Lidové noviny v úvodním článku čtvrtečního vydání informují o schválení Lisabonské smlouvy českým Senátem. Vlastně neinformují. Parafrázují postoj prezidenta Václava Klause, který část senátorů ODS obviňuje ze ztráty osobní integrity ve prospěch kariérních zájmů, což on udělat nemůže. Článek má v listě místo exkluzivní, a tak je třeba jej číst i jako stanovisko redakce. Sloupek Zbyňka Petráčka, vyvracející nevyřčenou paralelu mezi Lisabonskou smlouvou a Mnichovským diktátem, může tento postoj pouze korigovat.
Výstižně formuloval v Hospodářských novinách stanovisko liberálních proevropských sil ke schválení Lisabonské smlouvy Tomáš Němeček. Jde prý o „euroskeptické Lipany". Poražená strana rovněž hovoří o národní tragédii. „Dlužno říct," dodává Němeček, „že historik Josef Pekař považoval Lipany za šťastnou událost, díky níž ‚byl poté v naší zemi konečně obnoven pořádek'." Němeček také staví paralely mezi chováním husitských vůdců a konzervativně pravicových politiků.
Alexandr Vondra si za své zběhnutí vysloužil srovnání s Divišem Bořkem z Miletínka a Václav Klaus s Janem Roháčem z Dubé. Ani pro něj „Lipany nebyly úplný konec. (...) Opevnil se na své tvrzi a vzdal boj až o tři roky později. Jeho novodobý nástupce na Hradě se sice rád tváří jako bojovník a žije v době nekonečně laskavější, ale tipujeme, že délku Roháčova odporu nepřekoná."
Minulý týden bylo také potvrzeno složení vlády Jana Fischera a média se začala rýpat v minulosti jejích členů. Ke Štefanu Füllemu, Janu Kohoutovi a samotnému designovanému premiérovi snahou čtvrtečních Lidových novin přibyl „aktivní kádr předlistopadové KSČ", designovaný ministr kultury Václav Riedlbauch. Pro Lidové noviny byla listopadová revoluce dílem studentů z Národní třídy, takže považují za problém, že někdo chtěl bránit studentům vystupovat na scéně Národního divadla, kde byl tehdy Riedlbauch šéfem opery. Jisté zobecnění této pamětnické historky můžeme ale vyčíst až z celostránkového rozhovoru s Janem Fischerem v témže listě. Fischer - nerad - hovoří o pohnutkách svého vstupu do KSČ, vymezuje se však proti kádrování ze strany těch, kdo na podzim devětaosmdesátého klepali na dveře stranických sekretariátů, ale z časových důvodů se na ně již nedostalo.
Zároveň popisuje určitou část předlistopadového režimu jako odbornickou strukturu. Nevyjadřuje se přitom k reálnému propojení odbornického a politického rozhodování. A Petr Kolář ho k tomu v jinak solidně odvedeném rozhovoru nevede.
Dvoustránkové interview s Fischerem vedl zástupce šéfredaktora Mladé fronty Dnes Viliam Buchert. Neskrývá své „zatímní" uspokojení nad Fischerem coby partnerem v diskusi, který je uvolněný a nevyhýbá se žádným otázkám. Ze závěru rozhovoru vypíchněme Fischerovu tezi, že (do)dnes nevíme, jak má náš stát fungovat, a nevěříme mu, že neexistuje dlouhodobá vize jeho rozvoje, a že postrádáme efektivní „státní a veřejnou správu". Je dobře, že tyto dvě složky Jan Fischer rozlišuje. A je škoda, že se Buchert snaží představit celého Fischera, neřestmi počínaje a šrotovným konče, a nekoncentruje se více na otázky vize české budoucnosti.
Tomuto tématu se v podobě úvahy o české vůli k dějinám v Salonu Práva naopak věnuje Erazim Kohák. A svým způsobem také Jakub Šofar, když cituje z CD skupiny WWW přiloženého k 74. číslu Revolver Revue: „Seber odvahu a hoď písek do stroje / dřevo i kamení / hoď písek do stroje / nic se tím nezmění..."