Pravidelná přehlídka domácí kinematografie v Plzni letos naznačila drobnou proměnu, kterou český film v současnosti prochází. Sílu jako by začínal objevovat v nekomediálních žánrových filmech.Skončilo plzeňské Finále. Jediná každoroční bilanční přehlídka české kinematografie. Zase se bude celý rok diskutovat o tom, jestli národní festival má vůbec smysl, protože máme přece Českého lva. Zase se skupina filmových odborníků bude snažit přesvědčit druhou, naštěstí menší skupinu, že svůj festival mají všechny fungující evropské kinematografie a že Český lev je něco úplně jiného. Národní festivaly mají svůj smysl především v tom, že nabízejí celou roční produkci včetně nejnovějších filmů nejen domácím divákům, ale především pracovníkům mezinárodních filmových festivalů, distributorům a teoretikům. Letos jich podle tiskové zprávy festivalu Finále přijelo dvakrát víc než loni.
Filmy něco mezi
Fungující evropské kinematografie nabízejí v zásadě dvě skupiny filmů. Jednak filmy s nějakým zásadním poselstvím o stavu současného světa a jednak filmy, které fungují především na domácí půdě, tedy hlavně komedie a thrillery. Ředitelé mezinárodních festivalů a zahraniční distributoři u nás hledají mezinárodně srozumitelné a obsahově významné filmy, kterých je tradičně dost málo. Nad příčinami nedostatku obsahově důležitých filmů se u nás diskutuje většinou dlouho do noci, začíná se obvykle u slov „nedostatek odvahy“ a „nechuť“ a končí se u „malého češství“ a vlivu sponzorů. Druhou velkou skupinu filmů tvoří komedie. Zahraniční profesionálové z nich odcházejí, protože tradice domácího humoru bývají nepřenosné. Jejich smysl je v tom, že přivádějí statisíce diváků do domácích kin. Je to například nový film Marie Poledňákové Líbáš jako bůh, který v Plzni bohužel neběžel, jeho úspěch v kinech je však fenomenální (přes sedm set tisíc diváků dva měsíce po premiéře).
Hlavní zjištění z Plzně zní po šesti festivalových dnech takto: máme příliš málo filmů v obou jmenovaných skupinách. Šedá zóna těžko definovatelných filmů bez jasného adresáta je příliš široká. Je naplněna filmy mimo čas a prostor, filmy, které nejsou ani komické, ani dramatické, nejsou ani kritické, ani zábavné, jsou prostě něco mezi. Příběhy bývají dopředu jasné a čitelné. Jsou to filmy, jejichž story nevytváří žádný dramatický oblouk, ale skládá se z malých plošek a drobných vtípků, asi v tom stylu, jako se mluví hospodská řeč. Slabý děj, postavy malých a odstrčených, kteří s vráskami na čele naplňují film bonhomními blbinkami a dialogy, jejichž smysl znají jen oni sami, případně autoři. Takových filmů se urodila celá řada, například František je děvkař (režie Jan Prušinovský), Vy nám taky, šéfe (Martin Kotík) nebo Malé oslavy (Zdeněk Tyc). Bohužel do téhle skupiny musím zařadit i A nglické jahody Vladimíra Drhy, první pokus hraného filmu vyrovnat se s rokem 1968, který asi hodně z nás očekávalo s napětím.
Žánrové filmy na vzestupu
Pro mě osobně je jedním z nejpříjemnějších překvapení U mě dobrý Jana Hřebejka. Film, který známý režisér natočil víceméně mimochodem, je přesně to, co v naší kinematografii notoricky chybí: žánrový film. U mě dobrý je český Podraz situovaný do roku 1993, se zloduchy (skořápkáři) a dobráky (skupina přívozníků, rybářů a dalších existencí z Libeňského ostrova). Je otázkou pro další analýzy, proč na tenhle film nepřišlo mnohem víc diváků. V reklamní mašinérii muselo něco selhat, kdo ví. Vedle žánrového filmu od Hřebejka máme i Tobruk Václava Marhoula – smutný film o nesmyslnosti války, vypracovaný s pečlivostí nebývalou pro český film. Máme i pohádku (Peklo s princeznou) a historický animovaný film s pražskými reáliemi – Kozí příběh (Jan Tománek). Málo se o tom mluví, ale animované filmy jsou jedním z nejlépe exportovatelných komodit naší kinematografie. Zdá se tedy na první pohled, že chronický nedostatek žánrových filmů v české kinematografii je přece jen na ústupu.
Filmy, kterým rozumí svět
Snímky, které dostávají na festivalech ceny, často hýbají s pravidly žánru, bývají něčím mimořádné, vidí dopředu. Vítězný film Finále, Kdopak by se vlka bál v režii Marii Procházkové, k nim bezesporu patří: film o lásce, o snech malého dítěte, o zlém vlku, který vystupuje z pohádky a cení zuby. Patří k nim i Renčův film Hlídač č. 47, který přes pochmurnost příběhu získal Cenu diváků. Jistě svou roli hraje i obsazení charismatického Karla Rodena do hlavní role. Oba filmy jsou mezinárodně srozumitelné a mají rafinovaný, zajímavý, dalo by se říct dramaticky vyklenutý příběh. Třetí v řadě je Česká rapublika (režie Pavel Abrahám), skvěle natočený dokument, který bude jistě aspirovat na místo mezi nejlepšími českými dokumentárními filmy. Do značné míry stranou majoritního diváckého zájmu, myslím tím v běžné distribuci, bohužel zůstaly další neméně pozoruhodné snímky: Kuličky (Olga Dabrowská) a Děti noci (Michaela Pavlátová). Oba filmy velmi detailně ohledávají tvář reality, kterou běžně nevidíme nebo nechceme vidět, a oba považuji za důležité, i když nepatří zrovna mezi divácké hity. Každá kinematografie takové filmy potřebuje, protože se v nich objevují nevšední hrdinové a netypické příběhy. Částečně by sem patřil i Ocas ještěrky od Ivo Trajkova, film s krásnými, mimořádnými momenty, ale příliš uzavřený do sebe a málo komunikující s divákem.
Prezentace českých projektů, která proběhla v Plzni v rámci Finále, naznačuje, že se krajina českého filmu začíná přece jen pod tlakem vnějších událostí a nedostatku peněz měnit. Vzniká víc filmů inspirovaných skutečnými věcmi a událostmi, které jsou v centru pozornosti (připravovaný dokumentární film Víta Klusáka a Filipa Remundy o americkém radaru a projekt Ministr o kariéře Jiřího Čunka). Ani český film nemůže zavírat oči nad tím, že většinu významných snímků světové kinematografie dnes tvoří životopisy nebo filmy o důležitých politických událostech. Ona poněkud anachronická, trudnomyslná linka českého filmu s hrdiny, kteří nerozumějí sami sobě a nerozumí jim ani divák, bude zjevně pokračovat dál, je to už tak nějak naše tradice. Vypadá to však, že nesrozumitelných outsiderů a příběhů mimo čas a prostor bude o něco méně. Zdá se také, že porostou proporce žánrového filmu, který je pro zdravou kinematografii nezbytný. V Plzni někdo předpověděl, že éra českých komedií pomalu končí. Nemyslím si to. Bylo by to proti zákonům trhu. Stačí se podívat do tabulek – české komedie, jakkoli je můžeme kritickým okem považovat za „blbé“, mají a patrně i budou mít návštěvnost mezi dvěma sty padesáti a pěti sty tisíci diváky. Česká komedie tedy zůstane pro producenty zajímavým zbožím, i když kritici budou v kinosálech krčit nosem. Největším nebezpečím zůstanou i nadále filmy šedé zóny, které nejsou ani žánrové, ani napínavé, ani hlubokomyslné. Prostě česká nuda.
Autor je filmový publicista.