Hodně zemí si jak známo myslí, že je pro ně důležité, kdo vládne v Afghánistánu. Mnohé země posílaly v posledních třiceti letech do Afghánistánu vojáky, zbraně nebo hromady peněz, aby ho opatřily vládou, který by jim vyhovovala.

exkluzivně on-line

Vztahy mezi Íránem a Spojenými státy jsou bouřlivé už skoro šedesát let.

Nejpronikavější veřejnou emocí je v dnešním světě strach. Není iracionální, ale nevede nutně k rozumným způsobům, jak se vypořádat s předpokládanými hrozbami. Jak tento strach působí, nám jasně ukazují dvě nedávné pozoruhodné události. První z nich byl dramatický propad na newyorské burze cenných papírů 6. května - který všechny ohromil a trval pouhých několik minut. Druhou byly nepokoje v Athénách, při nichž už přišli o život tři lidé a které pořád pokračují.

V říjnu 2001, krátce po 11. září, jsem napsal následující:

„Režimy v [Pákistánu a Saudské Arábii] se opírají o koalici prozápadních modernizujících elit a krajně konzervativního islámského establishmentu, který má lidovou podporu. Udržují si stabilitu díky tomu, že dokáží s touto koalicí žonglovat. Tuto schopnost jim dává dvojakost jejich politik a jejich veřejných vyjádření.

Spojené státy nyní říkají ,pryč s těmito dvojakostmi'. Nepochybně mohou dosáhnout svého. Ale režimy v Saudské Arábii a Pákistánu mohou v tomto procesu zjistit, že jejich lidová základna je nenapravitelně nahlodaná...

Zvažme, jestli tohle nemohl být bin Ládinův plán. Jeho vlastní sebevražednou misí možná bylo vlákat Spojené státy do této pasti."

Každý zná staré rčení, že na světě jsou jisté jen dvě věci, smrt a daně. Většina z nás ale vydává spoustu energie na to, aby obě oddálila. Daně jsou všude velmi nepopulární. Málokdo si stěžuje, že jich platí málo. Problém je v tom, že skoro každý chce mnohé z věcí, které jsou placeny z daní.

Docela nedávno provedli ve Francii průzkum veřejného mínění s překvapujícími výsledky. Francie má jedny z nejvyšších daňových sazeb na světě, avšak většina obyvatel se domnívá, že další zvyšování daní je nevyhnutelné. Co je ještě překvapivější: navzdory faktu, že Francie má nyní pravicovou vládu, zvyšování daní očekává více voličů pravice než levice, více bohatších voličů než chudších.

Vztahy mezi Čínou a Spojenými státy dělají velkou starost žvanivým třídám (blogerům, médiím, politikům, mezinárodním byrokratům). Analýzy je většinou pojímají jako vztah mezi upadající supervelmocí, Spojenými státy, a „emergentní zemí“ na prudkém vzestupu, Čínou. V západním světě je tento vztah obvykle definován negativně, Čína se považuje za „hrozbu“. Ale hrozbu pro koho a v jakém smyslu?

Slovo demokracie je v naší době velmi populární. Na světě prakticky neexistuje země, jejíž vláda by o sobě netvrdila, že je demokratická. Současně ale prakticky neexistuje země, jejíž vládu by jiní lidé - doma i v zahraničí - neodsuzovali jako nedemokratickou.

 

Za protestních shromáždění na náměstí Tahrír v listopadu 2011 odpověděl dvacetiletý Mohamed Ali na otázku novináře, proč je tady: „Chceme sociální spravedlnost. Nic víc. To je to minimum, které si zasloužíme.“

„Obsaďme Wall Street“ – dnes už skutečné hnutí – je nejdůležitější politickou událostí v USA od povstání roku 1968. Je jejich přímým potomkem nebo pokračováním.

Oficiální linie skoro všude říká, že světoekonomika bude zase brzy vypadat dobře, jen když uděláme to nebo ono. Faktem je, že tomu ve skutečnosti nikdo nevěří - vlády ani megabanky, ba ani ekonomové s klapkami na očích.

Ollanta Humala byl 5. června zvolen prezidentem Peru. Jediným nesporným poraženým v těchto volbách jsou Spojené státy, jejichž velvyslankyně Rose Likins otevřeně podporovala Humalovu soupeřku v druhém kole, Keiko Fujimori. Co bylo ve hře v těchto pro Latinskou Ameriku stěžejních volbách?

Arabská revolta roku 1916, kterou vedl Šarif Husajn bin Alí, usilovala o nezávislost na Osmanské říši. Osmané byli vyhnáni, velkou revoltu ovšem kooptovali Britové a Francouzi.

Spojené státy vedou v současnosti tři války na Středním východě - v Afghánistánu, Iráku a nyní také v Libyi. USA mají základny po celém světě, ve více než 150 zemích. Mají v této chvíli napjaté vztahy s Íránem a Severní Koreou, přičemž nikdy nevyloučily vojenskou akci.

Kolem toho, co se děje v Libyi, je tolik pokrytectví a zmatených analýz, že je těžké vědět, kde začít.

V posledních padesáti letech budovaly Spojené státy svoji středovýchodní politiku na těsných vazbách se třemi zeměmi: Izraelem, Saúdskou Arábií a Pákistánem. Roku 2011 mají se všemi třemi různice, a to velmi zásadní.

Před jedenapadesáti lety, 3. února 1960, promluvil Harold MacMillan, tehdejší premiér Velké Británie a konzervativec, před jihoafrickým parlamentem ovládaným stranou, která vybudovala apartheid jako základ vládnutí v zemi. To, co řekl, dostalo později název „řeč o větru změny". Jeho slova stojí za připomenutí:

Celý libyjský konflikt z minulého měsíce (března 2011, pozn. překl.) - občanská válka v Libyi, vojenská akce proti Kaddáfímu pod vedením USA - není humanitárním zásahem a nemá co dělat ani se současnou světovou nabídkou ropy. Ve skutečnosti je to vše velký klamný manévr, vědomé odpoutání pozornosti od hlavního politického boje v arabském světě.

Evropa měla své odmítače od okamžiku, kdy se vydala na dlouhou cestu ke sjednocení.

Spojené státy už skoro dvě desetiletí povykují, že jsou rozhodnuty zabránit Íránu a Severní Koreji, aby se staly jadernými mocnostmi. Vláda USA pravidelně připomíná důležitost tohoto cíle v pauzách mezi naléhavějšími otázkami.Protože jak Írán, tak Severní Korea zjevně nejsou ochotny ustoupit těmto pravidelně a opětovně vyhlašovaným požadavkům, Spojené státy neustále vyhrožují nějakými dalšími akcemi.

Začátkem března 2012 navštívil Spojené státy izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Přijel, aby ještě jednou zopakoval, že jaderný Írán představuje pro Izrael existenční hrozbu a že si Izrael vyhrazuje právo, aby proti tomu včas zasáhl. Prezident Obama prohlásil se stejným důrazem, že je pravda, že jaderný Írán je hrozbou pro existenci Izraele a že Spojené státy s tím nemohou souhlasit, ale že Netanjahuovo načasování je špatné. Nejdřív je třeba vyčerpat všechny možnosti nevojenských akcí a až pak pomýšlet na něco jiného.