Novinovým stánkům minulou středu vévodily titulky
oznamující pád vlády. Mladá fronta Dnes oznamovala Pád
vlády třícentimetrovým písmem, Lidové noviny se spokojily
se dvěma a půl centimetry a oznámením, že Topolánek padl.
Zpráva o pádu vlády byla oficiálně potvrzena v úterý kolem půl sedmé večer, jen málokdo se ji tedy dovídal z ranního tisku. Palcové titulky nebyly na místě.
Alexandr Mitrofanov ve středečním Právu položil důraz na potřebu řešení „s pokorou k mínění voličů, které narýsuje novou politickou mapu. I s tím vědomím, že toto překreslení samo o sobě nezmění stav, v němž se nachází naše politika. Vzájemné služby a protislužby mezi politiky a podnikateli, pochybnosti o nestrannosti tajných služeb, absence idejí a jejich nahrazení honbou za mocí a penězi…, to zůstane.“ Proto ani neznáme „skutečné zákulisí pádu vlády“, napsal Mitrofanov dle všeho přesvědčen, že tou bezprostřední příčinou nebylo ani hlasování ve Sněmovně, ani důvody vyjmenovávané opozičními politiky v projevech před ním. A pokud ještě zůstaneme u deníku Právo, byl to pouze tento deník, který byť jen zaregistroval myšlenku lidoveckého poslance Pavla Severy změnit volební zákon. Škoda jen, že ji neocitoval přímo z jeho projevu během jednání Sněmovny. Pavel Severa se totiž pokusil o formulaci krátkodobého politického programu, a zůstal oslyšen.
Vláda Mirka Topolánka padla přibližně dvě hodiny před tím, než jsme si mohli připomenout deset let od začátku bombardování svazové Jugoslávie. Ze srovnání opět vyšlo nejlépe Právo. Tématu věnovalo celou stranu, články Tomáše Loskota věcně popsaly průběh konfliktu a poukázaly i na některé jeho možné příčiny. O novou interpretaci dlouholetého konfliktu se pak v článku Zbavme se stereotypních pohledů na kosovskou krizi pokusil historik Jan Pelikán. Slobodan Milošević si podle něj v dané době „počínal jako autoritativní vládce, porušoval lidská práva“ a „štěstí obyvatel Srbska nepatřilo v jeho žebříčku hodnot k prioritám“. Pelikán ale v textu zároveň poukázal na faktickou nepřijatelnost dohody z Rambouillet coby otevření cesty k faktické okupaci země vojsky NATO a konstatoval, že tváří v tvář této možnosti Milošević uhájil „reálnou nezávislost Srbska a územní celistvost zbytku jeho teritoria“, takže „je pravděpodobné, že minimálně kvůli tomuto činu bude v budoucnosti pozitivně zapsán v historickém vědomí srbského národa“. Západní velmoci – a společně s nimi i my – by si pak měly položit otázku, „jak by faktická okupace Srbska západními velmocemi ovlivnila nejen průběh modernizace této země, ale evropské dějiny jako takové. Vojska NATO by ze Srbska jistě ochotně neodcházela. V srdci Balkánu by tak vznikl další protektorát.“
Reflexi jugoslávských událostí věnujme ještě jednu noticku. Kulturní příloha deníku Právo Salon na straně tři tento týden přetiskuje ukázku z románu Svár moderního srbského prozaika Saši Stojanoviće. Úryvek z románu o kosovské válce přeložil a na téže straně v samostatném textu obsáhleji komentuje překladatel a literární historik Jan Doležal.