Někteří autoři pokládají literaturu faktu za velké dobrodružství. Spisovatel Roman Cílek (73), který patří k nejzkušenějším tvůrcům tohoto žánru u nás, charakterizuje tento druh tvorby jako pokorné sbírání kamínků. Právě o jejich nalézání a také o detektivkách, jichž napsal také dlouho řadu, byl i náš rozhovor.
V kruzích autorů literatury faktu a beletrie, vztahující se k otázkám zločinu, trestu a chování lidí v krajně vypjatých životních situacích, jste považován za workoholika. Víte o tom?
Občas mi cosi takového někdo špitne, ale nejsem si jistý, zda jde o ocenění či nadávku. Až mi to některý slovutný psychiatr napíše do lékařské zprávy jako diagnózu s neodvratnou nutností léčení, začnu se tím zabývat. Zatím prostě jen vím, že již bezmála šedesát let skoro dennodenně píši, protože se mi už od dětství psát chtělo a vydrželo to díkybohu až dodneška. „Stačí pár řádek," říkával můj někdejší redakční kolega Ota Pavel. Vstanu prostě z postele, uvařím si kafe a snažím se cosi sepsat. Což ovšem ani zdaleka neznamená, že bych neuměl procítit a vychutnat všechny ostatní hodnoty života.
Ale přece jen... Před třemi roky jste oslavil sedmdesátku. Nepřibližuje se už pro vás čas bilancování? Vyšlo vám kolem půl stovek knížek, z nichž mnohé byly ohodnoceny významnými literárními cenami, zpracoval jste témata, která jste zpracovat chtěl. Nepřipustíte si tedy aspoň občas, že tvůrčí kruh by se pro vás už mohl pomalu uzavírat?
Proboha, co je tohle za způsob uvažování?! Kdybych byl politikem, jímž naštěstí nejsem a nikdy nebudu, nafoukaně bych vám odsekl, že mi kladete irelevantní otázku. Vezměte, prosím, na vědomí, že - aniž bych se chtěl rouhat - odmítám přemýšlet o uzavírání čehokoliv, tím méně pak toho, co tak zvláštně nazýváte tvůrčím kruhem. Říká se, že osud sice rozdává karty, hrajeme však my. Nedávno mi zemřel kamarád a spoluautor na několika literárních projektech Miloslav Moulis. Psal ještě tři týdny před svou smrtí. A přitom měl za sebou Osvětim i Buchenwald - a jen rok mu chyběl do devadesátky. Tak jaképak uzavírání...
Přece jen vám tak úplně nevěřím. Není to, co říkáte, jen taková klasicky chlapácká a trochu ješitná póza? Chtě nechtě musíte přece brát na vědomí rychle ubíhající čas. Bojíte se stáří? A když už jsme u toho času, zeptám se ještě jinak: přál byste si žít v jiném historickém období?
Překotně ubíhající čas mne štve, stáří se bojím jen v souvislosti s představou nemohoucnosti toho či onoho druhu. A žít jindy...? Kdysi jsem se v kruhu několika lidí zúčastnil hry, při níž nám nabídli hypotetické využití „stroje času", který by umožnil návrat do minulosti, a položili otázku, jak bychom této šance využili. Odpověděl jsem tehdy, že pokud se lidé dělí na přihlížeče a aktéry, pak se cpu do té druhé sorty. A tak bych - přenesen do minulosti - nechtěl pouze okukovat, nýbrž ovlivňovat aspoň ty děje, o kterých jsem psal ve svých knížkách.
Jaké konkrétně?
Rád bych se tedy ocitl například v srpnu 1933 v Mariánských Lázních, kde ve vile Edelweiss pobýval židovský filozof Theodor Lessing z Hannoveru, uprchlík před hákovým křížem, abych mohl tohoto obdivuhodného muže varovat před výstřely najatých vrahů přes okno jeho pracovny. A stejně tak bych se v lednu 1935 chtěl vyskytovat v hotýlku Záhoří u Slap a pošeptat radiotechnickému fajnšmekrovi ing. Formisovi, který odtud relacemi tajné vysílačky pobuřoval hitlerovské mocipány, že ti dva mladí Němci, krásná dívka a sportovně vyhlížející muž, s nimiž se v hotelu zdánlivě jen náhodou seznámil, si sem nepřijeli jen zalyžovat a promilovat několik nocí. Že mužskou část dvojice poslala do Čech Heydrichova tajná služba - a že na konci tohoto jejich výletu má být jeho, Formisova, smrt. Což se pak také vskutku stalo.
A z časově bližšího období...?
I tady by se leccos našlo. S chutí bych po Vítězném únoru pár lidem, kteří potom skončili v komunistických kriminálech, případně na šibenici, dodal spojení na Josefa Hasila, jednoho z legendárních Králů Šumavy, který převedl přes hranice desítky režimem pronásledovaných osob i s jejich rodinami. Jak jsem tak tohoto roduvěrného Šumavana z obce Zábrdí na Prachaticku a pozdějšího chicagského penzistu pana Hasila, o němž se tady myslelo, že je už dávno mrtvý, před několika lety poznal, určitě by je dokázal končinou, kde znal snad každý kámen (Zvonková, České Žleby, Třístoličník), dopravit na svobodu a tím i zachránit.
Ano, o tom všem se dopodrobna hovoří ve vašich knihách, např. Mordcentrála X a Přejde vás smích aneb Prokletí moci. Použil byste „stroje času", o kterém jste se zmínil, také ve vztahu ke kriminálním příběhům, jimiž jste se literárně zabýval?
Určitě bych paní Ireně Čubírkové v Trutnově poradil, aby se kvůli milenci, který ji tak jako tak opustí, nepodílela v jedenapadesátém roce na vraždě svého slušného a jen v dané chvíli trochu překážejícího manžela. Řekl bych jí, že se sice jejímu vyprávění o tom, jak na něho při snášení z půdy spadla kamna, na čas uvěří, ale když o třináct let později zabije poblíž Trnavy svého tyranského druha, vyjde najevo i vražda předchozí - a paní Irena vyslechne u soudu rozsudek smrti, který bude pak i vykonán... Panebože, to by se toho dalo se „strojem času" podniknout!
Neopomněl jste ještě někoho? Někoho, kdo z důvodů veřejně proklamované nenávisti k lidem použil nákladní automobil k tomu, aby v létě 1973 v Praze na Letné záměrným najetím na chodník usmrtil co největší počet náhodně vybraných a tedy zcela nevinných lidí. Vaše sugestivní vyprávění o Olze Hepnarové, „dívce, která zabíjela, protože neuměla žít", jak jste to sám v názvu definoval, nedávno znovu vyšla a připravuje se i filmové zpracování. Proč jste vlastně tuhle knihu napsal?
Nejste první, kdo se na to ptá. Ten děsivý příběh se prostě udál - a byl přinejmenším v evropském kontextu zcela výjimečný nejen tím, jak se to stalo, ale i osobou hlavní aktérky. Dříve či později by se tohoto tématu někdo ujal. A já měl strach, aby to nebyl autor ze světa bulváru, který by mohl sepsat tuto mnohonásobnou lidskou tragédii zjednodušeně černobílým způsobem.
Vnímal jste to snad jako svou povinnost?
Nevkládejte mi, prosím, do úst velká slova, která mi nejsou blízká. Vyjádřil jsem se, myslím, dost jasně: prostě jsem to udělat chtěl. Obstaral jsem si ke kauze všechny podklady, které získat lze, dokumenty i osobní svědectví - a pak jsem se pokusil co nejcitlivějšími tahy vykreslit poctivý obraz. Ale musím přiznat, že to byla z pocitového hlediska jedna z nejnáročnějších prací, do které jsem se kdy pustil.
Setkala jsem se však s názorem, že Olze Hepnarové straníte trochu víc, než by bylo vhodné.
Opravdu!? Pak tomu člověku vyřiďte, že mou knížku četl jen povrchně, i když to vyzní třeba až nafoukaně. Hergot, copak lze jednostranně stranit někomu, kdo svůj osobní problém, a možná ho lze nazvat i nemocí, řešil zavražděním osmi lidí, z nichž všichni do jednoho byli v důchodovém věku, takže té řítící se pragovce s poznávací značkou AD 19-45 nestačili uhnout z cesty? Nic takového! Prostě jsem se víc než oním odporným skutkem zabýval tím, proč se to stalo a jak se ten pohyb po nakloněné rovině odehrával - a také mne v neposlední řadě zajímalo, zda se dalo skutku Olgy Hepnarové tak či onak zabránit. Stojím si prostě za tím, že je to, co jsem sepsal, varováním před ošidnou myšlenkou na pomstu, před cestou Olgy Hepnarové, tedy opakem toho, co by se dalo nazvat návodem k následování.
Spisovatel Miroslav Ivanov kdysi řekl, že tvorba literatury faktu je dobrodružstvím. Vnímáte to také tak?
Samozřejmě. Nejsem, stejně jako to nebyl Mirek Ivanov, typem autora, který slézá velehory, či natáčí podezřelá individua skrytou kamerou, Ale již samotné setkávání s pozoruhodnými lidmi a jejich osudy...
Pardon, ano, přesně na tohle jsem se chtěla zeptat. Poznal jste se při práci na svých knihách s ohromným množstvím těch, kteří cosi zvláštního prožili. Dají se některá ta setkání označit za nezapomenutelná?
Sám pro sebe si literaturu faktu, aniž bych to komukoliv vnucoval, definuji jako pokorné sbírání kamínků. A to lze pak jen velmi těžko jeden z těch kamínků vyzdvihnut z celku a povýšit nad jiné.
Pokuste se...
Není to snadné. Koho si přiblížit z toho videa, které mi po takovéhle otázce běží před očima? Třeba paní Lianu Krkwoodovou, dříve Skokanovou, která na mne ve svém restaurantu na newyorské Second Avenue skoro křičela: „Vy se divíte, že si přeji, aby má dcera nezapomněla sice na svou vlast, ale byla daleko od toho, čemu říkám evropský osud?! Divíte se, že jsme tu spolu bez reptání prožily těžké začátky, spaly jsme v zaplivaném penzionu dole na Manhattanu, myla jsem nádobí, ale nepomýšlela jsem na návrat tam, odkud jsme přišly?! Víte, co mám za sebou? Máma se mnou jako s miminem u prsu utíkala v Lotyšsku a Rusku prvně před bolševiky a pak před nacisty, kojila mě ve vlacích a na nádražích, zažila jsem hlad, svrab, vyrůstala jsem pak ve válečném dětském domově, který se stěhoval spolu s frontou, uspávala mě kanonáda a budily vši. Táta mi potom padl u Sokolova, a toho druhého, Františka Skokana, který se mámy a mne ujal a byl hrdinou od Dukly, popravili komunisti - a to právě v den dukelského výročí, marně jsme předtím s maminkou a sourozenci psali prosebné dopisy Gottwaldovi. A hned poté nás vystěhovali z bytu, všechno ukradli, honili nás z místa na místo... Tomu já říkám evropský osud."
Vy jste se prý také setkal se slovenským básníkem Laco Novomeským?
To je vzpomínka ze zcela jiného soudku. Krátce po jeho propuštění z vězení jsem v Bratislavě na jaře 1968 prožil odpoledne ve společnosti někdejšího tisovského ministra vnitra Alexandra Macha, válečného zločince, který po osvobození jen za záhadných okolností unikl oprátce, a večer téhož dne mne ve svém bytě přijal Laco Novomeský, předák komunistického antifašistického odboje a pozdější oběť poúnorových procesů. V jediném dni to byli dva lidé, kteří prošli slávou i kriminálem, na čas dokonce tím samým, a bylo jim společné i bolestné vystřízlivění z někdejších názorů. A také jsem zhruba v témže čase poseděl na zahradě plné růží s bývalým vojenským prokurátorem JUDr. Vaňkem, na základě jehož obžalob šlo v 50. letech mnoho lidí na smrt - a on říkal: „Byli jsme jako právníci bezmocní. Stále nám opakovali, že musíme věřit straně, která je kolektivní moudrostí. Vždyť my byli oklamáni stejně jako ti odsouzení! Komu se mám jít omluvit? Všem, anebo nikomu?" Zněla z toho pokora, ale o několik měsíců později, po bratrském vstupu armád, mi tentýž muž hrozil podáním trestního oznámení za to, že jsem přepis tohoto našeho rozhovoru ze zahrady, kde voněly růže, zveřejnil.
Vnímám z toho, co vyprávíte, častý střet kontrastů. Je to tak?
Jistě. A někdy měly ty kontrasty skoro až hmatatelnou podobu. Letité sbírání podkladů k tzv. číhošťskému zázraku a smrti faráře Toufara mi nabídlo setkání s muži, kteří se pro mě stali protipólem lidskosti. Opat želivského kláštera premonstrátů Bohumil Vít Tajovský, s nímž jsem se poprvé sešel v době, kdy byl ještě před sametovou revolucí, jak zvykově ten zvrat poměrů nazývám, havlíčkobrodským topičem, před svou smrtí ve veřejném vyhlášení odpustil všem, kteří mu ve vyšetřovacích mučírnách a lágrech ubližovali. Zatímco jeden z těch, kteří k smrti utýrali faráře Toufara, tehdejší estébák Ladislav Mácha, dovedl až do absurdna kličkování před odpovědností.
Jak se člověk stane takovým hledačským autorem literatury faktu, vašimi slovy řečeno tedy pokorným sběratelem kamínků?
Těžko říct, mohu mluvit jen za sebe. Možná tu hraje roli přemíra obyčejné lidské zvědavosti v genovém vybavení a snaha vidět věci nečernobíle. A také nelze opominout zážitky, které vás tak nějak nastartují. U mě se pár takových podnětů odehrálo. Jsem sedmatřicátý ročník, za heydrichiády byl popraven můj otec Jan Cílek a hned po skončení války jsme s maminkou odešli do pohraničí. Zažil jsem v létě 1945 ničivý výbuch munice v ústeckém Krásném Březně a následnou mstu na německém obyvatelstvu, viděl jsem zblízka to, čemu se říká divoký odsun, po přestěhování do Prahy došlo v poúnorovém období k zatčení řady lidí v našem nejbližším okolí. Školácky zpupně jsem si tehdy říkal: musím jednou tohle všechno popsat a být spravedlivý při svém pohledu...
A popsal jste?
Popsal. I pohraničí, i procesy v 50. letech a mnohé další, například v knize Čas vítězů, čas poražených.
Co považujete v literatuře faktu za nejtěžší?
Docílit toho, aby literatura byla protivníkem zla.
Píšete nejen literaturu faktu, ale i kriminální příběhy, ať už fabulované či psané pitavalovou formou. Co mají ty dva žánry společného?
V obou případech jde o obtížné hledání pravdy. Nečernobílé pravdy.
Můžete to na něčem ilustrovat?
Mohu. Velký český malíř a miláček Paříže Alfons Mucha koncipoval nedlouho před svou smrtí a v podvečer okupace již nedokončený triptych Věk rozumu - Věk moudrosti - Věk lásky a zapsal si tehdy do poznámek: „Pokrok lidstva jde křivkou stoupající a klesající jako záznamy o horečce. Stoupá a opět hluboko klesá, ale celkově přece jen stoupá." Chce se mi, niterně a přesvědčeně a možná i bláhově či naivně, Muchovi přitakat.
Jste životní optimista?
Nelze nebýt optimistou, chce-li si člověk zachovat přiměřenou míru duševního zdraví.
Roman Cílek, spisovatel, publicista, patří k nezkušenějším autorům v žánru tvůrčím způsobem pojaté literatury faktu. Narodil se 4. března 1937 v Českých Budějovicích. Válečné a poválečné dětství prožil v Soběslavi a v Ústí nad Labem, od svých deseti let žije v Praze. Kromě rozsáhlé publicistické činnosti vydal několik desítek knih literatury faktu a beletrie, řada děl získala významná ocenění (např. nadnárodní Cenu Egona Erwina Kische a Cenu Miroslava Ivanova), některá vyšla také v zahraničí a byla zfilmována. Roman Cílek je spoluzakladatelem a členem vedení Klubu autorů literatury faktu (KALF) a současně i české sekce Mezinárodní organizace autorů detektivní a dobrodružné literatury (AIEP). Z knih, které mu vyšly v poslední době, lze připomenout např. Holocaust (Zřetězení zla), Oprátka za osm mrtvých, Hrobaři iluzí, Doživotní ztráta svědomí, Pamětihodné bitvy českých dějin (spoluautor Karel Richter), Muž, jehož řemeslem byl zločin, Dokonáno jest...! (podtitul Osudný březen 1939 - pohled do zákulisí, spoluautor Miloslav Moulis), Agonie, Krvavá předehra (Španělsko, 1936-1939: občanská válka a zahraniční intervence), Přejde vás smích... Čas vítězů, čas poražených, Každý, kdo unese oštěp...(Válka o Habeš 1935-1936).