Hospodářská krize a masivní státní investice do soukromého sektoru se zdají být trpkým vítězstvím starých levicových idejí na troskách neoliberalismu. Není za tím vším zájem dělat dál „byznys jako obvykle“? Odpovědět se snaží studie odborníků na lokální a participativní ekonomiku z New Economics Foundation (NEF).Britská NEF je prestižní výzkumná a poradenská organizace, která se teoreticky i prakticky orientuje na „jinou ekonomiku“, především na rozvoj lokální ekonomiky, komunitního bankovnictví či evaluací. V jedné ze svých posledních studií, nazvané Znovu roztočit kola, upozorňuje na několik problémů spojených s ozdravěním především finančních institucí. V odkazu na slavnou knihu Fritze Schumachera Malé je krásné ukazuje na příkladu rozvoje mikrofinančních institucí, jak dokázaly zaplnit mezeru, o kterou velké bankovní domy dosud neměly zájem.
Jako úspěšný příklad uvádí NEF nejen rozvojové mikrofinančnictví provozované církevními či rozvojovými organizacemi, ale také komunitní bankovnictví známé z Evropy a USA. Tyto instituce, často neziskové, zajišťují úvěry v rámci místa působení. Mají blízko ke klientům a jsou tak schopny poskytovat bezpečné půjčky i lidem, kteří by sítem velkých bank neprošli. Avšak u některých bank historicky založených jako komunitní můžeme sledovat velké problémy. Dostavily se tam, kde se tyto rozrostlé instituce začaly chovat stejně jako jiné banky a kde je dnes těžké poznat, že byly založeny jako družstva na podporu méně majetných, farmářů či místního rozvoje.
Studie Znovu roztočit kola tak upozorňuje na úpadek mikrofinančnictví, což se děje téměř vždy, když se promění z komunitního nástroje rozvoje ve zdroj růstu zisků. Mikroúvěry se s podporou Mezinárodního měnového fondu staly formou spekulace. Systém řízení vytvořený rozvojovými organizacemi dnes využívají i velké banky či zprostředkovatelské internetové portály a bez ohledu na dopady poskytují půjčky za lichvářské úroky. Velikost je tedy jen jedním z faktorů, důležité je, zda ekonomické nástroje slouží ku prospěchu společenství nebo je zneužívá jen malá skupinka lidí k rychlému obohacování.
Orientace na dosahování zisku v krátké době působí nestabilitu a nemůže přispět k dlouhodobým potřebám zlepšování života lidí, což byl původní smysl ekonomiky. Naopak lokální finanční instituce zaznamenávají růst, v USA ani v době hypoteční krize nijak nevzrostlo procento jejich špatných úvěrů. Po Obamově podpůrném balíčku, který pamatoval i na tyto instituce, nastal problém, jak peníze využít. I přes rostoucí poptávku po jejich službách stačila většina institucí krýt tento zájem z vlastních prostředků. Megalomanská snaha o globální rozšiřování, uniformitu a dosahování rychlých zisků na úkor stability se tak ukazuje nejen morálně pochybnou, ale především prakticky nevhodnou a neudržitelnou.
Občané, vlastníci a podílníci
Politici Severu dnes bez rozpaků sahají ke znárodňování. Mnozí to vydávají za levicový postup, ale liberální (i část radikální) levice kriticky oponuje. Tato forma znárodnění nemá nic společného ani s levicí, ani nemíří proti stávajícímu systému. Naopak. Je to další forma přenášení rizik na občany, zatímco zisky zůstávají v rukou supermajetných. Navíc jde jen o přípravu na další privatizaci.
Ownership Associates, sdružení zabývající se zaměstnaneckým spoluvlastnictvím, poukazuje na rostoucí podíl a úspěšnost zaměstnaneckého spoluvlastnictví či vlastnictví firem. Toto řešení je zvlášť vhodné pro dobu krize a krachů, ale využívají ho i nejprogresivnější firmy, jako výrobce goretexu či Google. Dokonce i v mediální sféře jsou zakládány podniky vedené zaměstnanci, které k tomu vede buď neschopnost majitele, nebo snaha o nezávislost. Například The Milwaukee Journal (společnost Journal Communications) patří nejen mezi nejlepší noviny v USA, ale od roku 1937 i mezi první firmy vlastněné zaměstnanci. Perspektivní cestou tedy není zestátňování, ale zespolečenšťování.
Levice a především sociální demokracie se potácí, ať již vědomě či nevědomě, mezi dvěma ideovými proudy. Obecně se označují jako gildistický (cechovní, participativní) a fabianistický (etatistický, důvěřující v osvícenost státní politiky). Převahu dnes mají etatisté, fakticky nedůvěřující občanským svépomocným iniciativám a spoléhající na klasické nástroje fungujícího trhu, přerozdělování a kontrolně‑plánovací procesy. Participativní pojetí postavené na občanském hnutí získává své zastánce jen pomalu. Jakkoli se krize zdá být dobrou možností pro posílení postavení občanů a zvýšení jejich podílu na moci, „osvícení intelektuálové“ jen těžko odolávají pokušení dělat věci pro dobro druhých, místo aby vytvářeli podmínky pro lidi, kteří si chtějí svou budoucnost spoluvytvářet sami. Mělo by jít o proaktivní proces, který formuluje zákonný rámec pro aktivity „dolních milionů“, a ne jen pasivní ponechání volného prostoru pro akumulaci kapitálu „horních tisíců“, jak pojetí svobody chápe pravice.
Potřebujeme obnovit důvěru ve stát, ale to se nám může podařit, jen pokud bude skutečně sloužit občanům, kteří jeho činnost mohou kontrolovat i ovlivňovat. Bude zajímavé sledovat, zda se evropská a česká levice nechá znova chytit do pasti technokratického osvícenství, které shora oktrojuje dobro pro všechny. Má ovšem historickou šanci využít stávajících zkušeností a existujících nástrojů k tomu, aby otevřela prostor pro skutečně občansky samosprávný a přívětivý stát.
Nahlíženo historicky vypadá situace tak, že komunitní finanční instituce, islámské bezúročné bankovnictví, firmy se silným spoluvlastnictvím zaměstnanců a komunity orientované na lokální ekonomiku jsou na tom o mnoho lépe než takzvaná klasická ekonomika, která se podobným „experimentům“ dosud jen vysmívala. Ve skutečnosti však selhal globalizační experiment, starý jen několik desetiletí, zatímco tradiční ekonomické modely fungují úspěšně již mnoho století.