Angažmá Evropské unie v Bosně a Hercegovině je dalším případem, v němž české předsednictví zrovna nezazářilo.
Trochu zapomenutá, v celku odepsaná. Právě tak vnímá většina obyvatel Bosny a Hercegoviny postavení své země v Evropě. Zapomenutá, protože v agenturním zpravodajství se většina problémů dnešního Balkánu ztotožňuje s Albánci, Srby a jejich spory na Kosovu; odepsaná, jelikož nikdo nevyvíjí výraznější iniciativu, která by to měla změnit. V Bosně a Hercegovině se už čtrnáctým rokem nebojuje, lidé si volí legitimní zástupce a s hledáním politické dohody pomáhá v Úřadu vysokého představitele protektor z EU. Přesto, nebo spíš také proto, se země dosud nevyrovnala s následky občansko-etnické války v letech 1992-1995, její potíže se násobí a jedno evropské předsednictví přehazuje pomyslný „úkol Bosna" na své následovníky. Ti poslední - čeští - nebudou zřejmě výjimkou.
Dědictví Daytonu
Bosňanům, to jest pravoslavným Srbům, katolickým Chorvatům a muslimským Bosňákům, se už dlouho nevede dobře. Zvykli si tak nějak žít vedle sebe, zdaleka ale ne pospolu. Každý z národů uznává toliko vlastní vůdce, svoji ideologii, své zájmy. A každý je zároveň svým způsobem nespokojený. Na území Republiky srbské se demonstruje proti islámu, Západu a Bruselu, v bosňácko-chorvatské Federaci proti Srbům, Východu a... opět Bruselu. Společné oběma federativním republikám zůstaly všeprostupující korupce, pocity všeobecného ukřivdění a nezaměstnanost. Ta se dlouhodobě pohybovala okolo čtyřiceti procent a při dnešní recesi, kdy si stát musí brát půjčku od Mezinárodního měnového fondu, ještě narůstá. Výsledkem je hluboká společenská frustrace, rozčarování a beznaděj, která se projevuje například odhodláním dvou třetin příslušníků poválečné generace zemi při první vhodné příležitosti opustit.
Příčin tohoto stavu lze objevit mnoho. Mezi prvními však bývá vždy zmiňován oktrojovaný politický systém, který vzešel z Daytonské mírové dohody, respektive z dřívějšího Holbrookova plánu. Daytonská úmluva zavedla složitou správní soustavu: v zemi funguje regulérní centrální vláda, které je ovšem nadřazeno tříčlenné Presidium (pro každé etnikum jedna osoba) a kterou doplňuje řada podstruktur utvářených na národnostním, kantonálním, lokálním a municipálním základě, jejichž kompetence se pochopitelně překrývají. Mimo to vládnou v Bosně zájmové neformální skupiny převážně z chorvatských a srbských diaspor a do třetice pak zmiňovaný protektor - vysoký představitel, kterého vybírá mezinárodní Rada pro implementaci míru, ovšem s rozhodujícím vlivem EU. Protektor má pravomoci nařizovat i rušit zákony a rovněž odvolávat problematické politiky. Bosenští představitelé se pak neustále hádají, dohadují a sváří o každou dílčí reformu, zatímco všechna nepopulární rozhodnutí nechávají na představiteli EU a následně ho zhusta kritizují. Záleží tedy na vlivu a schopnostech příslušného protektora, zda dokáže situací zvládnout. A záleží také na zemi předsedající Unii, jakou mu poskytne podporu a diplomatickou pomoc.
Trefně vystihl důsledky situace Miroslav Lajčák, předposlední ze sedmi protektorů, kteří od roku 1995 v Bosně působili, v rozhovoru pro Aktuálně.cz: „...mezinárodní společenství se v minulých dvou, třech letech otočilo k Bosně a Hercegovině zády. Výsledkem je zpomalení pozitivních trendů. Země se jakoby začala točit v začarovaném kruhu, z něhož nezvládá sama uniknout."
Bahniště pro populisty
Návštěvník Bosny zprvu nic neobvyklého nezaznamená. Domy jsou opravené, v každém městě se skví katolický kostel, pravoslavný chrám, anebo sunnitská mešita, a lidé žijí zdánlivě normálně. V rozhovoru s každým z nich je ale všeobecný marasmus cítit. A pak jsou tu detaily: v Banje Luce lze znovu vidět portréty někdejšího bosenskosrbského předáka Radovana Karadžiće, jehož momentálně soudí v Haagu, i generála Ratka Mladiće, který je stále na útěku. V Sarajevu lze zase zaslechnout kavárenské debaty bosenských Chorvatů, jež mají možnost žádat o druhé občanství v pobřežní domovině, s Bosňáky, kteří se nemají k jakému národu hlásit, a tak si vytváří vlastní, z místa a z islámu vycházející identitu. Ta je patrná třeba v zvyšujícím se počtu zahalených žen, v rostoucí oblibě radikálních imámů či v nových sarajevských supermarketech, kde se nedostane žádný alkohol ani vepřové.
Další občanská válka prozatím nehrozí - armáda je federalizovaná, policie pod federálním dohledem a okolní státy vyčerpané. Přesto se mluví o obrodě lidového nacionalismu, kterou provázejí revanšistické nálady.
Taková situace je pochopitelně bahništěm pro populisty všeho druhu. A právě zde se ukazuje, jak důležitá je role, kterou na sebe mezinárodní společenství v Bosně vzalo. „Hlavní úlohu v Bosně a Hercegovině postupně přebírá EU," navázal Miroslav Lajčák ve zmíněném interview. „V rámci ní musíme nadefinovat, čeho chceme společně dosáhnout a o tom budu jednat v Praze, jelikož nadcházející půlrok během českého předsednictví čeká Bosnu klíčové a složité období." Rozhovor byl veden vloni na podzim a Lajčákovi, který je díky sjednocení bosenské policie považován za jednoho z nejúspěšnějších v úřadu, se pražská mise zjevně povedla - západní Balkán a jeho integrace do Evropy se staly jednou z priorit českého předsednictví. Ještě v lednu 2009 pak čeští zástupci v Bruselu přizvukovali Javieru Solanovi, že rok 2009 bude vskutku pro Bosnu klíčový a že učiní vše pro to, aby jí na cestě do Evropy pomohli.
Jenomže ouha! Přešel únor, potom i březen a v Bosně stále nic. Jen Vlasta Parkanová na sklonku zimy prohlásila, že úkoly evropské vojenské mise Althea v zemi jsou v zásadě splněné... avšak vojáci v Bosně zůstávají. Miroslav Lajčák byl mezitím povolán zpět do Bratislavy, aby se ujal funkce ministra zahraničních věcí, a do Úřadu vysokého představitele nastoupil rakouský diplomat Valentin Inzko. Teprve toho navštívil v dubnu v Sarajevu Karel Schwarzenberg. Přijel sice v doprovodu francouzského a švédského kolegy - Bernarda Kouchnera a Karla Bildta -, ale pronesl jenom obvyklé floskule: Bosna pokročila, ale musí přidat, s Bosnou se v EU počítá, ale ne hned. Ještě před pádem vlády stihla česká diplomacie rozjednat volnější režim při vydávání víz bosenským občanům, nicméně to bylo z české strany k příslušné prioritě všechno.
Promarněná šance
Není jistě poctivé se tvářit, jakoby Topolánková vláda současnou mizérii v Bosně a Hercegovině zavinila. Upřímně řečeno, nebylo v jejích silách ji ani výrazněji napravit. Přesto se české předsednictví viditelně nezmohlo ani na iniciativy, ke kterým síly mělo - na vyjasnění a sjednocení postojů členských států Evropské unie k bosenským záležitostem, což viděl jako realistický úspěch balkanolog Filip Tesař, nebo na rozpoutání diskuse o změně unijního přístupu k jihovýchodní Evropě, zborcení předsudků a hledání alternativních řešení, k čemuž vybízel historik a rovněž znalec regionu Jan Pelikán.
Přirozeně: ani svět, ani Balkán se kvůli jednomu českému zaváhání nezbortí. Bosenská politika žije dál spory nad žádoucí reformou ústavy, přičemž Chorvati a Bosňáci požadují pevnou federaci a bosenští Srbové usilují o právo na odtržení, bosenská veřejnost probírá privatizační kauzy a úplatkářské skandály, do kterých jsou dnes namočení všichni, skutečně všichni z významných politiků, a běžný lid se trápí tím, kde vydělat. Jde však bez pochyby o promarněnou šanci. Evropská unie, tedy celek, který má ambici být v regionu symbolem lepších pořádků, zůstává v Bosně a Hercegovině vnímána jako namyšlený mentor, správce či feudál, který ovládané zemi nerozumí, nad její lid se povyšuje a jeho potřebami pohrdá. A to, že se příslušný pocit ani v následujících měsících nezmění, způsobilo jistým, třebaže malým dílem i českého angažmá v čele EU.
Dragana Petrovićová je bosenskosrbská mírová aktivistky a zahraniční dopisovatelky Literárních novin.