Další z protiizraelských výpadů, k němuž se íránský prezident Ahmadínežád uchýlil na velké konferenci OSN, se během posledního týdne cupoval snad všemi způsoby. Bylo to rozmanité čtivo: od zhanobení Dne vzpomínání na oběti holocaustu přes jasný důkaz o íránské nebezpečnosti až po součást vnitroíránského mocenského boje. Názor si mohl udělat každý sám.
Daleko zajímavější než oněch několik poznámek o sionistických pletichách, které se ostatně daly očekávat, byla však reakce, již Ahmadínežádovo vystoupení vzbudilo v sále.
Zatímco evropské delegace opouštěly konferenci, asijské a zejména africké bouřlivě tleskaly. Z jakého důvodu? Jsou snad zástupci nejlidnatějších světadílů také přesvědčeni o tom, že války v Iráku a Afghánistánu vyprovokovalo izraelitské spiknutí? Věří snad také tomu, že mezinárodní společenství by mělo především bojovat se sionismem, který pošlapává principy lidskosti? A pokud ano, co to pro nás znamená?
Mahmúd Ahmadínežád nemluvil zdaleka jenom o sionismu a rasistické povaze izraelského režimu. Jeho projev, který mimochodem trval téměř půl hodiny, byl zaměřen především na stav současného světa. Ahmadínežád mluvil o politice imperiálních válek. Mluvil o starém světě, ve kterém Evropa vykořisťovala ostatní kontinenty, o světě nedávném, jehož podobu ovlivnily nejvíce Spojené státy, i o světě budoucím. V tom by dle něj měly rozhodovat všechny národy společně, prostřednictvím OSN, jenomže tak se neděje, protože OSN ovládá Rada bezpečnosti, v níž mají nejmocnější státy právo veta. „Jak jde tato logika moci dohromady s humanitárními a duchovními principy?" ptal se prezident dále. „Jak může existovat v souladu s všeobecně uznanými zásadami práva, rovnosti před zákonem, lásky a lidské důstojnosti?" Právě v této chvíli se tleskalo nejvíce. „To donucení a arogance," navázal Ahmadínežád, „jsou původci válek a útlaku. Ačkoli nyní mnoho proponentů rasismu odmítá rasovou diskriminaci slovy, řadě silnějších států je ponecháno právo rozhodovat o ostatních národech na základě vlastních zájmů a vlastního uvážení. (Velmoci) mohou jednoduše zesměšňovat a porušovat všechna práva i lidské hodnoty - a to také činí." Následoval příklad s poválečným zneužitím židovského utrpení k okupaci Palestiny.
Lze samozřejmě namítnout, že íránský prezident není tím pravým, kdo by měl o lásce, právu a nespravedlnosti poučovat. Každý, kdo alespoň letmo poznal způsoby, jimiž Ahmadínežádův režim vládne, dobře ví, jak je to s vodou v kázání a vínem ve skutečnosti. Jenomže, kdo je ten pravý? Ti, kdo se s řečeným ztotožňují, tleskají právě Ahmadínežádovi. Postoje současného íránského prezidenta jsou v mnohém obludné. Z čistě názorového hlediska by s ním neměl souhlasit nikdo. Přesto se Ahmadínežád v dobrém stýká s představiteli levicových režimů v Latinské Americe (a není to tak dávno, co se za levičáctví v Íránu věšelo), zástupci arabských monarchů, kteří podporovali Irák při likvidačním vpádu do jeho země, nebo východoasijskými politiky, jež Peršané považují za rasově méněcenné. Že je to kvůli plynu? Jistě. Ale ne jenom.
Ať už se bude s Íránem jednat či nikoliv, Mahmúd Ahmadínežád zůstane, jaký je. Názory nezmění, a zvláště ne nyní, když vede předvolební kampaň. Důležité je ale všímat si právě těch, kteří mu tleskají - těch, kdo s ním souhlasí, ale sami si podobné výlevy dovolit nemohou. S těmi je potřeba diskutovat, ty je potřeba poslouchat... poslouchat a dále přemýšlet proč.