Po bitvě se pohřbívají mrtvoly a zájemci si mohou nasadit generálské čepice. Bitva o Lisabonskou smlouvu se u nás stala vnitropolitickou událostí prvořadého významu. V jejím závěru premiér Topolánek pronesl státnický projev, který by si všichni měli přečíst, ať si o nacionálně-liberalni ODS myslí cokoli. Topolánek zaujal pozici, která je sice na okraji evropského konsensu, ale pořád ještě uvnitř. Kdyby ho jeho strana následovala, nemusela by vystupovat z největší frakce Evropského parlamentu do říše nevlivných eurokrafalů.
Cesta Topolánkovy ODS za Lisabonem byla politická a literární. ODS v krajině literární tvrdila, že země je placatá, a poctivým měřením, plavbami a mnoha oběťmi ověřila, že je kulatá. Přesně tak kulatá, jak se v počátcích měření bylo možné dočíst v učebnici vlastivědy. Postoupené oběti se ale u nás nikdy neztratí a pochybovat o vlastivědě se ve střední Evropě smí, zvláště když to pak dobře dopadne.
Mirek Topolánek by svůj projev patrně nepronesl, kdyby si nezažil předsednictví. Možná bylo třeba poslat ho do nedůvěry, aby mluvil takto. Největší seriozní německé noviny hned po hlasování ve své internetové verzi citovaly jen dvě části projevu a nebyly to ty nejdůležitější. Všimly si pasáže o národních zájmech: „Lisabonská smlouva prosazování našich národních zájmů poněkud ztíží, její zamítnutí je znemožní." Dále pak zaznamenaly Topolánkovo konstatování, že Lisabon se musí schválit, protože Česká republika si nemůže dovolit další blamáž po pádu vlády. Jádrem projevu pro českou politiku je uznání hodnoty evropského kompromisu. Topolánek si silně uvědomil rozhraní mezi uvnitř a venku. Mezi hráčem a krafalem. Škoda, že jeho strana do pozice eurokrafalů zahnala mnoho nic netušících občanů ČR, a také v Topolánkově případě může panovat podezření, že prozřel na jedno oko, které může zas zavřít.
Generál po bitvě by právem mohl tvrdit, že Lisabonská smlouva mohla projít ve vší tichosti. Byla to ODS, která z ní udělala prvořadou otázku vnitřní politiky, byla to ODS, která v den schválení smlouvy přišla o poslankyni a předtím ztratila prezidenta. Václav Klaus udělal další politickou chybu, když kritizoval rozhodnutí senátorů. Český prezident má slabý mandát, celé jeho volební období bude poznamenáno jménem poslance Snítilého, kterého lámali téměř před kamerami. S tímto slabým mandátem si dovoluje kritizovat rozhodnutí těch, kdo byli zvoleni pořádně. Když v Evropském parlamentu zpochybnil mandát evropských poslanců, vzbudilo to rozhořčení a u otrlejších posměch.
Klaus nyní bude jen využívat možnosti procedury nejdál, kam to půjde. Po rozhodnutí českého Senátu má ale černého Petra Irsko, ne už Irsko s námi. Klaus už Evropu zajímá jen věcně. Pokud by to vypadalo, že povede červnovou Radu, program se mu vykostí a svěří švédskému předsednictví. Na hraní mu zbude prázdný obal.
Evropskou problematiku je nyní třeba posuzovat optikou blížících se voleb do Evropského parlamentu. Pozice sociální demokracie je čitelná a strana patří do druhého největšího klubu v Evropském parlamentu. V předvolebním klání má smysl sledovat Lukáše Macka z SNK-ED, který Evropu vykládá poučeně, chytře a srozumitelně. Kdo volí pravici, měl by uvažovat právě o SNK-ED. Hlasy pro stávající kandidátku ODS jsou jen součástí inventury škod a barometrem eurokrafalství. Kandidátka nereflektuje posun, který v ODS zaznamenaly osobnosti schopné bez předsudků reflektovat zkušenost předsednictví.
Lisabonská smlouva má u nás nyní hodnotu dalšího vědomého vstupu do Evropy. Alespoň k něčemu je proběhlá bitva dobrá. Nemá smysl vyčítat sociální demokracii, že nedostatečně vysvětlila výhody smlouvy, zatímco ODS rozebrala všechny nevýhody pod lupou. Tato strana zatím neumí dát prostor a mediální poradce osobnostem, jako je Libor Rouček, který se v Evropském parlamentu těší výborné pověsti, věcem rozumí, a uměl by komunikovat možná na úrovni srovnatelné s Lukášem Mackem. Ale naučí se to, mimo jiné proto, že schválení Lisabonské smlouvy je historickou událostí, která otevírá prostor této části spektra.
České euromrtvoly se do červnových voleb asi pohřbít nestihnou, udělejme ale vše proto, aby alespoň byly jako takové rozpoznány.