Literární noviny

Organizování odborů bylo ještě v první polovině devatenáctého století považováno za velmi radikální myšlenku. Odbory stály skoro všude mimo zákon.

Dva definitivní kandidáti na funkci prezidenta USA jakoby se snažili vzájemně ukřičet v záležitostech Íránu, Sýrie a Izraele/Palestiny. Oba tvrdí, že dělají víc než ten druhý v zájmu dosažení stejných cílů. Není tedy zvláštní, že v tuto chvíli neprobíhá žádný podobný verbální souboj týkající se Afghánistánu?

V roce 2012 se konají dvě velmi důležité a bojovné volby, ve Francii 22. dubna a ve Spojených státech 6. listopadu. V obou zemích se diskutuje o prakticky stejných otázkách a skoro stejným způsobem. A v obou zemích je prezident nejmocnější politickou postavou. V jednom se ale Spojené státy a Francie podstatně odlišují: ne v ideologii, ale ve volebních pravidlech. A odlišná pravidla vedou k nápadně rozdílným volebním taktikám.

Začátkem března 2012 navštívil Spojené státy izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Přijel, aby ještě jednou zopakoval, že jaderný Írán představuje pro Izrael existenční hrozbu a že si Izrael vyhrazuje právo, aby proti tomu včas zasáhl. Prezident Obama prohlásil se stejným důrazem, že je pravda, že jaderný Írán je hrozbou pro existenci Izraele a že Spojené státy s tím nemohou souhlasit, ale že Netanjahuovo načasování je špatné. Nejdřív je třeba vyčerpat všechny možnosti nevojenských akcí a až pak pomýšlet na něco jiného.

Po velmi dlouhou dobu existovala na světě jen hrstka univerzit. Celkový počet lidí v těchto institucích byl velmi malý. Tato nepočetná skupina studentů se většinou rekrutovala z vyšších tříd. Studium na univerzitě přinášelo velký prestiž a bylo odrazem velkého privilegia.

Ať je rétorika jak chce hlasitá a občanská válka sebeotřesnější, rozhodující je, že si ve skutečnosti nikdo doopravdy nepřeje, aby Asad odešel. A tak se vší pravděpodobností zůstane.

V říjnu 2001, krátce po 11. září, jsem napsal následující:

„Režimy v [Pákistánu a Saudské Arábii] se opírají o koalici prozápadních modernizujících elit a krajně konzervativního islámského establishmentu, který má lidovou podporu. Udržují si stabilitu díky tomu, že dokáží s touto koalicí žonglovat. Tuto schopnost jim dává dvojakost jejich politik a jejich veřejných vyjádření.

Spojené státy nyní říkají ,pryč s těmito dvojakostmi'. Nepochybně mohou dosáhnout svého. Ale režimy v Saudské Arábii a Pákistánu mohou v tomto procesu zjistit, že jejich lidová základna je nenapravitelně nahlodaná...

Zvažme, jestli tohle nemohl být bin Ládinův plán. Jeho vlastní sebevražednou misí možná bylo vlákat Spojené státy do této pasti."

Vztahy mezi Čínou a Spojenými státy dělají velkou starost žvanivým třídám (blogerům, médiím, politikům, mezinárodním byrokratům). Analýzy je většinou pojímají jako vztah mezi upadající supervelmocí, Spojenými státy, a „emergentní zemí“ na prudkém vzestupu, Čínou. V západním světě je tento vztah obvykle definován negativně, Čína se považuje za „hrozbu“. Ale hrozbu pro koho a v jakém smyslu?

Pro světovou levici to byl dobrý rok – ať definujeme levici jakkoli úzce nebo široce. Základní příčinou byly špatné ekonomické podmínky, kterými trpěla většina světa. Nezaměstnanost byla vysoká a dál rostla. Většina vlád se potýkala s vysokou zadlužeností a sníženými příjmy. Vlády reagovaly tím, že se snažily ukládat úsporná opatření svým obyvatelům a současně chránit své banky.

Kdysi měly Spojené státy hodně přátel nebo aspoň relativně poslušných stoupenců. Dnes se zdá, že nemají nic než protivníky, a to všech politických odstínů. Co víc, ve svých střetech s nimi si zřejmě nevedou moc dobře.

Za protestních shromáždění na náměstí Tahrír v listopadu 2011 odpověděl dvacetiletý Mohamed Ali na otázku novináře, proč je tady: „Chceme sociální spravedlnost. Nic víc. To je to minimum, které si zasloužíme.“

Nepřestávám žasnout, jak světoví politici a média vydávají většinu své energie na debaty o domnělých geopolitických změnách, které se nestanou skutečností, přičemž ignorují významné děje, které už jsou v pohybu.

„Obsaďme Wall Street“ – dnes už skutečné hnutí – je nejdůležitější politickou událostí v USA od povstání roku 1968. Je jejich přímým potomkem nebo pokračováním.

Představuji si, jak by asi vypadala konverzace, v níž by vůdcové al-Kajdy letos 11. září hodnotili, co dosáhli za deset let, které uplynuly od jejich útoků na půdě USA. Myslím, že by byli plní optimismu z toho, co všechno dokázali.

Sociální demokracie byla na svém vrcholu v období od roku 1945 do konce šedesátých let. Tehdy představovala ideologii a hnutí prosazující využívání zdrojů státu k určité redistribuci ve prospěch většiny obyvatelstva.

V moderním světě neexistuje stát bez „menšin". Řečeno jinak, v každém státě je nějaká skupina, které se připisuje vysoký sociální status, ať je definována pomocí rasy, náboženství, jazyka, etnicity nebo nějakém kombinace těchto atributů. A pak jsou v ní vždy ti ostatní, kteří tyto atributy nemají.

Když jsem před deseti lety společně s několika dalšími lidmi hovořil o úpadku USA ve světosystému, odpovědí byly v nejlepším případě shovívavé úsměvy nad naší naivitou. Copak nebyly Spojené státy jedinou supervelmocí, která se angažuje i v nejodlehlejších koutech zeměkoule a většinou dokáže prosadit svou? Tento názor sdílelo celé politické spektrum.

Oficiální linie skoro všude říká, že světoekonomika bude zase brzy vypadat dobře, jen když uděláme to nebo ono. Faktem je, že tomu ve skutečnosti nikdo nevěří - vlády ani megabanky, ba ani ekonomové s klapkami na očích.

Ollanta Humala byl 5. června zvolen prezidentem Peru. Jediným nesporným poraženým v těchto volbách jsou Spojené státy, jejichž velvyslankyně Rose Likins otevřeně podporovala Humalovu soupeřku v druhém kole, Keiko Fujimori. Co bylo ve hře v těchto pro Latinskou Ameriku stěžejních volbách?

Usáma bin Ládin byl zabit v pákistánském Abbottabádu 2. května 2011 místního času. Zabilo ho komando U.S. Seals ve speciální operaci, kterou nařídil prezident USA. Ví o tom celý svět a reakce na tuto událost byly krajně protichůdné. Změnila ale tato smrt vůbec někde něco? Záleží na tom?