Co se stalo s institucí, jež byla ještě minulý rok považována za polomrtvou a dnes se o ní znovu a všude mluví?
Slyšíme to pořád: „Mezinárodní měnový fond (MMF) varuje před zbytečným utrácením," „MMF požádalo o pomoc Srbsko (Lotyšsko, Maďarsko, Island, Rumunsko, Bělorusko, Ukrajina...)," „Mezinárodní měnový fond dostal od států G20 přislíbeno trojnásobné množství dosavadních prostředků." Mezinárodní měnový fond je zmíněn v každé zprávě, která pojednává o vývoji hospodářství. Jakoby si dnes bez angažmá či alespoň konzultace MMF nedovedl nikdo ekonomickou budoucnost světa představit.
Donedávna tomu tak ale nebylo. V září roku 2000 hostila Praha zasedání takzvaných brettonwoodských institucí, Světové banky a právě Mezinárodního měnového fondu. Každý si jistě vzpomene - davy demonstrantů, obležený Palác kultury, vyděšení delegáti. A především jasný požadavek: zrušit, nebo zreformovat. Už tehdy se mimo hlavní proud vědělo, že MMF neplní účel, pro který byl založen. Už tehdy bylo obecně známo, že to, jak Fond vnímá svět, neodpovídá tomu, jaký svět ve skutečnosti je.
O šest let později si názory kritiků osvojily vlády zemí, jež stále Fondu dlužily a zároveň měly dostatek vlivu na to, aby je někdo poslouchal: Brazílie, Argentina, Indonésie, Uruguay a Turecko. V letech 2006 a 2007 Fond o tyto největší dlužníky přišel a mělo se za to, že pokud nemá sloužit jen jako nástroj k usměrňování ekonomik rozvojového světa v zájmu bohatých, musí projít hlubokými proměnami. Jinak skončí. Co se změnilo, že najednou MMF nabral druhý dech? Může za to jen krize? Anebo v posledních letech vyšel Fond kritikům alespoň trochu vstříc?
Ani fond, ani vlády
Mezinárodnímu měnovému fondu bývaly vytýkány tři zásadní věci: že rozhoduje jen podle vůle rozvinutých států (váha hlasu jednotlivých států je v orgánech Fondu počítána dle vloženého kapitálu a bohatší tak mají větší vliv), že svým dlužníkům vnucuje rigidní programy strukturální adaptace a tím de facto ovládá jejich hospodářství (přísně vyrovnané rozpočty, otevírání hranic zahraničním společnostem, rozvíjení pouze aktuálně výdělečných odvětví, velké škrty v sociálních výdajích) a že rozvojovým zemím poskytuje jenom úročené půjčky, nikoliv granty, čímž prohlubuje takzvanou dluhovou past. Krom toho dlouhodobě zaznívala ještě obecná výtka - MMF není schopen vykonávat regulativní dohled nad mezinárodními kapitálovými toky, což se dnes zmiňuje nejčastěji.
V prvním bodě, a to je nutné přiznat, se MMF v posledních letech alespoň o reformu pokusil: váha hlasu bohatých států byla snížena z 60,57 procent na 57, 93. Polepšily si však jen mocnější z dříve znevýhodněných zemí, zejména Čína, Turecko, Mexiko a Jižní Korea. Zemím rozvinutým zůstal stěžejní vliv. Ještě před krizí byla naplánována další reforma, ovšem zase jen ve prospěch nových mocností: Ruska a Saúdské Arábie. V rozhodujících orgánech MMF - sboru guvernérů a výkonném výboru - hlasuje tradičně blok USA, Japonsko a Austrálie, podporovaný spřátelenými režimy ve střední Evropě a Střední Americe, společně: obvykle po konzultaci se zástupci eurozóny. Dokáže tedy stále prosadit vše, co si zamane.
V druhém bodě naopak MMF přílišnou vůli ke změně neprojevil. Až do stávající krize se při formulaci programů strukturální adaptace řídil takzvaným washingtonským konsensem, to jest důsledným oktrojováním neoliberálních postupů. Kdo neuposlechl, nedostal další splátky (MMF poskytuje pomoc v několika fázích). Kdo uposlechl, musel rychle vykázat hospodářský růst, ber kde ber.
Po vypuknutí krize získaly pomoc zejména evropské země (mimo Evropu jen Mongolsko, Seychelské ostrovy a Pákistán), které už tržní reformu provedly, a tudíž se nemusely uchýlit například k masivnímu vývozu surovin jako afričtí dlužníci. V principu však požadavky Fondu zůstaly stejné - privatizace, deregulace, rozpočtová kázeň a především žádné ochranářství.
Pokud jde o třetí bod kritiky, tedy o poskytování pomoci úročenými půjčkami, zde se MMF nepohnul vůbec nikam. S jistými nadějemi se vzhlíželo k poslednímu setkání G20 v Londýně, případně jarnímu summitu MMF a Světové banky, který proběhl v závěru dubna ve Washingtonu. Marně. V Londýně dostal Fond slíbeno k stávajícím dvěma stům padesáti miliardám dolarů dalších 250 miliard na rozšíření programu zvláštních práv čerpání (tedy na pomoc členům) a ještě jednou 250 miliard na podporu mezinárodního obchodu, a to bez podmínek. Podobně ve Washingtonu se veškerá diskuse nad reformou točila okolo otázky, zda by měl Fond usilovat o roli mocnějšího regulátora nebo zda by se měl soustředit jenom na dosavadní úkoly a vývoj ekonomiky pouze monitorovat. Na možnost poskytovat místo půjček granty, případně odpustit rozvojovým zemím další dluhy z úroků, nepřišla vůbec řeč.
Mezinárodní měnový fond sám se tedy ani nezměnil, ani nepoučil. Nepoučily se ani vlády zemí, které o činnosti MMF rozhodují. Za časů krize pouze zesílilo volání po finanční instituci, která dokáže kapitalismus na globální úrovni usměrňovat, tj. krotit. A jiná než Fond nás všech dosud neexistuje.
Stále stejná otázka
Na Mezinárodní měnový fond se nyní obracejí země, které potřebují rychle peníze. Fond koná, proto se o něm mluví. To je však málo. Vlády dvaceti nejvlivnějších zemí světa se v Londýně usnesly, že by MMF měl sehrát v jakékoliv restrukturalizaci globálního finančního systému významnou roli, avšak pouze „v rámci svého mandátu". Ve Washingtonu byly pak přeskupeny prostředky na vnitřní chod MMF tak, aby nezávislý kontrolní úřad, který v rámci něj funguje, mohl dál zkoumat, nakolik Fond poskytuje pomoc účelně, a jeho výkonný ředitel Dominique Strauss-Kahn ještě slíbil, že mechanismy včasného varování před dalšími krizemi posílí. Ani to ale nestačí.
Otázka, o níž se debatuje na aktivistických fórech už léta, se opět vrací a dále rozhlašuje po oficiálních politických kruzích: zrušit, či zreformovat? Státy Asie a Latinské Ameriky postupně naznávají, že mechanismy vnitřního rozhodování v MMF jsou příliš rigidní, než aby se s jejich pomocí podařilo náležitou změnu prosadit. Proto si zakládají alternativní fondy a banky, jež jejich představám o nadnárodním dohledu a poskytování potřebné pomoci vyhovují více.
Mezinárodní měnový fond mezitím funguje tak, jak si za pětašedesát let existence zvykl. Krize mu umožnila se znovu nadechnout, jde ovšem o nádech dílčí a navíc dosti sípavý. Reforma Fondu nás všech se musí stát středem politického zájmu. Nebo ať MMF přenechá konečně místo mladšímu a již nevydechne.