Historická paměť obyvatel Sýrie je odlišná. Stará vlajka pro jedny symbolizuje časy politické, ekonomické, sociální a kulturní dominance, ve druhých vyvolává vzpomínky na dlouhá staletí útlaku, chudoby a marginalizace, spojené s obavami z budoucnosti.

Pamatujeme si to všichni. Když začátkem tohoto roku Arabové progresivně ztráceli dlouholetý a opodstatněný strach z represivních aparátů vládnoucích autoritativních režimů – načež se domněle stabilní diktatury začaly hroutit pod tlakem lidových protestů – byl tento faktor hlavním hybatelem i v povstání Libyjců proti jejich vůdci.

Rodící se spojenectví mezi egyptskou armádou a islamisty má potenciál ohrozit egyptskou revoluci a znehodnotit její vítězství v lednu tohoto roku.

Nejnovější události v Sýrii nahrávají obavám, že nespokojenost s režimem na sebe bere podobu ozbrojeného povstání části sunnitů, což je konflikt, který země důvěrně zná z počátku 80. let. První zřetelné signály přišly ze severu země. Zvlněná krajina, kterou se vine jedna z nejpůsobivějších železničních tras na Blízkém východě mezi Aleppem a přístavem Latakia, plná obilných polí, ovocných stromů a olivovníků, působí na rozdíl od vyprahlého zbytku země takřka idylicky středomořským dojmem. Proud uprchlíků mířících k turecké hranici, jejich svědectví o ukrutnostech páchaných vládními silami a těla zabitých policistů a vojáků však od června ukazují, že mimo kamery světových médií se tam odehrává něco hrozivého.

Po několika dekádách zahraničněpolitických angažmá Muammara Qaddáfího v subsaharské Africe hrozí „afrikanizace" Libye.

Africké břehy Středozemního moře pohltila revoluční nálada a vzdor proti autoritativním režimům, ještě před dvěma měsíci považovaným za velmi stabilní. Po tuniském prezidentovi Ben Alím se zhroutila i vláda egyptského prezidenta Husního Mubáraka, zásadního klienta Spojených států v regionu a také spoluprezidenta (společně s Nicolasem Sarkozym) Francií projektované Unie pro Středozemí, platformy pro vztahy Evropské unie s jižními sousedy. Až čas ukáže, zda se protestujícím podaří prosadit nějakou formu civilní a reprezentativní moci, respektující vůli Egypťanů, či zda jim bude armádou vnucen „ukázněný přechod", jak to nazvala americká ministryně zahraničí, a převzetí moci některým z představitelů ancien regime - zkorumpovaného policejního státu, proti kterému se vzbouřili.

Kolem Egypta obchází strašidlo. Samozřejmě, nejsme v letech budování Asuánské přehrady, sovětsko-amerického soupeření a strašidla komunistického. Je to islamismus, konkrétně místní Muslimské bratrstvo (ichwán ul-muslimín), jež začíná být skloňováno některými médii i politiky a jež je údajně rizikovým prvkem egyptského rozchodu s třemi dekádami diktatury Husního Mubáraka.

Stejnojmenná kniha Sihema Bensedrína a Umara Mestirího, tuniských obhájců lidských práv, upozorňuje na „zločinné pokrytectví představitelů Evropské unie". Demokracie, lidská práva a právní stát - to jsou jedny z deklarovaných zásad zahraniční politiky Evropské unie, které chce prosazovat ve světě. Reálně je Unie těžkou zahraničněpolitickou vahou jen ve svém bezprostředním okolí jižního a východního Středozemí, východní Evropy a případně Zakavkazska. Právě tam musí EU ukázat, že její zásady nejsou jen rétorickým cvičením. Dosavadní bilance není povzbudivá. Mocenský zvrat v Tunisku poukázal na jeden z případů, kde Unie upřednostnila pochybnou stabilitu před svými zásadami.

Ambiciózní zahraniční politika Turecka a růst jeho prestiže představuje ve spojení s izraelskou izolací zatěžkávací zkoušku pro vztahy obou zemí.

Je tomu rok, co turecký premiér Recep Tayyip Erdogan v diskuzi na Světovém ekonomickém fóru v Davosu vyvedl z míry Šimona Perese, když zabíjení civilistů v Gaze během izraelské operace Lité olovo nazval tím, čím bylo, tedy zabíjením civilistů. Od vysoce postaveného politika se očekávala kulantnější formulace, inspirace vyjádřeními například českých představitelů v době předsednictví EU se jistě nabízela. Tehdejší rázný odchod tureckého premiéra z pódia dodnes symbolizuje ochlazení vztahů mezi Tureckem a Izraelem. Avšak, i když Erdogana provází pověst vznětlivého muže, za postupným rozpadem strategického partnerství těchto dvou zemí jeho náhlé duševní pohnutí nestojí.

Severní Afrika je stále důležitějším producentem a vývozcem zemního plynu do Evropy, což je nepochybně podstatou intenzivního ruského zájmu o rozvoj vztahů s Alžírskem.

Dlouholetou rivalitu mezi Saúdskou Arábií a Íránem, datující se od nástupu revoluční vlády v Teheránu roku 1979, připomněly tento měsíc události na jihu Arabského poloostrova. Lokální konflikt v Jemenu, v němž proti sobě stojí sunnitská centrální vláda a šíitští rebelové, svým sektářským rozměrem přitahuje pozornost celého regionu. Nic na tom nemění jeho veskrze prostá podstata - dlouholeté opomíjení severní provincie Saada centrální vládou, absolutní nedostatek investic a z toho plynoucí zoufalá životní úroveň místních obyvatel v už tak zaostalém Jemenu, nejchudší arabské zemi. Sektářské napětí mezi šíity a sunnity, v posledních letech vyostřené událostmi v Iráku, dodává střetu regionální dimenzi. A upozorňuje na nebezpečí využívání náboženských a etnických minorit pro vyřizování účtů mezi Íránem, samozvaným ochráncem šíitů, a královstvím, zakládajícím svoji legitimitu na netolerantní formě sunnitského islámu.

Izraelská krajně pravicová vláda odmítá vznik palestinského státu i americké iniciativy. Její vlastní řešení ale nevěští pro budoucnost židovského státu a Palestinců nic dobrého.

Americký prezident Barack Obama obdržel Nobelovu cenu za mír kromě snahy o posílení role diplomacie v mezinárodních vztazích a úsilí o svět bez jaderných zbraní také za své aktivity v izraelsko-palestinském konfliktu. „Jen velmi málo lidí upoutalo pozornost světa v takovém rozsahu jako Obama a dalo lidem naději na lepší budoucnost," vysvětlil svou volbu norský Nobelův výbor. Zatímco s první částí tohoto zdůvodnění lze bezezbytku souhlasit, ta druhá je krajně diskutabilní, především pro obyvatele Izraele a palestinských území.

Turecko se rozhoduje mezi loajalitou k Západu a svými zájmy na Kavkaze.

Cesta Hillary Clintonové nezodpověděla otázku, zda budou USA schopny Africe předložit lákavější nabídku než striktně apolitická a na kontinentu už dobře zavedená Čína.

Afrika v minulých dnech zažila rozsáhlou diplomatickou ofenzívu USA v podobě turné americké ministryně zahraničí Hillary Clintonové, která mimo jiné navštívila Keňu, Jihoafrickou republiku, Angolu, Demokratickou republiku Kongo (DRC) a Nigérii.

Nedávný razantní zásah irácké armády proti íránským disidentům z hnutí Lidových mudžáhidů vyvolal spekulace o sbližování iráckého premiéra Málikího s Teheránem.

Lidoví mudžáhidové kdysi bojovali po boku Saddáma Husajna proti Íránu, mají na svědomí bezpočet teroristických útoků na íránském území a v posledních letech se jim za tyto zásluhy dostalo i podpory od Bushovy administrativy. Dnes je jejich tábor nedaleko Bagdádu (i íránských hranic) uzavřen, což vyvolává další otázky o budoucím směřování Iráku.

Integrace černého kontinentu je z hlediska přežití v globálním světě nutná, nicméně už dnes je jasné, že si Africká unie stanovila nerealistické cíle.

Libyjský vůdce Muammar Kaddáfí konečně nalezl vhodné pole, kde může svého génia uplatnit naplno. Kdysi obdivoval arabský nacionalismus, pak sepsal Zelenou knihu, v níž rozpracoval ideální kompromis mezi kapitalismem a socialismem, a následně propagoval panarabismus, ale mezi ješitnými arabskými vládci se nenašel nikdo, kdo by v něm viděl ideálního lídra arabské jednoty. K tomu ještě rozdával plastické trhaviny a munici všemožným militantům po celém světě, ale to všechno je dnes už minulostí - libyjský diktátor se stal vášnivým zastáncem jednoty afrického kontinentu. A už tradičně míří hodně vysoko, jeho ambicí je vznik Spojených států afrických.

Třicet let válčení v Afghánistánu nebere konce. Naopak, konflikt se rozlévá do okolních zemí, i těch, které Rusko považuje za svůj „zadní dvorek".

Přesun afghánské války do Pákistánu není žádnou novinkou. Pákistán se kdysi zprvu stal základnou afghánských bojovníků za svobodu, následně obskurních „studentů" tyranizujících populaci, která byla zmučena válkou, a nakonec teroristů, bránících rozkvětu zdejší demokracie - pokud máme jen lehce nastínit, jak média „svobodného světa" proměnlivě hodnotila aktéry afghánské tragédie. Jiskra však nyní může snadno přeskočit i do Střední Asie, tak jako už v 90. letech, kdy tamní islamisté spojili síly s „internacionály" z Afghánistánu. Především zkorumpované despocie Tádžikistánu a Uzbekistánu poskytují afghánsko-pákistánským ozbrojencům vhodné pole pro rozšíření jejich aktivit.

Situace v Somálsku převyšuje obvyklou africkou míru násilí a lidského utrpení a navíc hrozí přerůst v regionální konflikt.

Už tradičně nepříliš povzbudivé zprávy z Afrického rohu nabraly v minulém týdnu znepokojivou dynamiku. Anarchií zmítané Somálsko vstoupilo do nové fáze ničivé občanské války, která nepřetržitě trvá od svržení posledního vládce, diktátora Sijada Barreho, roku 1991, kdy centrální vláda podlehla náporu klanových milic. Od té doby země zažila rozpad na tři části, intervence Spojených států, OSN a Etiopie, hladomor a především neustávající násilí nejrůznějších ozbrojených formací, na které pochopitelně nejvíce doplácejí civilisté. Život řadových obyvatel je ve skutečně hobbesovském smyslu bídný, brutální a krátký.