Literární noviny

Původně jsem chtěl nazvat tyto poznámky Mlčeti zlato – neboť se týkají zlata, jež v podobě majetku chce vláda škrtů, zvaných úspory, vrátit církvím a církve je mlčky, bez zaujetí postoje (přirozeně kromě setrvávání na zásadě, že jim patří nejen to, co dostanou, ale vlastně mnohem víc), přijímají. Jenže mne předstihl kardinál Duka, arcibiskup pražský. Ve středu 29. března totiž prohlásil na konferenci v Senátu: „Kdyby se mě někdo zeptal, zda chci v době ekonomické krize církvím darovat šedesát miliard, tak bych, kdybych byl obyčejný kněz a ne pražský arcibiskup, také řekl ne."

Pokud by německý sociolog Heinz Bude hledal další a čerstvý doklad pro svůj názor na „roztříštěnou společnost" – jak nejen on charakterizuje současný stav společnosti – našel by jej v právě ukončeném Týdnu neklidu českých studentů. Byli pouze další skupinou, jež se v této republice vzbouřila proti vládní politice rozpočtových škrtů, zvaných reformy.

Pokud by německý sociolog Heinz Bude hledal další a čerstvý doklad pro svůj názor na „roztříštěnou společnost" – jak nejen on charakterizuje současný stav společnosti – našel by jej v právě ukončeném Týdnu neklidu českých studentů. Byli pouze další skupinou, jež se v této republice vzbouřila proti vládní politice rozpočtových škrtů, zvaných reformy. Předcházely protesty policistů, odborářů, lékařů – neklid je zkrátka obecný. Přesto všem těmto společenským skupinám je – kromě odmítání vládní politiky vůči jejich zájmům - společné jedno: každá z nich usilovala pouze o obranu svých vlastních zájmů a nehledala spojence. Přitom pohlížíte-li zvenčí, navíc se sympatiemi, na rostoucí tábor nespokojenců, musíte nutně dojít k závěru, že mají-li tyto (a další) skupiny uspět se svými požadavky, je menší než malá pravděpodobnost, že se jim podaří zvrátit vládní plány jednotlivě – v nejlepším případě ustoupí vláda v jednom bodě, nikdy nesplní požadavky jako celek. (Příklad: slib ministra Dobeše ve věci školného, nahrazený týž den plánem na zápisné.)

Nejde o to mýlit se s prezidentem – nýbrž o to, nečinit mylné závěry pokud jde o Klause poprezidentského. V den, kdy začalo odpočítávání jeho posledního roku v úřadě, začali komentátoři uvažovat (hádat), co asi Václav Klaus učiní – podnikne – poté, kdy opustil Hrad. Že neodejde z politiky – takříkajíc ze scény -, o tom nepochybuje vůbec nikdo. U muže tolik sebestředného a fyzicky přes drobné operace zcela fit je myšlenka o možném odchodu ze světel ramp mimo jakoukoliv úvahu.

Nejde o to mýlit se s prezidentem – nýbrž o to, nečinit mylné závěry pokud jde o Klause poprezidentského. V den, kdy začalo odpočítávání jeho posledního roku v úřadě, začali komentátoři uvažovat (hádat), co asi Václav Klaus učiní – podnikne – poté, kdy opustil Hrad. Že neodejde z politiky – takříkajíc ze scény -, o tom nepochybuje vůbec nikdo. U muže tolik sebestředného a fyzicky přes drobné operace zcela fit je myšlenka o možném odchodu ze světel ramp mimo jakoukoliv úvahu.

Čteme (a slýcháme) to denně: Šíitský Írán podporuje krachující režim v Sýrii. Protektor a podporovatel Hizballáhu v Libanonu a Hamásu v Gaze. Jeho prezident Ahmadinežád, „šílený kalif". Nejčastěji – chystá jadernou bombu, aby vyhladil Izrael. Připraven uzavřít Hormuzský průliv, jakmile by jej USA (nebo Izrael) napadly. Přidejme teokratický režim, potlačení povolebních protestů v roce 2009 – ne, není to přívětivá země...

Podle izraelské verze, neustále opakované telavivské vládě nakloněnými novináři a západními vládami, je Írán na samém okraji výroby jaderné zbraně (tvrdí to sám Šimon Peres, hlava státu). Reportéři přitom pouze zapomněli, že totéž varování pronesl současný prezident v roce 1996 – tehdy jako ministerský předseda (tedy před pouhými 16 lety). A už jsme zapomněli, že dnešní izraelský ministerský předseda Benjamin Netanjahu řekl v roce 1992, že do roku 1999 bude mít Írán jadernou bombu. To bylo před 13 lety. Obehraná písnička...

To je jediné, v čem se shoduji s ředitelem kabinetu ministra zdravotnictví Janem Růžičkou.

Když jsme kolem poledne 28. října – při 11 stupních Celsia – přijeli k Zucottiho Parku, byli jsme vzhledem k tomu, co jsme předtím viděli na fotografiích, trochu zklamáni: barev bylo pořídku. Stany byly většinou tmavé, výrazná oranžová zřetelně oznamovala jen FOOD (potraviny) a INFO MEDIA.

Spoluobčané, naše blízké okolí je ve společenském varu.

Náměstí španělských měst nabízejí pohled na nový fenomén, který může být pro mnohé překvapením až revolučním, které se rovná konci světa tak, jak ho známe. Místo úvodu k manifestu jeho protagonistů komentář z aktuálních tištěných Literárek.

Jedno zařízení ČSSD se dnes jmenuje „Masarykova demokratická akademie" - poté, co se sociální demokracie rozkročila podle vzoru někdejšího německého kacnléře Schrödra ke středu (ať to znamená cokoliv), nahradila v původním názvu slovo dělnická termínem méně zřetelným. Pod zkratkou MAD dnes nacházíme cosi jako školicí (vzdělávací) středisko, které - jak mi bylo před několika lety naznačeno - se pod Jiřím Paroubkem mělo stát dokonce jakýmsi stranickým think tankem (analytickým koncepčním střediskem). Nestalo se tak, je teď nahrazeno jiným střediskem s honosným titulem CESTA - Centrum pro sociálně-tržní ekonomiku a otevřenou demokracii.

„Odcházení" je termín, který se v posledních několika týdnech objevoval v médiích dost často. Začalo to diskusí - či spíš spory - okolo filmu Václava Havla a pokračovalo diskusí o ministru obrany Alexandu Vondrovi a jeho možném a vyžadovaném odchodu z čela ministerstva.

Australská labouristická vláda premiérky Julie Gillardové tvrdí, že země zahájila dlouhodobý „silný růst“. Ekonom a člen dozorčí rady Reserve Bank (Státní banky) Warwick McKibbin ale varuje, že asijská bublina „horkého dolaru“ praskne a australské hospodářství se dostane do krize hlubší než ta, kterou právě prošlo.

Chleba, který si ráno krájím ke snídani, někdo upekl. Máslo, kterým si jej mažu, někdo vyrobil z mléka, jež kravám podojila dojička (nebo ten či ta, kdo k tomu použil stroj). Kdosi musel máslo přivézt do prodejny, kde mi je prodali (ldyž je předtím vyložili z vozu a uskladnili). Noviny, koupené v trafice, mi s úsměvem podala prodavačka - ale předtím je někdo, byť s využitím strojů, vytiskl.

Ne, nejde o jména tří nových králů. Přesto mají leccos společného. Takže popořádku. Nejdříve jsem trochu žasl: v pondělí jsem se dočetl v denním tisku, že český ministr obrany Alexandr Vondra je v Tel Avivu. Ne že by vyjednával prodej nebo nákup tanků nebo jiné zbroje (i když izraelská armáda má - mám zato, že na rozdíl od ministrovy země - nejmodernější výzbroj jak z USA tak z vlastní výroby).

Soudě podle názvu článku, který otiskl v Právu 26. tm. - uprostřed tuniského povstání -, byl Richard Falbr, europoslanec ČSSD, jeden z mála, kteří věděli předem, co se v Tunisu přihodí. Mluvil totiž o „dlouho očekávaném překvapení". Svůj text věnoval kritice EU, která sice středomořské země, čímž jsou míněny hlavně arabské státy v severní Africe, smluvně hospodářsky podporuje, ale navzdory proklamovaným jiným cílům, např. demokratizaci, v tomto ohledu nic závažného nečinila.

Dvě poněkud kontrastující oprávy. Jedna, časově ne úplně čerstvá: V sobotu 15. tm. se v Tel Avivu sešlo - lépe: shromáždilo k pochodu dvacet tisíc aktivistů, Židů a Arabů, členů levicových hnutí, politických stran a občanskoprávních skupin, na protest proti rozhodnutí Knessetu (parlamentu) zřídit komisi, která má vyšetřit , odkud pocházejí finanční zdroje hnutí za lidská práva. S heslem Demonstrace - pokud je to ještě možné - za demokracii prošel pochod z Meirova parku - před sídlem pravicové strany Likud - na náměstí před Muzeem umění. Tam promluvili kromě poslanců za strany Hadaš, Kadima a Meretz také zástupci hnutí Mír dnes a skupin za lidská práva. Nad hlavami davu zavlály rudé vlajky a standarty s hesly jako Židé a Arabové společně proti fašismu, Čekáme na demokracii, Pozor: před námi je konec demokracie, Bojujte proti pravicové vládě temnoty a Demokracie volá o pomoc. Nebudu tu uvádět další podrobnosti -zájemce je najde na http://www.maki.org - chci jenom upozornit, že o těchto akcích česká média zpravidla neinformují, protože zprávy tohoto druhu neodpovídají obrazu Izraele, tak jak jej média podávají.

Dostal jsem oklikou pozvánku na diskusi, nazvanou Má ještě smysl sociální stát? Otázka řečnická, kladou-li ji sociální demokraté - oficiálně nemohou takový smysl popřít.

Mladého reportéra vyslala redakce, aby pohovořil s novým ředitelem Národní knihovny. Mladý je tento novinář bezpochyby - ve sloupku, kterým text rozhovoru doprovodil, přiznává, že poprvé byl v knihovně jako středoškolák před 15 lety - bylo to poprvé a bylo by to zřejmě i naposledy, nebýt nynějšího poslání.