Jedním z ústředních témat červnových voleb do Evropského parlamentu by měly být i návrhy obecného směřování ekologické politiky a jejích konkrétních aplikací na evropské úrovni.Ekologickým aspektům volebních programů se před pěti lety věnoval měsíčník Ekolist. Hlavním tématem evropských voleb před pěti lety byla diskuse o přijetí a implementaci Kjótského protokolu a směrnici REACH, která počínaje červnem 2007 upravuje „registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek“. Pro schválení této směrnice se – byť často velmi vágně – vyslovovaly všechny sledované politické strany. ODS přitom ovšem neopomněla zdůraznit, že „na úrovni Evropské unie se mají přednostně řešit otázky, které souvisejí s fungováním společného trhu jako základního smyslu sjednocené Evropy“.
Ideové rozdíly mezi stranami nebyl problém popsat ani v odpovědích na otázku Kjótského protokolu. ČSSD a tehdejší Strana zelených nutnost přijetí Kjótského protokolu jednoznačně proklamovaly a dokument vítaly. Zelení s lidovci pak nad rámec přijetí tohoto dokumentu prosazovaly ještě další snížení emisí skleníkových plynů, a to „bez ohledu na postoj Spojených států“, jak proklamovala vedoucí lidovecké kandidátky Zuzana Roithová. Ze strany ODS byla patrná zdrženlivost: Kjótský protokol byl podle stínového ministra životního prostředí Bedřicha Moldana „závazkem“, který „je samozřejmě třeba splnit jako každý přijatý mezinárodní závazek“, který však „nepředstavuje celkovou strategii boje proti změně klimatu“. Zřejmě pod vlivem svých technokratických složek se obě největší strany shodovaly na podpoře obchodů s emisními povolenkami. Z témat domácí ekologické politiky Ekolist před pěti lety exponoval liniové stavby a z nich nejvíce plán na výstavbu plavebního kanálu Dunaj‑Odra‑Labe. Před několika dny Ministerstvo dopravy pod vedením Petra Bendla materiál o jeho výstavbě stáhlo z jednání vlády, počítá nicméně s jeho zanesením do politiky územního rozvoje, a tedy i pokračováním příprav na jeho výstavbu. Tímto faktickým chováním můžeme korigovat Moldanovu pět let starou proklamaci, že ODS coby opoziční strana žádný plán výstavby liniových staveb nevede. Před pěti lety Strana zelených ústy lídra své evropské kandidátky Jakuba Patočky proklamovala, že „kromě pěších zón, cyklistických stezek a železnic nemá v úmyslu podporovat z evropských fondů jakékoli dopravní stavby“, tedy ani výstavbu plavebního kanálu. Kontinuitu postojů zachovává i dnešní předseda strany Martin Bursík, když o projektu hovoří jako o megalomanském, pro přírodu potenciálně nebezpečném. Stejné stanovisko zastávala KDU-ČSL, která ale chtěla z peněz Unie financovat kromě železničních koridorů také výstavbu dálnic „v takových trasách, které nadměrně nepoškodí přírodu a životní prostředí“. Závěrečná otázka ankety časopisu Ekolist před pěti lety zněla: „Jste nakloněni tomu, aby o sporných ekologických otázkách bylo možné hlasovat v referendu na celoevropské úrovni?“ Základní orientace stran na pro- a protievropské, na podporující občanskou společnost nebo ne, se odráží i v odpovědích. Podle tiskové mluvčí ČSSD Lucie Orgoníkové strana referendum podporovala, na celoevropské úrovni by ho podle ní bylo možné uspořádat „až po určité době, až se více prohloubí sblížení evropských národů“. Lidovci nadto vyjadřovali obavy z majorizace malých států ve všelidovém hlasování tohoto rozsahu a kladli důraz na přijetí zákon o obecném referendu nejprve na národní úrovni. ODS tehdy i dnes odmítá samotný institut referenda. Na opačném pólu pak stála SZ, která ústy Jakuba Patočky proklamovala zájem na formální úpravě celoevropského referenda, které mělo být nadto možné vyvolat iniciativou zdola.
Zatím ne všechny kandidující strany své programy zveřejnily (například Strana zelených), takže je není možné srovnávat. Pro začátek ale můžeme uvést, že na šestatřiceti stranách programu ODS se slovo ekologie objevuje celkem jednou, když se hovoří o uhelných elektrárnách „upravených k ekologické šetrnosti“. Podobné je to u lidovců, pouze obecně hovořících o „podněcování Evropy k rozvoji zelených technologií“. Zatím to tedy vypadá, že budeme‑li se chtít jako občané dovědět více o ekologických úmyslech kandidujících stran, nezbude, než se po informacích pídit a klást politikům na náměstích konkrétní a nepříjemné otázky.